Slovo pana faráře Müllera na Boží hod vánoční

Boží hod vánoční

O 4. neděli adventní jsem vzpomněl kappadocké Otce a mystiky. Jsou jimi sv. Basil, jeho bratr Řehoř z Nyssy a sv. Řehoř Naziánský, Basilův důvěrný přítel. Tito mužové nám v přemýšlení o Bohu poradili: „Nezačínejme s Jedním a nezkoušejme z něho udělat Trojici, ale začněme Trojicí a ukažme, že to je nejhlubší podstata Jednoho.“

Myslím, že mají pravdu. Když si totiž budeme Boha představovat jako jednu osobu, pak se v křesťanské víře dostaneme do celé řady problémů, které nemají žádné logické vyústění. Např. otázka, jak se takový Bůh může stát člověkem a současně zůstat Bohem? Buď tím, že se stane člověkem, něco ze svého božství ztratí, anebo, což je pravděpodobnější, zůstává Bohem, ale jeho lidství není úplné. Je lidstvím jen jakoby, jen napohled.

Když se ale seznámíme s životním příběhem muže, který se narodil, pak zjistíme, že byl opravdu zcela člověkem tak jako my. Měl hlad i žízeň. Prožíval radosti i bolesti. Smál se i plakal. A věděl, co to je strach. Strach ze zrady, stejně jako strach ze smrti. Prožíval chvíle, kdy živě pociťoval Boží přítomnost, stejně jako chvíle, kdy se cítil opuštěn nejen od lidí, ale i od Boha. Jak ale o takovém člověku věřit, že je Bohem? Nelze se divit, že mnoho lidí, kteří se hlásí k víře v jednoho Boha, před tím křesťanským stojí v hlubokých rozpacích. A někteří stoupenci judaismu anebo islámu vnímají Trojici jako rouhání. Jak z jednoho chceme udělat tři?

Slíbil jsem příklad, který nám dovolí dát za pravdu kappadockým Otcům, že je lépe začít u Trojice a ukázat, že ona je nejhlubší podstatou jednoho. Tím příkladem je láska. Ze své lidské zkušenosti víme, že láska žije ve vztazích. A vztahy jsou právě tím, co nás nese. Bez vztahů se člověk nemůže rozvíjet, a pokud se on sám uzavře do sebe a všechny vztahy odmítne, obávám se, že je mrtvý za živa. Jistě, někdy to v našich lidských vztazích zaskřípe a zabolí. Ale jindy nás naopak povznesou a proměňují. A i když mezilidské vztahy mohou někdy ochabnout a umřít, láska sama neumírá. Pravá láska se nemstí, nezabydlí se v nesmiřitelné zlobě a zášti a tím vztahy přetváří. Dává jim jinou podobu a obsah. Ona sama zůstává. To vše dokáže lidská láska. A já věřím, že tomu tak je jen proto, že člověk byl stvořen k obrazu Boha, který je láska. To znamená, že Bůh sám o sobě a v sobě je o vztazích. Když řekneme Bůh, pak tím myslíme absolutní vztahovost.

Pokud takto budeme o Bohu přemýšlet, pak je již představitelné, že se Bůh ve své vztahovosti otevřel pro člověka a tento svět. Toto Boží otevření se pak označuje slovem vtělení. Vše je vlastně chrámem Trojice.

Krásně to vyjádřil brazilský teolog Leonardo Boff, když napsal: „Celý tento vesmír, tyto hvězdy nad našimi hlavami, tyto lesy, tito ptáci, tento hmyz, tyto řeky a tyto prameny, všechno, všechno je … uchováváno, proměněno a učiněno chrámem požehnané Trojice. A my… žijeme ve velkolepém domě jako jedna rodina, minerály, rostliny, zvířata a lidé s Otcem, Synem a Duchem svatým. Amen.“

Všimněme si – bez víry v Boha, který je vztahovost, bez víry, že se tato Boží vztahovost otevřela pro člověka a celý vesmír, by vůbec podobná slova nemohla být napsána. A pokud ano, pak jen v nějaké fantasy literatuře. Anebo v pohádkách.

Jenomže v naší víře je to realita. Vtělení, Vánoce znamenají, že se tento Bůh Trojice, jehož podstatou je láska, otevřel každému z nás a každému z nás, i tobě, říká, mám tě rád. Ve vtělení se uskutečnilo vykoupení.

Kéž právě toto poznání a vědomí je tím, co působí onu pravou vánoční radost a přináší pokoj do našich srdcí. V tomto duchu požehnané Vánoce Vám i Vašim rodinám.