Vánoční bohoslužba v Sedleci - zamyšlení katechistky Petry Pospíšilové, Boží Hod

čtení z evangelia podle Lukáše (2, 1-14)

Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu.

Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina.

I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.

Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.

Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“

A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha:

„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“

Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“

Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom.

Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.

Zamyšlení:

Jádrem vánočního sdělení je, že se Bůh stal člověkem. Když říkáme, že Bůh se stal člověkem, někdy si neuvědomujeme, jak radikální věta to je. Bůh už není někde vzdáleně „v nebesích“, ale sestupuje na zem a je plně s lidmi – a dokonce se sám člověkem stává.

Prorok Izajáš v 8. století př. n. l. předpověděl narození Mesiáše a v jeho proroctví čteme: „Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh)“ (Iz 7,14). Narozením Ježíše Bůh sestupuje k lidem – na jejich roveň, je s člověkem a je člověkem. To jsou tři výrazné dimenze božího vtělení, které si každoročně připomínáme o Vánocích.

Dalo by se očekávat, že Ježíš přijde na svět v noblesních podmínkách, obklopen přepychem a bohatstvím. Neděje se tak. Bůh se nerodí na výsluní, ale v temnotě. Ne mezi mocnými, ale mezi prostými. Ježíš přichází na svět v nehostinných poměrech, v chudobě, ve chlévě, uprostřed noci. Od samého počátku je obklopen lidmi nuznými nebo málo váženými a rodí se do poměrně komplikovaných společenských okolností.

Počátek manželství Marie a Josefa – kdy Marie otěhotněla ještě před svatbou – mohl být jejich okolím vnímán velmi negativně, nebo přinejmenším jako problematický a obtížný. Kdyby se Josef Marie neujal, hrozilo jí dokonce ukamenování. O náročnosti celé situace svědčí i evangelia,  kde se píše, že Josef, přestože byl s Marií zasnouben, ji chtěl vzhledem k jejímu těhotenství opustit.

Nově narozené dítě jako první přicházejí uvítat pastýři. Pastýřství bylo sice běžným, ale těžkým a málo ceněným povoláním. Vykonávali je spíše chudí a přehlížení lidé.

Ježíš je podle líčení evangelisty Lukáše od samého začátku svého života obklopen obyčejnými lidmi. A stejně tomu bylo i později: jeho nejbližšími spolupracovníky byli rybáři, celníci, nemocní lidé a také ženy různého původu. Buď to byli lidé obyčejní, nebo ti, kdo stáli na okraji a byli společensky bezvýznamní. A právě oni stáli u počátků křesťanství.

Ráda bych citovala úryvek z knihy Pavla Hoška, jenž v posledních letech objevil zapomenuté vánoční nahrávky Bohumila Hrabala. Hrabal mluví syrově, někdy až provokativně, ale zároveň se dotýká velmi hlubokých pravd. Některé pasáže vyšly v knize Bohové jste vy, ze které je následující citace:

„Za týden to bude těch 1983 let, co se narodil Ježíš, snad si nemyslíte, že on seděl doma, nebo dovedete si představit Ježíše, že by seděl doma s manželkou a četli si a koukali se na večerníček? Vyloučeno, taky je můj takovej příklad, velice v tomhletom realistickej. Ten byl pořád někde a vždycky byl s někým, jak je to podle synoptiků, vždycky byl buď s celníkama, s hezkejma slečnama, nebudu mluvit vulgárně o Máří Magdaléně a tak dále, prostě vždycky byl s někým, s kým by dohromady neměl bejt. Ale on s nima byl, protože ne zdraví, ale nemocní potřebujou lékaře. A já jsem to vždycky tak měl, vždycky rád kamarádím s těma, který jsou téměř na dně, kteří jsou na tom hůř než já. A já jim můžu nějak pomoct… jestli tady není nějaká závislost mezi tím, jak teprve, když se lidi zpustošej, teprve když se dostanou někam dolů, tak teprve tam uviděj to svoje poslání. Tam uviděj toho svýho Boha a tam uviděj, že ty hodnoty platěj, ty, který porušili, jo, teprve snad někdy porušením těch základních lidskejch práv a toho, co je podstata toho náboženství, jo, tak teprve když už nemůžete jakoby dál, tak tam najednou něco uzříte, to, co je to pravý. A proto i toho Krista jeden napravený hříšník zajímal víc než devětadevadesát ostatních.“

Bohumil Hrabal se rozhodl – podobně jako Ježíš – být mezi těmi, kdo byli na okraji společnosti. A právě mezi nimi nacházel opravdovost.

Lidé, kteří jsou „na dně“, se často dokážou podívat pravdě o sobě do očí – už si nemají co nalhávat, někdy už ani komu. Zůstali sami, zpustošení – a právě tam, říká Hrabal, mohou uvidět Boha, pochopit hodnoty a začít znovu. Na dně se rodí nový začátek. Hrabal měl pro takové lidi pochopení a viděl v tom souznění s Kristem – s Bohem, který se narodil na dně a už tím od počátku ukazuje, že i dno může být místem zrodu nového života.

Dnes jsme četli o počátku Ježíšova života. A tento začátek je zároveň počátkem života člověka, který se celý život zastával opomíjených, chudých a nuzných. Setkával se s nimi, mluvil s nimi a umožňoval jim nahlédnout vlastní situaci jinak. Osvobozoval je od falešných náboženských představ, vedl ke kritickému myšlení a ukazoval, že náboženství má člověku pomáhat, ne ho zotročovat.

Když byl kritizován, že v sobotu – kdy je v židovství zakázáno pracovat – sbírá se svými učedníky klasy na poli, řekl: „Člověk nebyl učiněn pro sobotu, ale sobota pro člověka“ (Mk 2,27; Mt 12,8; Lk 6,1–9). Chtěl, aby lidé chápali, že náboženské zvyky mají sloužit člověku a jeho vztahu k Bohu.

Dnes slavíme počátek života toho, o němž křesťané věří, že nebyl obyčejným člověkem. Pro Ježíše je důležitý každý člověk – a také Bůh a jejich vzájemný vztah. On sám je ztělesněním tohoto vztahu. Je Bohem i člověkem.

A tak nám v tento den, kdy slavíme, že Bůh se stal člověkem a že je s každým z nás, přeji, abychom ve chvílích, kdy máme pocit, že se v našem životě setmělo, že jsme se ocitli v nějakém „chlévě“ – v chaosu, bolesti, samotě či na dně –, dokázali vnímat vánoční poselství: Bůh je s námi. Nejsme sami. A možná se právě tam může zrodit něco nového.

Přeji nám, aby v temných dnech vyšla hvězda – jako tehdy v Betlémě. Malé světlo, které tmu narušuje a symbolizuje tak naději.

Zdroje:

HRABAL, Bohumil a HOŠEK, Pavel. Bohové jste vy. Malá edice klasiků. Praha: Biblion, 2024. ISBN 978-80-88642-19-0.