Slovo pana faráře Vladimíra Müllera

32. neděle v mezidobí
Žl 63 (62), 2.3-4.5-6.7-8 Odp.: 2b
Odp.: Má duše po tobě žízní, Pane, můj Bože!
Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.
Odp.
Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost (milosrdenství) je lepší než život, mé rty tě budou chválit.
Odp.
Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě. Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa.
Odp.
Kdykoli na tebe vzpomenu na svém lůžku, v nočních hodinách budu na tebe myslet. Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám.
Odp.

 Dovolte, vážení čtenáři farních webových stránek, abych Vás pozdravil a vyslovil jedno přání. A sice, přeji sobě i každému z Vás, abychom směli zakusit a zakoušeli zkušenost, kterou vyjadřuje žalmista.

Žalm 63 by se totiž ve svém celku dal charakterizovat jako modlitba, která vyjadřuje důvěru vůči Bohu.

Žalm je připisován králi Davidovi, když putoval pouští. Nebyla to dobrovolná pouť, nýbrž utíkal a skrýval se před svým proradným synem Abšalómem a lidem, který svou důvěru vložil do Abšalóma. (2Sam 15)

Poušť má v Bibli dvojí význam. Pro nás dnes a v naší situaci je srozumitelnější vnímat poušť jako nehostinné místo, na kterém sídlí démoni. Cítíme se být na poušti, stejně jako král David a králi věrný lid. Jsme hladoví, unavení a žízniví. (2Sam 17,29)

Situace, kterou prožíváme, a životy mnohých z nás opravdu nejsou snadné. Klademe si různé otázky a tou asi nejpalčivější je otázka: Jak dlouho to vše bude ještě trvat? A protože dosud nikdo nezná spolehlivou odpověď, je to strach, který má sílu v nás růst. Strach z onemocnění, strach o své blízké, především rodiče a prarodiče, strach ze ztráty zaměstnání, strach o děti a jejich nejen psychické zdraví, ale také vzdělání… Jednoduše řečeno, démon strachu z budoucnosti má sílu nás ovládnout a panovat nad námi. A co hůř, má sílu také nás rozdělovat.

V Bibli je ale poušť také místem naděje. Místem, kde se utváří nová budoucnost. Vzpomeňme na Mojžíše a jeho putování pouští. Z podrobeného lidu v Egyptě se právě na poušti utvářel nový Boží lid. Lid, který na poušti zakoušel Boží přítomnost, a Jeho mocné činy způsobily, že se z otroků stali svobodní lidé.

Anebo vzpomeňme proroka Izajáše, na kterého se odvolával Jan Křtitel: „Připravte na poušti cestu Hospodinu. Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!“ (Iz 40,3) Podle těchto slov je to poušť, ze které má přijít Mesiáš. Má přijít Bůh, kterému lidské osudy nejsou lhostejné a který stojí na straně lidí. Obzvláště pak těch, kteří nějak trpí. V tomto ohledu jsou srozumitelná žalmistova slova: „Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.“

Poušť je tak vpravdě místem naděje. Naděje, která je nesena vírou v Boží milosrdenství a hlubokým přesvědčením, že Bůh člověka je na poušti spolu s ním.

Věřím, že tato naděje nám dovolí a uschopní nás k tomu, abychom se démonem strachu nenechali poutat a spoutat, nýbrž abychom v sobě chovali respekt k přírodě i s jejími viry, byli pokorní, zodpovědní, navzájem ohleduplní a také jeden k druhému milosrdní.

Věřím, že právě toto je cesta pouští nynějších dnů, která nám dovolí prožít vděčnost, a spolu se žalmistou budeme moci vyznat: „… dobrořečím ti, žehnám ti, velebím tě a ve tvém jménu pozvedám své ruce…“ (Žalm 36, 5)