Slovo pana faráře Müllera k neděli Božího milosrdenství

Paní Petra se ve svém zamyšlení pro webové stránky farnosti věnuje osobnosti apoštola Tomáše. Líbí se mi, že o něm hovoří jako o racionálním člověku. A vlastně má pravdu, když píše, že poté, kdy by emoce vyprchaly, pak by mohli učedníci zpochybnit i svou vlastní zkušenost. To mne nikdy dřív nenapadlo. Ale přečtěte si, prosím, celé zamyšlení.

Za sebe bych se rád zastavil u tématu, které nabízí dnešní neděle. Je jím Boží milosrdenství. Dovolte, abych začal tím, že 25. srpna 1905 se v polské vesnici Głogowiec nedaleko města Łódz narodila holčička. Byla třetí z deseti dětí a rodiče byli velmi chudí. Jmenovala se Helena Kowalská. Do školy chodila necelé tři roky a velmi často se zde stávala terčem zlých posměšků a urážek. Bylo tomu tak pro její chudobu, třeba kvůli omšelým a roztrhaným šatům.

Už jako dítě zatoužila stát se řeholní sestrou. Svěřila se rodičům. Očekával bych, že rodiče rozhodnutí dcery přijmou vstřícným způsobem třeba i proto, že o ni bude materiálně postaráno. Jenomže rodiče byli rozhodně proti. Aby Helena rodině pomohla, odešla ve svých šestnácti letech do služby u bohatých rodin.

Svého úmyslu vstoupit do řádu se však nevzdala. Po několika odmítnutích nakonec nalezla útočiště v Kongregaci sester Milosrdné Panny Marie ve Varšavě. Bylo jí dvacet let a obdržela jméno Marie Faustýna. V klášterech, kterými prošla, zpravidla vykonávala práci v kuchyni, na zahradě anebo jako vrátná. Dne 2. října 1938 podlehla onemocnění tuberkulózy plic.

Ačkoli jí bylo teprve 33 let, její spolusestry ji považovaly za svatou. Marie Faustýna si vedla si deníček, ve kterém prozrazuje, že jí Ježíš řekl: „Ve Starém zákoně jsem posílal ke svému lidu proroky s hromobitím. Dnes posílám tebe k celému lidstvu se svým milosrdenstvím. Nechci nemocné lidstvo trestat, ale chci je vyléčit a přitisknout na své milosrdné srdce.“ (D 588) Dále jí Ježíš řekl, aby nechala vytvořit obraz Spasitele, pod nímž budou slova: „Ježíši, důvěřuji ti.“ Obraz namaloval podle Faustininých pokynů Evžen Kazimirowski v roce 1934. Na obraze z Ježíšova srdce tryskají dva paprsky. Světlý symbolizuje vodu a červený znamená krev. Mně osobně se ten obraz nelíbí, ale uklidnilo mne, že se nelíbil ani Marii Faustýně. Když obraz uviděla poprvé, prý se rozplakala. Důvodem bylo, že Ježíš na obraze nebyl tak krásný, jak ho spatřila ve svých mystických zážitcích.

Jako velmi zajímavé se mi ale jeví, že myšlenka a důraz na Boží milosrdenství přichází v době mezi dvěma světovými válkami. Bohužel této výzvě nebylo vyhověno. Stejně jako nebyla vyslyšena slova Benedikta XV., který se snažil válce zamezit. S důrazem na Boží milosrdenství přicházejí i poslední papežové. Jan Pavel II. sestru Faustýnu v roce 2000 svatořečil a při té příležitosti ustavil 2. neděli velikonoční jako neděli Božího milosrdenství. Současný papež František prohlásil rok 2015 za Rok milosrdenství a učí, že milosrdenství je Božím jménem. Jenomže, tak to někdy vnímám, nám se zdá, že s tím milosrdenstvím je to nějak podezřelé a nesmí se to s ním přehánět. Hlavní problém vnímáme jako střet se spravedlností.

Břetislav Olšer vypráví v knize „… a Bůh osiřel“ příběh Josefa Bachara, 14letého chlapce, který zažil na nádraží v Březince, asi tři kilometry od Osvětimi, nejen násilné odloučení od rodičů a sestry, ale také smrt vlastního otce. Ten se totiž vrhl na německého vojáka, který nemilosrdně doslova vláčel jeho manželku pryč. Rány ze samopalu však ukončili jeho život. Od té doby si Josef vyčítal, že on sám pro záchranu svých rodičů a sestry neudělal ale vůbec nic. Přemýšlel dokonce o sebevraždě. Jeden ze spoluvězňů v Osvětimi mu na pryčně řekl: „To, že žiješ, je Boží úmysl. Přežils, abys mohl vraždu svých drahých pomstít.“ Josef přestal v Osvětimi věřit v Boha a nenávist a touha po pomstě mu pomáhaly udržet se při životě. Divíme se tomu? Spravedlnost sice není pomstou, ale bez spravedlnosti by zavládlo bezpráví a anarchie. Tak jaké milosrdenství a proč milosrdenství?

Nežijeme ve válce, ale i nám vadí a považujeme za nespravedlivé, když vrcholní politici, které jsme zvolili za své zástupce, nám něco nařizují a sami to nedodržují. Mně, pokud si mohu dovolit být osobní, vadí i jiné věci. Biskupství plzeňské poslalo rozhodnutí vlády o tom, že od pondělí se smí na faře scházet deset lidí a tentýž den se z úst nového ministra zdravotnictví dovím, že to možná nebude platit. V jiných profesích, třeba ve školství, to byla a je letos setrvalá zkušenost. Vadí mi také, že premiér naší země je trestně stíhaný, pak zas není trestně stíhaný a pak zas je… a v této situaci stále „vesele“ vládne. Protokolárně nejvyšší státní osobnost, prezident reprezentující zemi vně i uvnitř státu, hovoří o novinářích jako o hyenách. Namísto argumentů, které by mohly pomoci se orientovat, uplatňuje iracionální a urážlivý princip kolektivní viny. To přece není v pořádku. A také mi vadí, že vrcholní představitelé mé země se vůči Evropské unii vyjadřují způsobem, jako kdybychom nebyli její součástí, nýbrž EU byla něčím vně nás a naším nepřítelem.

Kde je spravedlnost a co v této situaci znamená být milosrdný? Jaký smysl má milosrdenství? A co na to vše říkají křesťané a křesťanské církve?

Martina Šimandlová se ve své diplomové práci z roku 2018 obhájené na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích zabývala právě otázkou milosrdenství.

(https://theses.cz/id/xz7dsg/DP_-_Milosrdenstv_jako_poselstv_Psma_svatho_a_jeho_naplnn.pdf)

V kapitole o Starém zákoně vysvětluje pojmy chesed a rachamín, které překládáme právě jako milosrdenství. Připomíná příběh o Josefu egyptském. Když byl Josef ve vězení, poprosil číšníka o projev milosrdenství. Až bude opět u faraona, aby se za Josefa přimluvil. Slovo chesed vystihuje laskavost, vlídnost, milosrdenství, pevnou lásku, přízeň, oddanost či loajalitu. Když se později Josef setkává se svými bratry, pak zaznívá slovo rachamín. Josef má se svými bratry soucit a nepotrestá je za to, co mu způsobili. Rachamín znamená slitování a soucit. Ale opět jde více než o emoce. Je to Josefův postoj a vztah k bratrům.

Podle Bible vyjadřuje slovo milosrdenství více než emoce. Na zřeteli má především lidský postoj k druhému člověku. Ale co je zajímavé. V závěru své práce uvádí Martina Šimandlová výsledky průzkumu, kterým sledovala, jak se uplatňuje věřené v konkrétním životě. Přiznává, že jedna z hypotéz, kterou hodlá prověřit, zní: „Předpokládám, že většina křesťanů bude ve své církvi spokojena s mírou projevených skutků milosrdenství.“ K této hypotéze ve své práci přiznala: „Na základě vlastní zkušenosti se vztahy v církevním sboru jsem předpokládala alespoň poloviční spokojenost s výskytem častých skutků milosrdenství. Při celkovém vyhodnocení dat se ukázalo, že často se s milosrdenstvím setkává čtyřicet dva procent odpovídajících, což je méně než polovina.“ Předpokládaná hypotéza se tedy nepotvrdila. A dodala: „Pakliže odpovědi na zmíněnou otázku rozdělíme podle denominací, vyvstane nám určitý rozdíl v hodnocení milosrdenství mezi jednotlivými sbory. Nejméně spokojení s mírou skutků milosrdenství jsou křesťané v Římskokatolické církvi.“

Čím to bude a co s tím uděláme? Za sebe musím přiznat, že skóre pro naši církev bych navýšil. Pokud se totiž týče Vás a této farnosti, pak si nemohu stěžovat na nedostatek projevů milosrdenství. Za to také děkuji. Vraťme se ale k otázce, co s tím můžeme udělat? Dovolím si nabídnout tři možnosti. Každý z nás a společně se můžeme znovu začíst do příběhu o Josefu egyptském a popřemýšlet v čem, jak a proč spatřujeme, že byl Josef opravdu milosrdný. Také si můžeme položit otázku, jestli od Pána Boha očekáváme víc spravedlnost anebo právě milosrdenství, a proč očekáváme to, co očekáváme? A v neposlední řadě bychom si mohli uvědomit, že spravedlnost není soupeřem milosrdenství a milosrdenství není konkurentem spravedlnosti. Myslím, že pravdu má Lev Nikolajevič Tolstoj: „Čím blíže jsou lidé pravdě, tím jsou snášenlivější vůči cizím omylům. A opačně.“

Amen.