Velikonoční zamyšlení paní prof. Lenky Karfíkové, Dr. theol.

Velikonoce 2025

1) Gn 1, 1. 26-31a

2) Ex 14, 15-15,1

3) Iz 55, 1-11

4) Bar 3,9-15. 32-4,4

5) Řím 6, 3-11

6) Lk 24, 1-12

https://m.liturgie.cz/misal/04triduum/04vigilie_2.htm

Bratři a sestry, milí přátelé, vážení velikonoční hosté,

slavíme velikonoční vigilii, nejposvátnější noc liturgického roku. Je to ta noc, „kdy se zabíjí velikonoční beránek“, ta noc, ve které „Hospodin vyvedl naše praotce z Egypta Rudým mořem“, ta noc, kdy je „ohnivý sloup vodil temnotou pouště“, ta noc, kdy „Kristus zlomil pouta smrti“, jak se zpívá ve velikonočním chvalozpěvu Exsultet. V této noci se tak zhušťují celé dějiny spásy, jak také naznačuje série čtení, která jsme slyšeli.

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Podle první mytopoetické zprávy z knihy Genesis 1 stvořil Bůh zemi v šesti dnech, postupně ji utvářel z počátečního chaosu, uložil jí prostorový i časový řád, posléze se objevily rostliny a zvířata všech živlů a konečně člověk jako Boží obraz. Člověk měl být nejen vládcem odpovědným za ostatní tvory, ale měl být bytostí přemýšlení a svobody, stejně jako Bůh sám. Zároveň byl (podle této zprávy) stvořen od počátku „jako muž a žena“, tj. jako bytost vztahu, jakou je podle křesťanské víry také Bůh sám ve své potrojné jednotě. V tomto smyslu byl tedy člověk stvořen jako Boží „obraz“. Zároveň se však má Bohu „připodobnit“, tj. teprve se stát tím, čím je. Jeho podoba Bohu tedy není jen danost, ale zároveň úkol, jak to aspoň chápali nejstarší křesťanští teologové. Člověk je Božím obrazem, ale má se teprve stát jeho podobou.

Čtení z knihy Exodus připomíná stejně jako Exsultet průchod Izraelců Rudým mořem při útěku z Egypta (Ex 14). Je to zakládající událost izraelských dějin spásy a zároveň obraz záchrany, kterou přináší křest. I to je průchod vodou, v níž se „utopí Egypťané“, tj. „starý člověk“ se svým sobectvím a samolibostí, aby tak Boží lid po předlouhém a strastiplném pouštním putování čtyřiceti let dospěl do zaslíbené vlasti, která však podle křesťanského pochopení není lokalizována na žádném místě, ani není součástí lidských dějin.

Apoštol Pavel v Listu Římanům chápe křest jako „ponoření do Krista“, přesněji „do jeho smrti“ (Ř 6). To bylo velmi názorné ve starokřesťanském ritu, při němž se křtěnci v baptisteriích skutečně celí nořili do vody, aby naznačili smrt starého člověka a povstání nového. Oblečení bílého roucha symbolizovalo nový začátek, velikonoční svíce pak světlo na cestu, světlo moudrosti, které oslavuje prorok Baruch v jednom ze čtení dnešní noci.

Nový život s Kristem či „v Kristu“ však není okamžitý triumf nad každým protivenstvím. Dokonce Kristus sám byl po svém křtu, kterému se podrobil, aby křesťanský křest naznačil, pokoušen na poušti od ďábla. Odmítl nabízenou světovládu, hazardování s Boží pomocí i manipulaci prostřednictvím okázalých divů (Mt 4). Jeho království mělo být jiné. Neměla je provázet světovláda, ani bombastické zázraky, ani potlesk davů. Mnozí z Izraelců byli zklamáni, protože si svého Mesiáše představovali jinak. Očekávali od něho politické osvobození z područí Římanů, nebo aspoň viditelnou manifestaci Boží moci. Kristův příběh je pravým opakem toho. Namísto triumfálního vjezdu do Jeruzalém přijíždí na oslu, namísto převzetí vlády je zajat a souzen, namísto důmyslné rétorické obhajoby mlčí. „Mé království není z tohoto světa,“ odpovídá Pilátovi (J 18,36).

V tuto noc slavíme Krista jako vítěze, ani toto vítězství však „není z tohoto světa“. V lidských dějinách byl Kristus nespravedlivě odsouzen, zakusil potupnou smrt a podle měřítek svých následovníků tak fakticky prohrál; první z jeho učedníků se ho zřekl, ostatní se rozutekli, ve své smrti se cítil opuštěn od samého Boha. Přesto křesťané věří, že tato prohra je paradoxně vítězstvím, že Bůh se k Ježíšovi přiznal, vzkřísil ho a oslavil. To však již uniká našemu pohledu, v našich dějinách je toto vítězství skryté, nelze ho dokázat ani spekulativně vyvodit. Je věcí víry, spolehnutí na Boží věrnost navzdory dějinné zkušenosti. Boží věrnost je také nadějí Izraele a z jeho dějin víme, že tato víra někdy znamená se s Bohem dohadovat jako Abraham o osud Sodomy (Gn 18), nebo dokonce hádat jako spravedlivý Job, který v největší nouzi, kdy Bohu vyčítá, že mu „křivdí“, že kolem něho „zatáhl loveckou síť“, přesto věří, že jeho „Vykupitel žije“ (Job 19,6.25).

Kristovo vzkříšení, které slavíme tuto noc, je věcí takovéto víry, která věří navzdory vší pozemské pravděpodobnosti. Kristovo království „není z tohoto světa“, není to skutečnost našich dějin. A přesto věříme, že v dějinách skrytě působí: jako hořčičné zrno, které se rozroste, jako kousek kvasu, který prokvasí těsto. Takové je Boží království podle Ježíšových podobenství (Mt 13,31-33). Síla naděje, která se upíná mimo lidské dějiny, tak dějiny zevnitř skrytě mění, protože dává smysl věcem jinak bezvýhledným a nerentabilním, téměř bychom řekli donquijotským.

Kdo se křtem ponoří do Kristovy smrti a vzkříšení, stává se výslovně součástí tohoto příběhu, který se jeví beznadějný, a přece má v Božích očích smysl, jak aspoň věříme. Příběh Kristových učedníků, příběh církve, je pokračujícím příběhem Krista samého v našich dějinách, příběhem mnoha proher a jen skrytých vítězství, proher často i tam, kde se zdálo, že církev triumfuje, a naopak vítězství tam, kde již ztrácíme veškerou naději.

Tato noc nám připomíná, že „naděje neklame“ (Ř 5,5), že Bůh je věrný, ačkoli to na první pohled nevidíme. To jistě neznamená, že vždy všechno „dobře dopadne“, ale že má smysl se na tuto naději spoléhat, máme-li parafrázovat slova Václava Havla.

Žijeme v době, kdy se otřásají naše mnohaleté jistoty, kdy již nevíme, na koho ze spojenců se lze opravdu spoléhat, co ještě platí ze zásad spravedlivého mezinárodního uspořádání. Ježíš není politický Mesiáš, ale dává naději těm, kdo „hladovějí a žízní po spravedlnosti“, kdo jsou „pro spravedlnost pronásledováni“, kdo dovedou být „milosrdní“ a velkorysí, kdo „působí pokoj“ (Mt 5,6-10). Jim totiž patří Boží království, skryté v tomto světě, ale vítězné v Božích očích.

Ať nám tedy tato noc, v níž jsou zhuštěny celé dějiny spásy, přinese ujištění, že jsme součástí Kristova příběhu, že se můžeme spolehnout na jeho vítězství, ačkoli je to v těchto dějinách vítězství skryté. Amen.