Svátek svatého Václava - nedělní zamyšlení Magdy J.

Devátého srpna tomu bylo právě 25 let, kdy vstoupil v platnost Zákon o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu, díky kterému si dnes můžeme připomínat Den české státnosti. Zajímalo mě, proč se v názvu svátku, který běžně označujeme jménem svatého Václava, jméno tohoto světce neobjevuje. Zapátrala jsem tedy ve stenografických zápisech ze zasedání tehdejší poslanecké sněmovny a zjistila, že původně se měl svátek jmenovat Den české státnosti – Svatý Václav.  Při druhém čtení návrhu zákona se k tomuto dni vyjádřil nejprve tehdejší premiér Miloš Zeman, který svátek s ohledem na historický kontext nepřímo označil za symbol servility a kolaborace. Komunistický poslanec Vojtěch Filip poté navrhl vypuštění tohoto dne ze seznamu státních svátků uvedených v návrhu zákona úplně. Nakonec navrhl poslanec Vlastimil Tlustý, aby svátek nesl označení „Den české státnosti“. Svatý Václav nám tedy oficiálně ze zákona zmizel, ale reálně je přítomen v nejedné podobě. Pojďme si nyní jeho více či méně legendární osobnost připomenout.

Své povědomí o knížeti Václavovi čerpáme zpravidla ze středověkých literárních památek, které vznikaly od 10. století a byly psány nejprve staroslověnsky, potom také latinsky a až v polovině 12. století vzniká česky psaná druhá nejstarší dochovaná duchovní píseň Svatý Václave, vévodo české země. Zjednodušeně lze konstatovat, že čím je památka starší, tím více zdůrazňuje historickou a politickou roli českého knížete a až později se v textech poukazuje na jeho svatost či případně zázraky, které se v jeho jménu udály. Legendy o světcích se obecně staly spojnicí antického světa a středověké kultury. Dokonce i stát si legendy žádal, aby vládnoucí rod ukázal svou jedinečnost a předurčenost k vládnutí. Lidé si legendy oblíbili, protože jim přibližovaly život světců a zázraky posilovaly jejich víru v Ježíše Krista.

Svatý Václav byl původně zobrazován jako mírumilovný panovník a běžný smrtelník. Jeho atributy jsou panovnický oděv s pláštěm, s knížecí čapkou a s praporcem v ruce. Už z první staroslověnské legendy Život sv. Václava z 10. století se dozvídáme, že budoucí kníže získal dobré křesťanské vzdělání především díky své babičce Ludmile a postupně dorostl v podobu dobrotivého panovníka, který „nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedával ukřivdit, všechny lidi chudé i bohaté miloval, přisluhoval služebníkům božím, kostely zlatem zdobil, …“ V závěru legenda líčí známou scénu mučednické smrti, ke které došlo před zavřenými dveřmi do kostelíka svatého Kosmy a Damiána, do kterého se Václav ubíral na své pravidelné ranní modlitby. Tragédie se udála rukou jeho mladšího bratra Boleslava 28. dne měsíce září roku 929 či spíše 935, každopádně to bylo pondělí.

Nejznámější středověkou legendou je však latinsky psaná Kristiánova legenda z 10. století, která je také nazývána Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily. Tato legenda už sleduje i politický rozměr příběhu. Václav je prezentován nejen jako světec, ale i moudrý vládce a ochránce českého státu. Tzv. Kristián zmiňuje válečný tribut, vztahy s Německem a okolními panovníky – což staroslověnské legendy nezdůrazňují. Tribut byl něco jako výpalné za mír, politický nástroj podřízenosti a ochrany zároveň, čímž se pomalu dostáváme k oněm kontroverzním otázkám, zda lze knížete Václava vnímat spíše jako panovníka uplatňujícího dle křesťanských zásad politiku míru a pokoje nebo jako poníženého zbabělého vazala či leníka. Latinsky psaná Kosmova Kronika česká z 12. století jednoznačně volí první optiku: „Kníže Václav, vida, že by mnohá krev česká byla prolita, slíbil králi Jindřichovi poplatek každoroční: pět set hřiven stříbra a sto dvacet volů. Takto mír zachoval a pokoj zajistil svému lidu.“ Asi není nutné dodávat, že tehdejší němečtí kronikáři popisovali rozdané karty jinak. Je snad ironií osudu, že bratrovrah a následně kníže Boleslav I., pro kterého byl tribut nejprve politicky zcela nepřijatelný, se nakonec stejně k jeho placení vrátil, neboť se ukázalo, že jeho silné vojsko není v boji s Němcem zas tak silné.

My současní katolíci si svatého Václava připomínáme rok co rok alespoň slavným chorálem Svatý Václave, vévodo české země, který v kancionálu nalezneme v upravené verzi pod číslem 830. V porovnání s nejstarší česky psanou modlitbou Hospodine, pomiluj ny, žádá tato píseň o pomoc duševní a duchovní a ne hmotnou. Ona pomoc spočívá mimo jiné v ochraně před bludy a nepravým učením. 2. a 6. sloka z tzv. Sborníku litoměřického nepřímo staví do protikladu svět vezdejší, který je plný utrpení a bolesti, se světem posmrtným, plným nebeské blaženosti. Té se však dostane pouze těm, kdo „nezbloudí z pravé cesty křesťanské“. Zatímco středověcí pěvci vyjadřovali svoji pokoru slovy „hriechuov se našich lekámy“, světce zavazuje jejich vztah k zemi, jejímiž jsou ochránci a patrony. Svatováclavský chorál zněl v minulosti při korunovaci králů, například Karla IV., dnes je často slyšet při slavnostních a pietních aktech nebo pohřbech významných státních činitelů, jakými byli např. T. G. Masaryk nebo Václav Havel.

A jak šel se svatým Václavem čas? Aneb jak už asi tušíte, jeho dvojí obraz v dějinách. Zatímco pro středověkého člověka byl kníže Václav vzorem všech křesťanských ctností, hlavně milosrdenství a pokory a jeho bratr Boleslav byl spíše státníkem v pozadí, tak později, během 19. století se v době národního obrození postupně role obou bratrů otáčejí. Ve 20. století pak nacisté využívají Václava jako symbol poslušnosti, zatímco odkaz Boleslava jako silného vládce je potlačován. O chvíli později komunisté Boleslava plus husity opět staví do záře reflektorů jako statečné bojovníky a Václava odsouvají na pomyslné smetiště dějin jako slabého kolaboranta.

Miloš Rejchrt, evangelický farář a disident, ve svém fejetonu z roku 2018 s názvem Dočasný kůň a věčný jezdec komentuje údiv nad známou jezdeckou sochou Davida Černého, která zachycuje majestátního knížete sedícího na břiše chcíplého koně s vyplazeným jazykem. Tuto monumentální sochu můžeme spatřit dodnes v pasáži paláce Lucerna v Praze. První reakce na toto kontroverzní umělecké dílo byly samozřejmě rozpačité a pohoršující se, neboť my Češi jsme přece zvyklí scházet se v historických momentech našich národních dějin tzv. pod ocasem jiného oře, přece toho Myslbekova před Národním muzeem na václavském Václaváku. Tak jak to je? Miloš Rejchrt v závěru svého fejetonu konstatuje, že „všichni v moci postavení jenom na chvíli spravují, co jim bylo svěřeno. Když dobře spravují, v souladu s ideály vévody české země, buď jim sláva a čest. Když mizerně, tak je vyměníme. … Mnohé z toho, co naše naděje nese nebo neslo, už zahynulo nebo zahyne, ale to, k čemu vzhlížíme, trvá věčně.“

Ale o tom bylo dnes přece i první čtení z Knihy moudrosti: „Vládcové lidí, když se tedy těšíte z trůnů a žezel, ctěte moudrost, abyste kralovali navěky.“

Děkuji za pozornost.