Římskokatolická farnost
Stará Role
"Pojďte ke mně všichni..."
(Mt 11,28)
Drobečková navigace

Úvod > O farnosti > Aktuality > Slovo pana faráře Müllera k neděli Vzkříšení

Slovo pana faráře Müllera k neděli Vzkříšení



Datum konání:
4.4.2021

Úvod

Letošní Velikonoce byly opět jiné než ty, na které jsme byli zvyklí po většinu života anebo které bychom si přáli. Tato jinakost se dotýká farnosti ve Staré Roli i tím, že se mezi katolickými křesťany v tomto městě šíří zvěst, že starorolský farář zrušil Velikonoce. Naštěstí není v mých silách zrušit Velikonoce. ????

Naopak. Nevím jak vy, ale osobně jsem si více než loni uvědomil, že víra je opravdu čímsi velmi osobním a intimním. Nikdo ale nevěříme sami. Pokud tedy chceme víru s pomocí rituálů a symbolů společně sdílet, pak potřebujeme prostor pro svobodný dialog, možnost vytvářet vlastní společnou živou tradici a nečinit tak ve strachu, co na to řeknou představení institucionální církve.

Nutným předpokladem je ale také ochota snít o církvi. Jakou církví chceme být? Tohoto snění se dotýká i zamyšlení paní Magdy pro webové stránky farnosti. Poděkoval jsem jí, že jako žena měla odvahu veřejně otevřít téma svěcení žen. O jedné ženě, která by si přála být knězem, vím, ale jak píše paní Magda, je třeba nejen touhy, ale také vytrvalosti a lásky k Bohu a lidem. Skutečná víra ve vzkříšení se nějak musí dotknout každého z nás a tím i celého putujícího Božího lidu.

Máme své sny o církvi? A máme odvahu o nich hovořit nahlas? Máme naději, která v nás křísí víru a lásku?

 

K zamyšlení

Ave Crux, Spes unica! Tato slova ze starobylého křesťanského hymnu bychom mohli přeložit: „Buď pozdraven (svatý) Kříži, naše jediná naděje!“

 

Pan biskup Tomáš na Velký pátek hovořil o tom, že o Ježíšově kříži bylo rozhodnuto poté, kdy Ježíš vyvedl Lazara z hrobu. Tehdy se sešla velerada a hledala odpověď na otázku: „Co s tím uděláme?“ Obávali se totiž Římanů a toho, že by zničili chrám a s ním celý národ. (Jan 11, 48) Tehdy vystoupil Kaifáš a řekl jim, že ničemu nerozumí a že jediné smysluplné řešení bude, když zemře jeden člověk za lid, než aby zahynul celý národ. Pan biskup má pravdu. Karty byly rozdány.

 

V Janově pašijích je řečeno, že Jidáš s sebou přivedl oddíl římských vojáků. Kdybychom šli do detailu, pak by to znamenalo, že se jednalo o sílu 600 mužů. Pravdu bude mít Ctirad Pospíšil, když ve své knížce „Utrpení Páně podle Jana“ píše: „Většina exegetů se shoduje v názoru, že účast takového množství imperiálních ozbrojenců je historicky nepravděpodobná. Jan tu prostě naznačuje, že v odporu vůči Ježíšovi stojí celý svět mocných jeho země a Imperia.“

 

Důležitá se mi ale jeví Janova poznámka, že v této situaci to byl právě Ježíš, kdo se ujal iniciativy. Na nic nečekal a vůči všem těm, kteří ho přišli zatknout, vyšel v ústrety otázkou: „Koho hledáte?“ Teologové se shodují, že Ježíš nebyl nějakou pasivní a trpnou obětí. On věděl, co ho čeká (Jan 18,4) a když mu řekli, že hledají Ježíše Nazaretského, sebevědomě a hrdě odvětil: „To jsem já.“  (Jan 18,5) V řečtině zaznívá „ego eimi“. Tedy pro Janovo evangelium příznačné „já jsem“, jež odkazuje k víře, že člověk Ježíš a Bůh Otec jsou jedno. (Jan 10,30) Stejnou odpověď obdržel Filip, když vznesl požadavek, aby mu Ježíš ukázal Otce. Tehdy mu Ježíš řekl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce?“  (Jan 14,9)

 

Zcela zjevně se tak v časové lince dostáváme zpět do období Vánoc. Bez Vánoc, bez víry v pravdivost Janova prologu: „Na počátku bylo Slovo… to Slovo byl Bůh… to Slovo se stalo tělem…“, by Ježíšova smrt byla jen další v řadě nespravedlivých a nesmyslných smrtí.

 

Historikové nepochybují, že jakýsi Ježíš Nazaretský existoval a že za vlády Pontia Piláta skončil na kříži. Ovšem jestli se Bůh ve svém Slově stal člověkem, a to právě v Ježíši z Nazareta, anebo jestli byl dokonce vzkříšen, to jsou již otázky, které historická věda nemůže zodpovědět. V tomto směru se ocitáme v prostoru víry.

 

Ovšem jaké víry a co slovem víra vlastně myslíme? Můžeme se setkávat s tvrzením, že víra ve vzkříšení je jen mýtus. Vždy, když se setkám s tímto výrokem, se ptám, co autor/ka slovem mýtus vlastně myslí. Někdo tím míní jen vymyšlený příběh. Něco, co se nikdy nestalo. Vzkříšení je prostě hloupost.

Řada křesťanů se pak, podle mne logicky, zeptá: „Když neexistuje vzkříšení, pak v co ale máme věřit?“ Odpověď, že člověk prochází reinkarnacemi, aby nakonec spočinul v moři blaženosti nevědomí, je jim nesrozumitelná. Pro mne osobně je to také nesrozumitelná koncepce. Možná chápu, že pro vědomí je jistě dobré, aby dospělo a dorostlo do bodu, kdy již na ničem nelpí a tak pomyslně splynulo s veškerenstvem. Nerozumím ale, proč by vědomí mělo mít za cíl sama sebe popřít anebo se rozplynout a zbavit se toho, že o sobě ví. Tohle jsem nikdy nepochopil.

 

Právě tak nerozumím odpovědi, která říká, že je třeba se smířit s tím, že vše je jen dílem náhody. Smrtí se vše skončí, a pokud něco existuje, pak jedno velké NIC. Nic jako jakási prázdnota, ze které člověk zvláštní náhodou povstal a do které se smrtí vrátí. Neexistuje proto jiný smysl života než ten, který se člověk ve svém krátkém žití snaží životu vtisknout.

 

Na rozdíl od reinkarnačních teorií je mi tento postoj sympatičtější tím, že život nevnímá jen jako zkoušku, kterou lze v příštím životě zopakovat. Ale možná jsem odpovědi stoupenců názoru, že vzkříšení je jen vymyšlený blábol, špatně porozuměl.

 

Jiná charakteristika mýtu hovoří o tom, že mýtus je příběh, který v sobě skrývá symbol. Možná právě i náboženský symbol. V tomto směru jsou mýty velmi zajímavé, protože svými symboly odkazují ke skutečnostem, které se nás dotýkají a současně nás nějak přesahují. Psychologové nám řeknou, že symbol je propojující řečí mezi nevědomím a vědomím. Tyto postřehy jsou mi bližší, protože dávají tušit pestrost a hloubku života.

 

S lidmi, kteří řeknou, že vzkříšení je mýtus v tom smyslu slova, že se jedná o symbol, který člověku pomáhá, aby v životě nerezignoval, se přít nebudu. Ateista Otakar Funda tvrdí, že vzkříšení je jen metafora. Metafora, která „je zvoláním naděje proti vší absurditě a beznaději“. Zdá se mi, že i kdyby měl pan Funda pravdu a vzkříšení by bylo jen jakýmsi obrazným vyjádřením, pak lidí, ať již věří anebo nevěří ve vzkříšení, ale pěstují a uchovávají v sobě odvahu snít o lepším světě, stejně jako církvi, si musím vážit. Sice nechápu, o co opírají svou naději, která je nadějí proti vší beznaději, ale vážit si jich musím a také je musím obdivovat.

 

Sám za sebe si nemyslím, že pojem vzkříšení je jen jakýmsi obrazným vyjádřením. Opustil jsem představu jednoho osamělého Boha přebývajícího kdesi ve svém nebi. Věřím, že Bůh je opravdu společenstvím tří. Věřím, že slovo Bůh se snoubí s plurálem. A to plurálem, do kterého je zahrnut každý, ale opravdu každý lidský život a celý kosmos.

 

Ave Crux, Spes unica! Tato slova pro mne nejsou výrazem poslušnosti a podřízenosti Bohu v tom smyslu, že by Ježíš neměl jinou možnost volby.

Nikoli. Mohl se rozhodnout jinak. Mohl třeba emigrovat do Sýrie a tam pomáhat lidem. Jenomže kdyby tak učinil, pak by zradil. Zradil by své učednice a učedníky včetně zástupů lidí, kterým tvrdil, že Otec je hoden důvěry. Že Otec je silnější než smrt. Zradil by ale především sama sebe, svou víru, svou naději a své dosavadní úsilí. A zradil by i Otce. Zachoval by se jako lidé v ráji, kteří svou důvěru vložili do hada.

 

Ale to Ježíš neudělal. Raději riskoval a vědomě podstoupil smrt. Vzkříšení se mi proto jeví jako logické vyústění, jako zcela odpovídající odpověď na projevenou důvěru. Věřím ve vzkříšení, i když si je neumím představit. Vzkříšení vnímám jako Otcovu odpověď na lidskou důvěru. Amen.