Svátek sv. Rodiny - nedělní zamyšlení Luboše Pejsara

V tomto zamyšlení se dotknu dvou rovin: nejprve stylu práce evangelisty Matouše a poté důsledků této metody pro naše vlastní bytí. Textově se opírám o svou diplomovou práci, která se zabývala starozákonními citacemi v Matoušově evangeliu.

Evangelista Matouš svým stylem – na první pohled strohým – oslovuje především Ježíšovy následovníky vyrůstající z židovské tradice. Pro ně byl text srozumitelnější: rozpoznávali narážky, citace a jemné odkazy na Písmo v kontextu vlastní kultury. První čtyři kapitoly evangelia obsahují řadu krátkých výpovědí a citátů, které jsou „přesazeny“ do nového kontextu a získávají nový, naplněný smysl.

Matouš tím ukazuje na klíčové momenty dějin Izraele – na události, které i po dlouhé době potřebovaly Boží spásné působení. Takový pohyb zpět v čase může učinit jedině Bůh. Jednou z těchto „cestovatelských výprav“ je vyprávění o putování Ježíšovy rodiny do Egypta, přes Rámu až do Nazareta.

Smysl těchto citátů můžeme pochopit pouze tehdy, vrátíme-li se k jejich původnímu, „domácímu“ kontextu. Citát odkazující na Egypt posílá Mesiáše do doby starých království. U proroka Ozeáše slyšíme Hospodina, který se obrací k Izraeli s hlubokou, otcovskou láskou – oslovuje jej jako syna. Vedle této lásky však zaznívá i bolest nad nevděčností a vzdorem lidu. Hospodin připomíná, že Izrael vysvobodil z egyptského otroctví.

Podle Matouše Ježíš toto původní Boží očekávání naplňuje. Hospodin se již nemusí znovu vracet k bolesti nad zlovolným a nevděčným člověkem.

S lehkým úsměvem si někdy říkám, zda Zikmund Freud a celá psychoanalytická tradice nečetli Matouše – nebo zda spíše Matouš nečetl Freuda. Evangelista totiž velmi dobře chápe, že si člověk i celý lid nesou dějinami zkušenosti, které nejsou požehnáním, ale zraněním. Člověk sám nemá moc opravit to, co se hluboce pokazilo. Proto Matouš symbolicky posílá Ježíše zpět v čase, aby uzdravil nemoc, která člověka ničila od kořenů.

Možná však evangelista později rozpoznal ještě něco víc: Ježíš svou uzdravující moc neponechal jen sobě, ale předal ji svým učedníkům. I dnes víme, že zkušenost nelze vymazat z paměti. Lze však uzdravit ty části našeho lidství, které trpí dávnou, zlou zkušeností.

Svátek Svaté rodiny nás nevede k idealizaci rodinného života. Vede nás k odvaze podívat se pravdě do očí: že i naše rodiny nesou zranění, která jsme si nevybrali. Evangelium nám však říká, že Bůh se těchto míst nebojí. Právě tam, kde člověk sám nemá moc věci napravit, začíná Boží uzdravující působení.