Slovo pana faráře Vladimíra Müllera, 4. neděle v mezidobí

Na úvod dnešního kázání jsem si původně připravil úryvek z knihy židovského učence a historika Židovské starožitnosti. Josephus Flavius v ní popisuje exorcismus s cílem, „aby všichni věděli, jak byl duch krále (Šalomouna) mocný a jakou k němu Bůh choval náklonnost“.

Pak mne ale zaujala otázka, kterou si ve svém zamyšlení na farním webu klade paní Mirka D.: „Jak vysvětlím někomu příběh o zlých duchách, aniž bych se dostala do konfliktu se svým rozumem?“ Možná bychom mohli připojit i otázku: Jak příběh vysvětlit a nevyvolávat v posluchačích pocity strachu a úzkosti, že zlí duchové na člověka číhají za každým rohem? Se zlými duchy to není snadné, již proto, že lze velmi snadno sklouznout k magii a jejím praktikám. Pokusím se s otázkami vyrovnat.

Loni, konkrétně 21. srpna, byl zveřejněn rozhovor, který zahýbal katolickou mediální scénou. (https://www.vaticannews.va/cs/vatikan/news/2019-08/dabel-je-realna-bytost-nikoli-pouze-symbol.html) Novinář internetového portálu Tempi se zeptal generálního představeného jezuitů zcela zpříma: „Otče Soso, existuje ďábel?“ Generál jezuitů ve své odpovědi mimo jiné uvedl, že musíme brát ohled na kulturní okruhy a odvolal se na svatého Ignáce: „V jazyce svatého Ignáce je to zlý duch, který vás vede k tomu, abyste dělali věci, které jsou v rozporu s Božím duchem. Existuje jako zlo zosobněné v různých strukturách, ale ne v lidech, protože to není osoba, je to cesta implementace špatného. Není to člověk jako člověk. Je to zlý způsob přítomnosti v lidském životě. Dobro a zlo jsou v neustálém boji v lidském vědomí a máme způsoby, jak na ně poukázat. Uznáváme Boha jako dobrého, zcela dobrého.“

Odpověď Artura Sosa se nelíbila Mezinárodní asociaci exorcistů, která působí při vatikánské Kongregaci pro klérus. Jevila se jim jako nejednoznačná. Odvolávali se na Katechismus katolické církve, kde se uvádí: „Satan totiž a ostatní zlí duchové byli Bohem stvořeni přirozeně dobří, ale sami ze sebe udělali zlé.“ (§ 391) Prezident Asociace exorcistů Francesco Bamonte se také odvolával na apoštolskou exhortaci Gaudete et exsultate a přiznal: „Nebyl jsem přítomen, nemohu vědět, co přesně řekl otec Sosa a především to, co vlastně myslel. Poté, co to řekl, je rozhodující, aby pochopil, že ´nejdůležitější otázkou´ je ´pojem osoby´…“ Exorcista lpí na pojmu osoby, ale nevysvětluje, co tím pojmem vlastně myslí.

Podíváme-li se do historie, pak jsou dějiny Izraele poznamenány zápasem s jinými kulturami a jejich náboženskými představami. V první řadě to byla přírodní náboženství. Vzpomeňme na proroka Izajáše, který se vůči přežívajícím představám vymezoval: „A jestliže vám řeknou: ´Dotazujte se těch, kdo vyvolávají duchy zemřelých, a věštců, kteří piští a mumlají.´ Což se lid nemá dotazovat svého Boha? Kvůli živým má hledat mrtvé?“ (Iz 8,19)

Důležitým mezníkem pak bylo babylónské vyhnanství. Zde byli Židé konfrontováni s perským náboženstvím zoroastrismem. V těchto zápasech pak, zvláště v lidových náboženských vrstvách Božího lidu, docházelo k převzetí některých představ.

V samotném jádru judaismu satan nikdy nebyl nějakou fyzickou bytostí. V Tóře slovo satan označuje „žalobce“, „překážejícího“ nebo „pokušitele“. Nepředstavujme si jej ale jako bytost, nýbrž jako jakousi překážku, zlou náklonnost, která člověka odvrací od cesty ke spravedlnosti a věrnosti Bohu.

Když se nad tím zamyslíme, pak opravdu musíme vzít vážně nejen kulturní a náboženský kontext, ale také si uvědomme, že v pozadí je přítomna ona základní otázka teodiceje: Kde se vzalo zlo, když Bůh je dobrý? Jedinou schůdnou odpovědí se zdá být přesvědčení o existenci bytosti, která je vůči Bohu nepřátelská a která se, stůj co stůj, snaží získat člověka na svou stranu.

Jenomže toto pojetí je jakýmsi pozůstatkem právě po střetu se zoroastrismem. A u nás na Západě pak je to důsledek snahy křesťanů pomocí platónských kategorií vyjádřit svou víru. V pozadí tohoto myšlení je filosofický dualismus, který proti sobě postavil nejen tělo a duši, ale také Boha a zosobněného nepřítele v podobě anděla, který se vzepřel Bohu. Pro židovský Talmud se rozhodujícím stalo až tzv. amoraické období. Končí se uzavřením Babylónského talmudu asi v roce 500 n. l. To je ale již období, kdy se židovství dostalo do kontaktu s křesťanstvím a křesťanskými představami. Zde je třeba hledat původ toho, proč i v Talmudu nalezneme zmínky o ďáblovi, na kterého se svádí všechno zlé v Bibli.

Zdá se, že Ježíš měl pro víru a náboženské představy svých souvěrců jisté porozumění. Jeho cílem však bylo očistit představy o Bohu a víru uzdravit nikoli akademickými přednáškami, nýbrž projevením zcela konkrétní empatie a pomoci. Prostě ukázat, že Boží moc je to jediné, o co by se člověk měl a může opírat. Dnešní evangelium po nás nežádá, abychom si hned představovali nějakou příšeru, která vleze do člověka. Vezměme vážně řečené. Totiž, že ten člověk byl posedlý, a zamysleme se nad obsahem toho slova.

Latinsky se posedlost řekne obsessio. Odtud slovo obsese, které znamená vtíravé (obsedantní) myšlenky, nápady nebo nutkání k jednání. Poprvé jsem si existenci obsedantního myšlení uvědomil, když jsem zhlédl film o beatlemánii. Anebo si vzpomeňme na potetovaného muže s pomalovaným obličejem a chlupatou čepicí s rohy, který se stal symbolem násilného vniku do Kapitolu ve chvíli, kdy americký Kongres potvrzoval nástupnictví Joea Bidena. Vzpomeňme na lidi, kteří jsou podobně jako ultrapravicový aktivista posedlí různými konspiračními teoriemi. Vzpomeňme si ale také na lidi posedlé žárlivostí, puntičkářstvím anebo touhou po úspěchu či moci. Doslova posedlým může být člověk třeba strachem z uprchlíků anebo různými anti – třeba antisemitismem.

Umím si představit i posedlost, kterou působí strach z budoucnosti. V synagoze vystoupil muž, jehož slova nenechala nikoho v klidu. Marek nám sice neprozrazuje, co bylo obsahem Ježíšova kázání, ale jsme na začátku evangelia, a proto lze předpokládat, že Ježíš zopakoval a rozvedl to, co již řekl v Galileji: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15) Pro jedny to mohlo znamenat: Konečně! Bůh zasáhne, bude konec toho zlého světa! A v jiných jako například v našem muži slova probouzela negativní reakci. Jeho reakce je vlastně nutkavá a ostrá obrana. Vnímá Ježíše jako autoritu, proti které se vzpouzí: „Jdi pryč! Co je ti do nás, chceš nás snad zahubit?“ Možná to nebyl strach z budoucnosti, ale třeba nějaká forma náboženského fanatismu, jež toho člověka postavila proti Ježíšovi. Ježíš však situaci zvládl a vyřešil, aby se mohl věnovat tomu, kvůli čemu do synagogy v sobotu přišel. Do synagogy přišel kázat. Novozákoník Jiří Mrázek k tomu poznamenává: „Dalo by se říci, že Marek celé Ježíšovo působení vidí a interpretuje právě jako boj s posedlostí. Ne s lidmi, ale s fanatismem, nebo obecně s tím, co jim přerůstá přes hlavu a pod čím jsou oni sami spíše chudáci.“

Uvažme ještě jednu věc. Jsme na začátku Markova evangelia. A v jeho závěru zaznívá: „A ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: budou v mém jménu vyhánět démony, budou mluvit novými jazyky...“ (Mk 16,17) V Matoušově evangeliu dokonce zaznívá konkrétní poslání: „Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.“ (Mt 10,8)

Jsem přesvědčen, že ulpět na představě personifikované podoby zla nás může vést na scestí. Poskytuje nám alibi a můžeme se vyviňovat, že za zlo ve světě nemůžeme, anebo můžeme podlehnout magickým rituálům. Obojí je špatně a v obojím je cosi démonického v předchozím smyslu slova. Za sebe přiznávám, že démonů se nebojím. Obávám se však zlých lidí.

-------------------------------------------------

Židovský učenec a historik Josephus Flavius (37/38 – 100) ve svém díle Židovské starožitnosti píše: „Viděl jsem, jak jeden z našich (tj. Žid) jménem Eleazar za přítomnosti (císaře) Vespasiana, jeho synů, velitelů a ostatních válečníků posedlé lidi osvobozoval od zlých duchů. K uzdravení docházelo tak, že posedlému přidržel pod nosem prsten s jedním z léčivých kořenů, o kterých mluvil Šalomoun, dal nemocnému přivonět a tím z něho zlého ducha nosem vytáhl. Posedlý se okamžitě zhroutil a Eleazar pak ducha pomocí Šalomounova jména a Šalomounových přísloví zapřísahal, aby se k onomu člověku už nevracel. Aby přítomným dokázal, že skutečně vládne takovou mocí, vždy nechal stát opodál pohár vody nebo nějakou mísu a zlému duchovi poručil, aby nádobu, až bude odcházet, převrhl a diváky tak přesvědčil, že dotyčného opravdu opustil. To se skutečně dělo a tím vešly ve známost Šalomounova moudrost a Šalomounovo vědění. Domníval jsem se, že o tom musím promluvit, aby všichni věděli, jak byl duch krále (Šalomouna) mocný a jakou k němu Bůh choval náklonnost.“