Slovo pana faráře Müllera k 2. neděli postní

Rád bych se dnes zastavil u prvního čtení. V zamyšlení paní Jany pro webové stránky farnosti zaznívá věta, kterou jsem již slyšel mnohokrát, a může se zdát, že se jistým způsobem opakuje i v dnešním 2. čtení z pera apoštola Pavla: „Bůh ušetřil Izáka a přijal jako zástupnou oběť za něj berana, ale Ježíše neušetřil.“

Co si o tom všem myslet? Když setrváme u Abrahámova příběhu, pak i když má šťastný konec v mysli mnoha dnešních, i věřících lidí, zůstává jakási pachuť. 

Dánský filosof Søren Kierkegaard to vyjádřil poukazem na Shakespeara, který při pohledu na Abrahámovu poslušnost oněměl: „Díky tobě, veliký Shakespeare, který umíš povědět všechno, všecičko právě tak, jak to je, proč jsi však o této bídě nenapsal ani slovo?“

Při pročítání různých podkladů a studií k dnešnímu zamyšlení jsem si uvědomil, že příběh je pro současnou dobu velmi aktuální. Pokud budeme ochotni a podaří se nám poodstoupit od našich zaběhlých představ, pak k nám příběh může promluvit novým způsobem.

To první, co bychom asi měli udělat, je připomenout si, že příběh není historickým záznamem v našem smyslu slova, nýbrž slovem osvobozujícího Boha! A když k tomu přijmeme informaci starozákoníka Jana Hellera, že: „Starý Hebrejec neměl naši představu času a netřídil jej na minulost, přítomnost a budoucnost, … rozeznával, které dění je ještě v běhu a které už je dokončené, hotové…“, pak příběh můžeme vztáhnout do své situace. Je to příběh, který je v běhu. Příběh, který se právě děje.

Podle jednoho rabínského výkladu, nazývá se Akeda, se v Abrahámovi zrcadlí zkušenost lidu ve vyhnanství. Tedy komunity, která se cítí být zbavena své identity i své budoucnosti. Zapomněl snad Bůh na své sliby? Mají se lidé přizpůsobit a splynout s lidem a náboženstvím země, ve které se nedobrovolně ocitli? Takový Bůh se stává nepochopitelný. Ovšem, a toho si rabínský výklad také všímá, tím samým stojíme před hlubší otázkou. A sice, jakou představu o Bohu vlastně máme a jakou chceme mít? Chceme představu Boha, která odpovídá našemu obrazu ideálního člověka? Pokud ano, pak se ale vystavujeme nebezpečí, že si vytvoříme modlu. Jako příklad nám může posloužit naše vlastní současná zkušenost. Ozývají-li se hlasy, které hovoří o Bohu trestajícím pandemií, může to pro některé lidi působit uklidňujícím dojmem. Taková představa nabízí svérázné porozumění. Bůh ze světa neodešel a nabízí vysvětlení, že se jen hněvá a jeho trestání je očišťující. Dopřát těmto hlasům svou pozornost ale znamená klanět se modle. Skutečnost je taková, že my nikdy nevíme, co nás potká za zkoušku a sám Bůh je našimi představami nepostižitelný.

Moderní židovští teologové tyto otázky dali do souvislosti se šoa, holocaustem a ptali se, jak lze o Bohu mluvit po Osvětimi? Je opravdu Bůh tak krutý anebo se stáhl z krutého světa lidí? Židovský myslitel Abraham Heschel psal o lhostejnění lidí a jejich duchovním zmrzačení. Důvody zlhostejnění popsal následovně: „Nebrali jsme Boží jméno vážně. (…) Teď sklízíme plody své prohry. Jeho hlas po staletí volal na poušti. Jak obratně jsme ho polapili a uvěznili v chrámech! Jak zcela jsme ho znetvořili! (…) Zalíbení v dobru téměř úplně zmizelo ze země. V minulosti jsme byli svědky toho, jak často člověk, skupina či národ, poté, co střásli Boží pohled, jednali a radovali se z úspěchu, bojovali a vítězili, avšak on je opouštěl. (…) Bůh se stáhl z jejich života právě tehdy, když se tento stal plným podlosti a krutosti, ničemnosti a zla. (…) Naším úkolem je otevřít své duše jemu, dovolit mu znovu vkročit do našeho jednání.“ Ano, v našich moderních sekulárních dějinách jsme Boha škrtli, neznamená to ale, že se svět stal lidštějším.

Liturgický text nám nenabízí celý příběh, ale doma se k němu můžeme vrátit. Dovolil jsem si proto připojit větu, která je v úvodu biblického příběhu: „Po těchto událostech zkoušel Bůh Abrahama a řekl mu: ‚Abrahame!‘ A ten pravil: viz mne …“, což je doslovný překlad a možná výstižnější než „zde jsem“. (Gn 22,1) Ovšem po jakých „těchto událostech“ není řečeno. Zmiňuji to proto, že i rabínské výklady si uvědomují, že zkouška je příliš tvrdá, vlastně absurdní. Jak se mají vyplnit všechny Boží přísliby, když Izák zemře? Proto rabínské výklady nabízí vysvětlení, že příkaz obětovat Izáka nepřichází od Boha, ale od Satana. Vrchní zemský rabín Karel Sidon zastává názor, že podobně jako u Joba i zde je to Satan, který naléhá, aby byl Abrahám zkoušen. To byla ona událost, která předcházela.

Pro zajímavost, v tradici islámu naopak Satan Abrahámovi našeptával, aby svého syna neobětoval. Tak či tak je zřejmé, že odkaz na Satana se snaží oslabit Boží podíl na bolesti, jež zkoušky působí. Tento pokus o vysvětlení snižuje Boží podíl na utrpení. Jenomže text jasně říká, že ten, kdo zkouší anebo pokouší, je Bůh. Proč to dělá?

V hledání odpovědi na tuto otázku by asi bylo dobře seznámit se hlouběji s tím, jak lidé ve staroorientálním světě rozuměli lidským obětem. Byla to zcela jiná mentalita než dnešní. Pokud mezi vykladači našeho příběhu existuje nějaký jednoznačný souhlas, pak spočívá v tom, že příběh je pro budoucnost jednoznačným Božím zákazem lidských obětí.

Dvě okolnosti ale stojí za zamyšlení. Jednak Bůh oslovil Abraháma jménem, což znamená, že se jedná o důvěrný vztah. Vztah právě mezi Bohem a člověkem. A pokud se nedovídáme z rozhovoru mezi Abrahámem a Bohem nic obšírnějšího, jsme-li odkázáni jen na to, co nám prozradil vypravěč, pak nás to učí respektovat právě tuto oblast. Mám na mysli onu intimitu vztahu mezi Bohem a jím osloveným člověkem.

Tváří v tvář biblickému textu bychom také měli uvážit slova našeho předního starozákoníka prof. Martina Prudkého, který říká, že v posledku se příběh netýká Abraháma, nýbrž celého Izraele jakožto potomstva Abrahamova: „Abrahám (první z tří praotců, kteří ztělesňují ´identitu Izraele´) je ´otcem víry´ jak v tom, že na počátku své cesty vyšel ze svého ´zajištění v minulosti´ (tj. zajištění v rodové kontinuitě předků, jistoty dědičného majetku a nástupnických práv; Gn 12,1n), tak v tom, že na konci svých příběhů vyšel a vydal se ze své „zajištěné budoucnosti“ (ve zkoušce neodepřel svého syna, tj. prvotinu „velikého potomstva“; Gn 22,16bn). Příběh, jenž u Abrahama toto ověřuje (Abrahama ´zkouší´), přitom opakovaně vyjadřuje, že Abrahamovo ´zajištění´ je v tom, že na své cestě slyší na Boží hlas, že si jím dává vést svůj zrak, takže vidí to, co označuje Bůh, a podle toho pak také jedná.“ Pro mne je v Prudkého slovech inspirativní poukaz na to, že Abrahám se vzdal nejen své minulosti, ale také své budoucnosti. Ano, je-li víra cestou, pak tato cesta není určována především minulostí a budoucností, nýbrž a právě přítomností Božího hlasu, Božího slova.

Izák jako předobraz Ježíše má v křesťanství dlouhou tradici. Porozumět tomuto tématu by si vyžádalo více času. Už proto, že jisté rozdíly zde přeci jen jsou. Když měl zemřít Izák, Bůh promluvil, ale když umíral Ježíš, tak Bůh mlčel. Promluvil až třetího dne a to gestem, jímž bylo vzkříšení. Neměli bychom také opomenout, že judaismus nezná představu Trojičního Boha. Hovořit v křesťanství o Bohu, který se jen díval na smrt syna a jen mlčel, není korektní.

V zamyšlení nám mohou pomoci ostrá slova Elie Wiesela: „V židovské tradici není smrt nástrojem, který by člověk přijal k oslavě Boha. Každý člověk je cílem sám o sobě, živou věčností. Nikdo nemá právo ho obětovat, dokonce ani Bohu. Kdyby býval Abraham svého syna zabil, nestal by se naším otcem a přímluvcem. Pro Žida tryská veškerá pravda ze života, nikoli ze smrti. Ukřižování pro nás představuje krok zpět, nikoli vpřed; na vrcholku hory Mórija zůstává živý na živu a ohlašuje tak konec éry rituálních vražd. Tím, že si připomínáme akedu, apelujeme na milost, zatímco Golgota poskytovala po staletí záminku k nesčetným masakrům synů a otců, rozdělených mečem a ohněm ve jménu slova, které chtělo být láskou.“

Tváří v tvář příběhu o obětování Izáka si můžeme položit i otázku, kdo vlastně byl doopravdy obětován? Možná ne Izák, ale právě Abrahám. On byl tou živou obětí. Vzdal se minulosti stejně jako budoucnosti. A v přítomnosti věřil Bohu jaksi navzdory. Jako Job hledal Boha navzdory utrpení, tak náš příběh je o hledání Boha proti Bohu.

„Cvi Količ učil ve varšavském ghettu Žida Jossela Rackowera, jak hovořit k Bohu.

Když již hořel jeho dům a hrozila mu bezprostřední smrt, Količ psal: ‚Nejpozději za hodinu se setkám se svou ženou a dětmi a s miliony z mého lidu v lepším světě, kde již není pochyb a jediným panovníkem je Hospodin. Umírám vyrovnaný, ale ne spokojený, jsem zbitý, ale ne zoufalý, věřící, ale ne modlitebník, milovník Hospodina, ale ne slepý pánbíčkář. Následoval jsem ho, i když se mne stranil. Plnil jsem jeho příkazy, i když mě za to bil. Měl jsem ho rád, přestože mě ponížil až k zemi, k smrti mučil, vystavil potupě a posměchu… A toto jsou má poslední slova, můj hněvivý Hospodine: To se ti nikdy nepodaří! Udělal jsi vše pro to, abych ti nevěřil a abych si kvůli tobě zoufal! Umírám tak, jak jsem žil, ve skálopevné víře v tebe!‘“

(https://theses.cz/id/lu9vf9/Diplomova_prace_Dvorak.pdf)

Přál bych si, aby se tak stalo i v mém životě. Amen.