Slavnost Seslání Ducha Svatého aneb K čemu nám mohou být dary - zamyšlení Ondřeje D.

EVANGELIUM Jan 20,19-23

Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."

Letnice, tedy Svatodušní svátky jako narozeniny Církve jsou příležitostí pro zamyšlení, co může být cílem veřejného působení soudobého křesťana. Po Ježíšově zatčení se učedníci rozprchli na všechny strany. Ježíšovo tělo z hrobu mizí a učedníci (v dnešním textu) se opět setkávají, leč důvodem pro společenství není nadšené probírání překvapivého a nadějeplného vývoje událostí. Je pravda, že už od Marie Magdalény něco… slyšeli. Jenže věřme tomu… Učedníci jsou strachy bez sebe, bojí se represí, zatčení, smrti. Setkávají se tajně, za zavřenými (zamčenými) dveřmi a sdílejí strach o sebe, svou budoucnost. Jan Evangelista nechává Ježíše náhle vstoupit do středu ustrašené skupinky. Jak se v místnosti ocitl, není jasné. Ježíš pozdraví přítomné pozdravením pokoje a prokazuje se svými zraněními z ukřižování. Zdá se totiž, že po zmrtvýchvstání není Ježíš k poznání, aniž by se nedal sám poznat (Marii hlasem, některým učedníkům zraněními a jiným způsobem lámání chleba). Rozhodně ale není žádný duch. Dochází k bohaté interakci mezi Ježíšem a učedníky. Scéna má svůj vlastní účel (byť jí předchází setkání s Marií a po ní následuje opětovné setkání s učedníky za přítomnosti Tomáše).

Ježíšovu návštěvu u zoufalých učedníků zpracovává ve svém typicky hutném a nápaditém textu novozákoník, kazatel a hudebník Ladislav Heryán. Zaznamenává svůj postřeh, že Ježíšovo zjevení bylo také obdarováním učedníků: pokojem, radostí, smyslem života, Duchem svatým a odpuštěním. Byť pokoj a radost nemají mezi účastníky dlouhého pobytu, jelikož za osm dnů je Ježíš zastihuje opět za zavřenými dveřmi, ve skrytu, některé dary se v nás musí zabydlet, musíme se s nimi sžít, aby nám k něčemu byly. Ježíš určitě nechtěl darovat upomínkový předmět – lapač prachu, ale poskytnout něco veskrze užitečného pro obdarované a jejich bližní. Pojďme tedy k jednotlivým darům a jejich současnému působení.

Pokoj (šalom) je obsažen i v okřídleném výkřiku „dej mi už pokoj“. Ježíšův předávaný pokoj však zahrnuje něco víc, než je nedostatek podnětů (klid). Ježíš přeje vyrovnanost duše, která je nezbytná pro spokojený a plodný život. Prostě plnost toho podstatného, prostě spásu tady a teď i tam a zítra. Zdá se, že pokoj je tím, co je pro každého, když ne nezbytné, tak velmi důležité. Jak totiž bez tohoto pokoje dělat něco užitečného. Nepokoj, přehlcenost podněty, ztráta prostoru pro myšlení, modlitbu i dialog nasvědčují o nedostatku pokoje.

Radost nemá být bžundou, srandou, prčou, džoukem (nebo určitě nejen to), ale naplněním z blízkosti (tělesné či duševní) milované a milující osoby. Život v osamělosti je tím, co (zdá se) moderního člověka děsí. Asi jako dříve naše předky děsil život s vědoucími bližními stále a všude kolem; v nedávné minulosti v církvi převažující malá vesnická společenství uchovávala velmi přesné informace a svých členech a vyvozovala z nich své požadavky na jejich disciplinaci. Radost ze vztahu s blízkou osobou je podstatná napříč časem, lze o ní uvažovat jako o základní lidské potřebě. Radostí nás ostatně nemusí naplňovat jen setkání s žijícími. Kolikrát se nám zdá o našich zemřelých bližních, kolikrát na nás promlouvají v různých situacích. Možná není přiměřené srovnávat Ježíšovo působení mezi zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením s našimi vztahy s těmi, kdo opustili náš časoprostor. Je ale zřejmé, že i takoví naši bližní nás mnohými cestami ovlivňují.

Smysl života. Ježíš při svém zjevení, jak už tomu u zjevení bývá, nemarní čas. Na předání jeho učení mu velmi záleží, jak si můžeme doložit na řadě promluv z doby jeho veřejného působení. Posílá učedníky šířit a naplňovat Boží království, jako Ho předtím vyslal Otec. Dává jim k tomu i Poradce (vizte níže). Zdá se, že i předávání Ježíšových myšlenek je pro budoucnost věci Božího království podstatné, byť se budeme přít, jak takovou translaci (jejich překlad, doslova) v současné době provozovat. Průvody městem se dnes spojují spíše s folklorem, hnutím Hare Kršna či nabídkou studia Bible u podchodů a kruhových objezdů. I když… Záleží na kultuře společnosti, ve které křesťané žijí. Obsahem misie (jak jinak život křesťana vlastně nazvat) má být především to, co našim bližním chybí. Ale o tom ještě níže.

Ježíš dává učedníkům (tedy nejen apoštolům) Ducha svatého, který přímo souvisí s úkolem šíření Ježíšova učení. Duch svatý má usnadnit (ne-li umožnit) nejen posuzování vlastních záměrů a činů (nejde přece o svědomí), ale též poskytnout prostor pro základní soulad křesťanů při pokusech o šíření Božího království. Zdá se, že tady jsme my, moderní lidé slabí i silní zároveň. Díky přístupnosti informací a výcviku v kritickém myšlení jsme (měli bychom být) schopni posuzovat a odhalovat manipulace a zamýšlené špatné konce. Jenže vlastní přesvědčení je pro nás často natolik důležité, že se ho nemíníme ani za nic vzdát. Nesouhlas s ním je často vnímán jako osobní urážka. Mezi křesťany řádí protestantská nemoc (čtenáři protestanti snad odpustí; ostatně katolických nemocí není právě málo, o tom jindy). Co názor, to (prakticky) nová církev. Pokud bych měl parafrázovat rčení o právnících, pak pět křesťanů, šest (potencionálních nových) církví. Ducha svatého tedy opravdu potřebujeme, všichni.

Odpuštění hříchů je předmětem dlouhodobých bojů mezi křesťany. Přitom Ježíš mínil uvedeným pověřením učedníky a jejich bližní osvobodit od zátěže minulosti. Jde o to, že křesťan by neměl umožňovat šíření hříchu tím, že na útok reaguje útokem a na další útok dalším útokem, až dojde k opravdu nezastavitelné spirále bolesti a ublížení, do které jsou strháváni další a další lidé a osudy (pojem „krevní msty“ není zas tak nepřiléhavý). Špidlík v jednom ze svých kázání zmiňuje Tolstého povídku (Neudusíš-li jiskry, ohně neuhasíš), ve které se vypráví o dvou sedlácích, sousedech, kteří mají dlouholeté spory. Ústrk následuje protiústrk, až jednoho dne vzplane stodola. Vesnice se děsí, co přijde jako protitah. A nic se nestane. Poškozený se rozhodne nereagovat. V ideálnu literárního prostoru to vede k usmíření obou zemědělců a jejich rodin. Jenže co jiného nám v životě zbývá, než se inspirovat ideálnem. Ježíšem.

Jak má tedy křesťan jednat pod vlivem Janova vyprávění, na základě obrazu příchodu zmrtvýchvstalého Ježíše doprostřed našeho zneklidněného houfce, na základě popisovaného obdarování? Mně se zdá podstatné, že Ježíš dokázal učedníky zbavit strachu (byť to ani Ježíš nedokázal hned) a že jim ukázal cestu naděje (budování Božího království, byť i tady přijetí naděje trochu trvalo). Dnešek je právem vnímán jako doba strachu, vratkosti jistot a „sejmutých rukavic“. Pokud se nám zdaří v našem okolí vnímat slzy, strach a rezignaci, zoufalství, můžeme ukázat (bez prázdných řečí přejatých z katechismu), že strach se drží ustrašených a beznaděj rezignovaných. To sice neznamená, že život není ve své podstatě tragický a plný děsivých skutečností, jen to není důvod pro ustrašenost a rezignaci. Pro křesťany i nekřesťany. A i nekřesťané mohou skutky radosti a naděje předávat dál, třeba i nevědomky.

Použitá literatura:

Heryán, L.: Exotem na této zemi: o Božím milosrdenství mezi námi, Portál 2016

Moloney, F. J.: Evangelium podle Jana, SP 4, KN 2009

Pokorný, P.: Má to smysl, Rozhovory nad Biblí 5, Vyšehrad 2012

Porsch, F.: Evangelium sv. Jana, MSK 4, KN 1998

Roskovec, J.: Evangelium podle Jana, ČEK k NZ 4, CBS + ČBS 202

Ryšková, M.: Doba Ježíše Nazaretského, Karolinum 2008

Špidlík, T.: Liturgické meditace A, B, Refugium Velehrad – Roma 2006