Slovo pana faráře Müllera k 5. neděli v mezidobí

V 1. čtení jsme dnes slyšeli úryvek z Knihy Job. Zaujala mě následující slova: „Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká na svou výplatu, tak jsem dostal v úděl měsíce bídy a noci soužení byly mně přiděleny.“  Zdá se mi, že emocionálně podobnou situaci prožíváme i my. Jsou nám přiděleny měsíce bídy a noci soužení, které způsobuje očima neviditelný vir. Spolu s Jobem můžeme vyznat: „Tvé ruce mě ztvárnily a udělaly se vším všudy, a teď najednou mě hubíš. Prosím, upamatuj se, že jsi mě učinil jako hlínu a že mě obracíš v prach.“ (Jb 10,8n) Kolik lidí se na světě modlí, aby již pandemie ustala? Uvádí se, že jen křesťanů jsou na světě přes dvě miliardy. Kdyby se modlila jen polovina, je to Bohu málo? Proč nic nedělá? Zevrubněji se příběhem Joba zabývá ve svém zamyšlení pro farní webové stránky paní Magda.

Sama Kniha Job, zdá se, má šťastný konec. Poté, co se Job modlil za své přátele, „Hospodin změnil Jobův úděl a dal mu všeho dvojnásob, než míval.“ (Jb 42,10) Ale mně osobně se to moc nezdá. Třeba proto, že Job sice získal nových sedm synů a tři překrásné dcery, ale to již byly jiné děti než ty, o které přišel na začátku příběhu. Což lze beze všeho jen tak jedny děti pohřbít a konstatovat, že když se narodily jiné, že člověk získal dvojnásob?

Když si kladu tyto otázky, uvědomuji si, že Jobovým přátelům by se to nelíbilo. Sófar by řekl, že jsem žvanil a Bildad by se mě jistě zeptal, jestli chci takhle ještě dlouho mluvit. A poradil by mi, abych byl pokorný a hledal Boha a prosil ho. (Jb 8,2-6) Elihu by vše ukončil sovy: „Lidé křičí pro množství útisku, volají o pomoc pro tvrdou paži mocných, a nikdo se nezeptá: ‚Kde je Bůh, můj Učinitel, který dává člověku i v noci prozpěvovat…?“ (Jb 35, 9-10) Člověku ale opakovaně přichází na mysl Jobova výčitka: „Tvé ruce mě ztvárnily a udělaly se vším všudy, a teď najednou mě hubíš.“ (Jb 10,8)

V jedné z odpovědí vyjadřuje Job názor, který sdílí mnoho lidí: „Když se rozpomínám, jsem naplněn hrůzou, mého těla se zmocňuje zděšení. Proč naživu zůstávají svévolníci? Dožijí se vysokého věku, rozmohou se, kupí statky, své potomstvo mají pevně kolem sebe, své potomky mají před očima, v jejich domech je pokoj beze strachu, Boží hůl na ně nedopadá. (… ) Hulákají při bubínku a citeře a radují se za zvuku flétny. Tráví své dny v pohodě a do podsvětí sestupují v mžiku. Bohu říkají: ‚Jdi pryč od nás, nechceme o tvých cestách vědět.´“ (Jb 21,6-14)

Otázkou ale je, koho vlastně považovat za svévolníky. Na stole Světové zdravotnické organizace leží žádost, kterou před měsícem jako první podala Indie a Jižní Afrika. V poslední době se připojili i Lékaři bez hranic, kteří žádají, „aby se země dočasně vzdaly patentů na léky, postupy nebo vakcíny proti covidu-19. Tento přístup zdůrazňuje, že pokud pandemie neskončí pro všechny, neskončí vůbec.“ Jsme totiž v situaci, kdy v 67 nejchudších zemích na světě se podle aliance očkování do příštího roku nedostane vakcína až k 90 procentům obyvatel. Budou farmaceutické firmy ochotny sdílet své technologie a duševní vlastnictví se Světovou zdravotnickou organizací? Budou vlády bohatých států ochotny zavázat se přeposlat část svých vakcín do chudších zemí? Podpoříme jako křesťané tyto záměry? (https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/vakcina-ockovani-dodavka-nerovnost-zeme-staty_2012092004_tzr)

A nyní se dostávám k evangeliu. Podle některých komentářů se zdá, že Petrova tchyně dostala horečku nikoli proto, že by byla nemocná, ale z jiného důvodu. V tehdejší době totiž nebylo běžné, aby tchyně bydlela v domě svého zetě. Zdá se tedy, že rodina Petrovy manželky nebyla schopna se o babičku postarat, a proto bydlela v Petrově domě. Byl to tedy dům, kde Petr bydlel se svou rodinou, možná měl i děti, s tchyní a svým bratrem Ondřejem. V té době byla horečka vnímána jako nemoc. Ale podle některých komentářů její horečku zapříčinila spíše panika a strach. Když se totiž tchyně dověděla, že se zeť, na kterém byla celá rodina existenčně závislá, nechal „naverbovat“ jakýmsi potulným kazatelem, neudělalo se jí doopravdy dobře a dostala horečku.

Ježíš vzal ženu za ruku. Ruka či ruce měly hluboký symbolický význam. Např. podat někomu ruku znamenalo uzavřít smlouvu anebo přátelství. Tlesknout rukama naproti tomu znamenalo vyjádření hněvu. Vložit ruku na hlavu obětního volka vyjadřovalo sebeztotožnění s tímto obětním zvířetem. Naproti tomu vložit ruku na hlavu kozla a vyznat při tom své hříchy bylo chápáno jako přenášení svých vin na kozla. Umýt si ruce bylo vyhlášením neviny. Čisté ruce byly symbolem života a spravedlnosti před Bohem. Hospodinova ruka pak byla znamením Boží moci. Když Hospodin vztáhl ruku na proroka, znamenalo to, že byl obdařen božskou inspirací. Naproti tomu, když na někoho dolehla Hospodinova ruka, bylo to vyjádřením Božího soudu. Ale někdy ruka jen vyjadřuje gesto, jímž se zdůrazňoval určitý výrok anebo se činila viditelnou moc a milost.

Ježíš vzal ženu za ruku. Víc se o tomto uzdravení neříká. Jiří Mrázek překládá řecké sloveso „egéiren“ slovem probudit. Chce tím vyzdvihnout, že žena byla probuzena z horečnatého spánku. Všichni komentátoři se pak shodují v tom, že dodatek „vstala a obsluhovala je“, aniž potřebovala nějakou rekonvalescenci, vyjadřuje poslání učedníků. Podle biblisty Donahue Petrova tchyně zosobňuje a předznamenává ideál učednictví jako služby druhým, který Ježíš předává všem svým učedníkům.

Pro zajímavost dodejme, že není náhodná zmínka o tom, že až večer přinášeli lidé k Petrovu domu své nemocné. Ježíš byl v synagoze v sobotu, a to byl den klidu. Teprve když po západu slunce vyšla první hvězda, začínal nový den a lidé mohli vyjít a přinášet své nemocné. A pokud jim Ježíš posloužil, pak je tím také vyjádřeno, že ideál pomoci druhým zosobňuje jako první on sám.

Pomoc druhým není jen nějakým morálním požadavkem, nýbrž výzvou k ochotě podívat se na vše jinak. Inspirativní jsou v tomto směru Jobova slova: „Zemře-li muž, rozpadne se. Zhyne-li člověk, kam se poděl?“ (Jb14,10) Nejde jen o to, že Job si byl vědom neodvratnosti smrti. Pevně však věřil, že jeho Vykupitel žije a neochvějně vyznal svou důvěru, že na svém těle uzří Boha. (Jb19,26n) Kéž toto přesvědčení je i naší vírou. Jde ale také o otázku, kdo je člověk? V tomto směru se bez vzájemné pomoci nejen lidí, ale i národů mezi sebou navzájem člověk a lidskost vytrácí. Slovy Joba – člověk zhyne. Pokud to záleží na nás, mohu-li, prosím, nedovolme to. Věřme, že i nás se Ježíš dotýká a bere nás za ruku.

V závěru bych se rád vrátil ke své provokativní otázce a k tomu, co jsem uvedl, že se mi nezdá. Jistě, vím o tom, že začátek a konec Knihy Job jsou jakousi konstrukcí. Jezuita prof. Ludvík Ambruster Knihu Job připodobňoval ke sloupu. Každý pilíř má patku a hlavici. Prolog knihy Job je patkou a závěr knihy je hlavicí sloupu. Samotným sloupem je pak rozhovor Joba s přáteli a Hospodinův vstup do tohoto rozhovoru.

Pokud jsem si dovolil vyslovit své pochybnosti, pak proto, že lidé se tak ptají. Především ti, kteří mají zkušenost se smrtí dítěte. A pak… Pokud je v úvodu řeč o Satanovi, pak jsem dosud nenalezl žádného z biblistů, kteří by přítomnost Satana vysvětlovali jako konstrukt. Naopak, v jejich dílech se dočteme, že v té době byl Satan vnímán jako ten, kdo je podřízen Hospodinu. Zdá se mi, že takový přístup je nepoměrný a nerovnoměrný.

Prof. Halík hovoří v nedělní promluvě o zlu jako o kóanu (nelogický sled myšlenek osvobozující od zavedených konceptů). Richard Rohr v knize Božský tanec označuje jako kóan lásku. Pravdu budou mít asi oba, ale nám to příliš nepomůže. Jsem proto přesvědčen, že žijeme ve světě, ve kterém je přítomno dobro i zlo. A na nás je, abychom obojí unesli a vzájemně si v těžkých chvílích pomáhali.