Římskokatolická farnost
Stará Role
"Pojďte ke mně všichni..."
(Mt 11,28)
Drobečková navigace

Úvod > O farnosti > Aktuality > Slovo pana faráře Müllera ke Svátku Křtu Páně

Slovo pana faráře Müllera ke Svátku Křtu Páně



Datum konání:
10.1.2021

Nedávno jsem měl na faře návštěvu. Mladí novomanželé, které jsem loni oddával v Českých Budějovicích, se přišli pochlubit s fotografiemi ze svatby. Ukázalo se ale, že chtějí také probrat otázku, která je trápí. Až se narodí miminko, mají ho nechat pokřtít? Této otázky se ve svém zamyšlení dotkl i pan Michal. Rád bych se ale u ní zastavil zevrubněji.

 

Minulou neděli jsme hovořili o svobodě náboženského vyznání. S touto otázkou je spjata i otázka křtu nemluvňat. Dítě se po narození nemůže samo rozhodnout, jestli chce být pokřtěno. Rozhodují za něj rodiče. Někteří se proto domnívají, že křest nemluvňat je nátlakové misionaření, a proto je výsměchem lidským právům a svobodnému vykonávání náboženského života. Německý filosof a humanista Joachim Kahl (*1941) byl původně křesťanem. S protestantismem se však rozešel a stal se ateistou. Ve svém myšlení se zaměřil na náboženskou kritiku a v otázce křtu nemluvňat se vyjádřil velmi jasně: „Člověk, který se nemůže bránit, je přinucen k náboženskému úkonu.“

 

Mezi teology nepanuje v této otázce jednotný názor. Luther a Calvin křest nemluvňat hájili. Naproti tomu ze strany baptistické tradice byly po staletí vznášeny námitky. Také slavný švýcarský protestantský teolog Karl Barth učil, že křest dětí nemá žádnou oporu v Písmu. Především ale zastával názor, že křest nemluvňat zatemňuje smysl křtu. Tím je přece vědomé a svobodné rozhodnutí a přihlášení se ke křesťanskému učednictví, jež trvá celý život. Křest je ze strany člověka svobodnou a vděčnou odpovědí na Boží dar milosti v Ježíši Kristu. Kdo má tedy pravdu? Mají se děti po narození křtít? Měli bychom mít odvahu připustit, že námitky proti křtu nemluvňat nejsou laciné. Ve Skutcích apoštolských se sice dočteme o zaslíbeních, která byla dána i dětem (Sk 2,39) a že někdy byly pokřtěny i celé domácnosti (Sk 16,33), ale dějinné důkazy jsou chatrné. Z toho důvodu je nutné přiklonit se k názorům Karla Bartha, že praxe novozákonní doby není dostatečnou argumentací v prospěch křtu nemluvňat. A také bychom měli nahlas přiznat, že v minulosti býval křest z pozice církevní moci zneužíván.

 

Důvodů, proč si mladí rodiče kladou otázku, jestli pokřtít anebo nepokřtít své miminko, je více. Jak jsme zmínili, někteří rodiče si uvědomují, že rozhodují za své dítě a tím mu upírají pro budoucnost možnost svobodně se pro křest rozhodnout. Jiní rodiče se při pohledu na minulost církve a zklamáni institucionální církví v přítomnosti pak oprávněně ptají po smyslu křtu. Ale především, mladí jsou nová generace, která přemýšlí jinak. Toto jinak velmi zajímá pana prof. Tomáše Halíka. V jedné ze svých přednášek prozradil, že se snaží ustavit novou teologickou mezioborovou disciplínu. Pracovně ji nazývá kairologie. Kairos je řecký pojem pro čas. Na rozdíl od chronos, který Tomáš Halík charakterizuje jako časový úsek měřitelný hodinkami anebo kalendářem, kairos popisuje jako čas příležitosti, čas k něčemu, čas jako šance. Říká, že krize je svého druhu kairos. Krize dovoluje, aby se zrodilo něco nového, něco smysluplnějšího. Pro mne osobně je biblický pojem kairos časem, v němž zaznívá smysl. Někteří čeští teologové se Halíkovi nahlas vysmívají. Osobně si však myslím, že se jedná o dobrý podnět. Rozhodně proto, že se tato disciplína chce soustředit na porozumění znamení doby. Je to disciplína, která si klade za cíl hledat duchovní dimenzi právě probíhajícího dění.

 

Zaujalo mě také, že inspiraci prof. Halík spatřuje v teologii osvobození. Teologie osvobození prošla v běhu času proměnou. Dnes je inspirována filosofií Emmanuela Lévinase. Ten hovořil o tváři druhého člověka, ve které se zjevuje to božské, nepostihnutelné. Myslí se tím i na tvář dítěte. Halík se ale nechce věnovat lidem slabým, sociálně handicapovaným, ocitajícím se na okraji společnosti. Podle vlastních slov chce vytvořit alternativní teologii osvobození a zajímají ho lidé „na okraji církve a za okrajem církve“. Tedy lidé, kteří se neidentifikují s žádným náboženstvím, žádnou náboženskou institucí a žádnou církví, ale nejsou nevěřící. Čemu tito lidé vlastně věří? Jaké jsou jejich představy o náboženství a o Bohu? Co je těmto lidem svaté? Může žít spiritualita i mimo tradice? V tomto směru byl zahájen velký výzkumný úkol napříč kontinentům, který financuje Templetonova nadace. Na výsledky si ale budeme muset ještě počkat. Osobně souhlasím s tím, že náš svět lidí se proměňuje a proměna se dotýká i náboženství. Shoduji se s Tomášem Halíkem v tvrzení, že lidé dnes nehledají Boha v církevních dogmatech a mladému člověku není vlastní přemýšlet v scholastických kategoriích. Žijeme v postmoderním světě, ale to neznamená, že lidé nehledají pravdu. Naopak, těchto „seekers“, „hledačů“, podle Halíka přibývá. Ovšem také přibývá apateistů, kteří jsou vůči otázkám po Bohu lhostejní. Do takového světa se dnes rodí naše děti. Mají být pokřtěny?

 

Je pravdou, že křest dospělého dává prostor pro vědomou a svobodnou odpověď na odpouštějící Boží lásku v Ježíši Kristu. Zdůrazňuje veřejné vyznání víry a osobní zodpovědnost v cestě následování Krista. Naše křesťanská tradice však děti křtí a jak víte, činím tak i já. Pravda, většinou se tak děje mimo nedělní shromáždění. Vlastně jaksi exkluzivně v rodinném prostředí. K tomu, aby se tak nedělo, povede ještě dlouhá cesta. Nicméně nemluvňata křtím, protože věřím, že křest odkazuje na svrchovanost Boží milosti. Ukazuje, že Bůh člověka miluje, i když je bezmocný jako to nemluvně. Věřím, že Bůh dítě, které křtím, miluje. Ve křtu, jak na to ve svém zamyšlení upozorňuje i pan Michal, se dítě stává tělem Kristovým. Je přičleněno a vrůstá do Krista. Tento růst se neobejde bez podpory rodičů a společenství věřících. Věřím také, že Bůh je trpělivý. To znamená, že dává dítěti čas, aby vyrostlo a rozhodlo se přisvědčit. Ale než se tak stane, je zapotřebí živé víry rodičů a žité víry společenství. Věřím, že Duch svatý působí i v nemluvněti a všech dětech. Působí prostřednictvím služby rodičů, vychovatelů, učitelů, přátel a církve. Křest nemluvňat se tak před Bohem stává znamením lidské solidarity. Nemůžeme si tedy jako Pilát umýt ruce a říct, že se nás křest dětí netýká anebo ho radikálně odmítnout.

 

I v naší tradici se dává přednost křtu dospělého člověka. Ale křest nemluvňat se tím nevylučuje. Spíše se křest malých dětí a dospělých doplňují. Co je ale dnes v teologii křtu problémem, je jazyk. Křest „ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého“ není magickou formulí, nýbrž svědectvím lásky Trojjediného Boha. Někteří z teologů proto navrhují, aby křestní formule byla rozšířena. Např.: „Křtím tě ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého, zdroje života, slova života i daru života.“ Zdroj, slovo a dar. Toto trojí má svůj původ v tom, kterému říkáme Trojosobový Bůh, který ovšem očekává, že na těchto darech budeme nějak spoluúčastni, pokud možno tvořivě a hlavně svobodně. Kéž se nám to daří.

--------------------------

Před požehnáním:

Když jsem jako administrátor dostal samostatně první farnost, stal jsem se svědkem fenoménu, kterému jsem nerozuměl. Prarodiče velmi naléhali na své děti, aby vnoučata byla pokřtěna. A to i když si to jejich děti nepřály. Po čase jsem pochopil, že v pozadí byl strach. Generace prarodičů totiž byla vychována v představě, že existuje tzv. limbus puerorum. Myslel se tím stav blaženosti, kam se po smrti dostanou nepokřtěné děti, ale není to nebe. Svým vnoučatům přáli nebe a ne nějaký, byť příjemný limbus. A kdyby se snad stalo něco zlého a vnouče zemřelo, prarodiče si přáli se s ním po své smrti setkat. Jenomže kdyby dítko nebylo v nebi, ale kdesi ve stavu blaženosti, pak by to nešlo. Proto tolik trvali na tom, aby byla vnoučata pokřtěna. Víra v limbus puerorum však nyní již není součástí obecného učení církve. Osobně věřím, že Bůh má rád i nepokřtěné děti. A pokud jde o křest dětí, pak je opravdu zapotřebí oné solidarity, o níž byla řeč. Solidarity obou rodičů i církevního společenství, aby v době rozhodování mělo dítě volbu, tedy možnost Kristu přitakat, snazší.