Slyší ovce můj hlas? Zamyšlení Ondřeje D. - 4. neděle velikonoční

Jan 10,27-30 (Liturgický překlad)

Ježíš řekl: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou. Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme.“

Milé děti,

dnešní evangelium, zdá se, nebudí žádné pochybnosti. Pokud věříme v Ježíše, známe jeho hlas. Pokud nám chce Ježíš něco říci nebo odpovídá na naši prosbu o radu, tak poznáme, co nám říká a co nám odpovídá. Nebo to tak být nemusí? Protože vím, že jste od svých rodičů, prarodičů, učitelů a kamarádů vyslechly mnoho pohádek, dovolím si zavolat na pomoc jeden známý příběh, který se vypráví v různých podobách po celém světě. Neškodí si připomenout, co nám pohádka o Vlku (Beránku) a sedmi malých ovečkách vypráví.

Byla žila jedna ovčí rodinka. Pan Beránek, paní Beránková a sedm dětí Beránkových, oveček jako malovaných. Rodina bydlela na Samotě u lesa a byla velmi veselá a velmi šťastná. Jednoho dne musela maminka Beránková odcestovat za ovčí babičkou, která se zotavovala po těžké nemoci. Beránek a jeho ovečky zůstali sami. Na té Samotě byli osamocení o trochu víc. Jenže především ovečky byly veselé kopy, které si z ničeho hlavu dlouho nedělaly; a tak bylo v té chaloupce u lesa brzy zase plno halasu jako dřív. Tatínek Beránek musel čas od času za prací pryč z domu, jinak, moderní to zvíře, pracoval na home office. Vysokorychlostní připojení dosáhlo až k tomu lesu. Před odchodem mimo domov si Beránek zjednal klid, zvedl kopýtko a vážným hlasem upozornil děti na nebezpečí, která jim v jeho nepřítomnosti z nedalekého lesa hrozí. Žije v něm hladový Vlk, který si z vrcholku potravní pyramidy může vybírat kdy a koho sežere. Ovečky se musí zamknout a nesmí pustit nikoho dovnitř, jenom pana Beránka, jehož (trochu) bečivý a (trochu) vysoký hlas a jehož bílé nožky s pěstěnými kopýtky přece dobře znají. Ne? Ano, jistě!

Za Beránkem zapadly dveře, ovečky zamkly a jaly se demolovat domácnost, neomezovány rodičovskými představami. Rámus dobré ovčí zábavy se ještě ani pořádně nerozběhl a vtom se ozvalo zabušení na dveře: „Otevřete, děti moje neposlušné!“ zachraplal drsný (vlčí) hlas. „Ať už jsem vevnitř!“ domáhal se. Ovečky nebyly dnešní (ani včerejší) a vlčí hlas bezpečně poznaly. Ne nadarmo sledovaly na Discovery přírodopisné seriály. „Ne, ne zlý Vlku, tebe dovnitř nepustíme. Podle hlasu tě moc dobře poznáme,“ odmítly příkaz (šelmy). Vlk také nebyl ťululum, nenaléhal a odběhl do města pro křídu a pivo a již po cestě zpět bečel vysoce jako rozená ovce. A už se zase rozléhají údery tlapy na dveře. „Otevřete, honem, musím čůrat!“ lstivě se domáhá vpuštění Vlk. Hlas má tatínkův, jenže tlapy, které byly vidět pode dveřmi, má šedě chlupaté a drápaté. Tehdy ještě nebyla mezi šelmami módní manikúra. Ovečky i tento požadavek odmítly: „Vlku, takové nepěstěné nohy náš tatínek nemá. Určitě tě dovnitř nepustíme.“ Vlk byl už rozčílený. Dlouho již z lesa nevyšel, a tak neměl možnost zjistit, jak je prevence kriminality pokročilá.

Rozzuřený Vlk vrazil bez klepání do pekárny a domohl se pod pohrůžkou násilí (sežrání pekaře) těsta na tlapy a mouky na těsto. Teď už by si ho lidé se špatným zrakem mohli s někým splést. Vlk doběhl zpět k Samotě a už se bečivým altem domáhá vstupu, bílá tlapa jen září pode dveřmi. Ovečky již neměly důvod vstupu šelmy bránit, kdo by přece v jejich věku moc přemýšlel, a tak došlo k neštěstí. Odemčené dveře se rozskočily, Vlk jako pardál dopadl doprostřed obytné místnosti. Ovečky se poschovávaly pod stolem, pod peřinou, pod umyvadlem, ve skříni, v botníku, pod schody a … v hodinách (takových těch s kyvadlem). Vlk měl dobrý čich a šest oveček vypátral a vyhladověle spolkl (jako malinu), sedmá ovečka měla štěstí: Vlk byl sytý a nenapadlo ho hledat v hodinách (takové starožitné hodiny ještě ani neviděl). Po pozdním obědě se vyvlekl na louku za dům a ve stínu pod stromem hluboce usnul.

Beránek se vrátil domů a zděsil se. Dveře dokořán, vše rozházené a rozbité a děti nikde. Zoufale je volal jmény, šestkrát se nikdo neozval, posedmé zašeptal z hodin vyděšený hlásek nejmladší z oveček. Ovečka vyprávěla, co se seběhlo. Poplakali si. A vtom si Beránek všiml divného chrápání (s občasným zabečením). Vyběhl za dům a objevil spícího Vlka. Vlk spal neklidně, břicho se mu divně, prapodivně vlnilo… A Beránkovi došlo, že to není flatulence, ale že ovečky snad ještě žijí. Požádal tiše ovečku o nůžky, jehlu a nit. Vlkovi rozstřihl břicho a kuk: bílá hlavička vykoukla z břicha. A další a další a… Představte si, uvěřit lze jen těžko, že Vlk ovečky spořádal na plazí způsob. Sedm sourozenců si padlo do náručí a zatančilo jako chasid na svatbě. Beránek přikázal přinést kamení, a protože se Vlk z náruče Morfeovy stále neprobral, naházela šťastná rodinka do otevřeného bachoru kamení. Tatínek rychle jako rozený krejčí křížovým stehem břicho zašil. Vlk stále nic, spal. Beránek s ovečkami tiše odešli a zamkli se doma. Vlk se s žízní po křídě, pivu a ovečkách (to ještě nevěděl, že teď jde spíše o kamení) probral a ztěžka se odvlekl k blízké tůni, kde chtěl žízeň uhasit. A to neměl dělat, protože kamení ho převážilo a stáhlo pod hladinu. Šutry, děti, většinou neplavou. Po chvíli bublání se opět rozhostilo ticho.

A co z toho plyne, děti moje (téměř vlastní)? Ne každý, kdo vypadá jako rodič, mluví jako rodič a chová se jako rodič, je rodič. A to v dobrém i ve zlém (????). Rodiče chtějí většinou váš prospěch, i když se jim to občas sesmekne. To určitě nebude platit o všech našich ostatních bližních. Vaše schopnost o sobě rozhodovat bude závislá na rozlišování hlasů a podob. Máloco na světě je tím, čím se zdá být. V rodině, v politice i v církvi. Platí to i o našich mnohých setkáních s tím, co je označováno za Ježíšovo učení. Ne každý, kdo mluví jménem Ježíše, je jeho následovníkem. Ne každý, kdo jako Ježíš vypadá, je jeho učedníkem. Obstát jako Ježíšův učedník bude často závislé na rozpoznání toho, že k nám (právě) promlouvá Ježíš (jeho učení), nebo toho, že opravdu vidíme skutky v jeho Duchu. Nemusí být vždy po ruce pan Beránek (Otec), který nás vysvobodí z dravčího žaludku.

Přiznávám se bez mučení, že jsem krátký úryvek z evangelia využil způsobem, který není v souladu s duchem, ve kterém byl napsán, a účelem, který sledoval. (Ostatně ani všechny zvířecí druhy z pohádky neodpovídají její původní verzi.) To ale, myslím, nemusí být u četby Bible (a vyprávění pohádek) na škodu. Boží Duch dokáže vykouknout z textu v nečekaných podobách. Vzpomínáte na Eliášovo hledání Boha v mocných přírodních úkazech? Vyprávění o Ježíšově potýkání s představiteli oficiálních tváří náboženského učení vypovídalo o zklamání Jana Evangelisty z Ježíšových spolubratrů v židovství, kteří Ježíše valnou měrou odmítli. Janovo vyprávění o Pastýři a jeho ovcích se snaží vyjádřit, že předpokladem pro porozumění mezi lidmi (a možná i mezi zvířaty a mezi zvířaty a lidmi) je snaha a vůle si porozumět. Ani jasná řeč a jasné skutky se takovými nejeví být, pokud jejich posluchač a divák pochopit a vidět nechce (nebo chce pochopit a vidět něco úplně jiného). Ovečky se těšily na návrat svého tatínka tak, že po vyčerpání důvodů pro obavy odhodily zdravý rozum a viděly a slyšely to, co vidět a slyšet chtěly. A to bývá velká, často nenapravitelná, chyba.  Vyprávěním a poslechem pohádek a biblických knih se můžeme chyb vyvarovat.

Použitá literatura:

Pohádky bratří Grimmů (Kompletní „Malé vydání“), překlad Jitka Fučíková (s redakční úpravou pro dětskou četbu), Brio 2004

Moloney, F. J.: Evangelium podle Jana, SP 4, KN 2009

Porsch, F.: Evangelium sv. Jana, MSK, Nový zákon 4, KN 1998

Roskovec, J.: Evangelium podle Jana, ČEK k NZ 4, CBS AVČR a UK, 2020