Zamyšlení Báry V. - 6. neděle velikonoční

1. ČTENÍ Sk 10, 25-26. 34-35. 44-48
I na pohany byl vylit dar Ducha svatého.

Čtení ze Skutků apoštolů.
   Když Petr přišel do Césareje, Kornélius mu šel vstříc a padl mu v hluboké úctě k nohám. Ale Petr ho zvedl se slovy: "Vstaň! Vždyť i já jsem jen člověk." Tu se Petr ujal slova a promluvil: "Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné."
   Když ještě Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kdo tu řeč poslouchali. A žasli věřící obrácení ze židovství, kteří přišli s Petrem, že i na pohany byl vylit dar Ducha svatého. Slyšeli totiž, jak mluví (cizími) jazyky a velebí Boha.
   Tehdy Petr řekl: "Může někdo odpírat křestní vodu těm, kteří jako my přijali Ducha svatého?" Pak rozkázal, aby je pokřtili ve jménu Ježíše Krista. Potom ho prosili, aby (u nich) zůstal ještě několik dní.

2. ČTENÍ 1 Jan 4, 7-10
Bůh je láska.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.
   Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.

V 1. čtení jde Petrovi vstříc Kornelius, římský voják a pohan, jehož křest znamenal průlom, neboť do té doby se křesťany stávali jen Židé.  Mne zaujalo, jak Petrovi padl v úctě k nohám. Jak vidíme úctu dnes? Máme k někomu úctu? Viděli jste někoho padnout před někým živým v hluboké úctě k nohám? Osobně mne napadl v této souvislosti jen mně milý papež František a jeho vstřícná gesta..

Dnes je mimochodem také Den matek, tak snad alespoň k těm maminkám chováme nějakou úctu… Bohu díky!

Petr hovoří v tomto čtení o tom, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné. Nevím, zda se máme skutečně Boha bát, ale jsem přesvědčena, že máme dělat to, co správné! Ovšem kdo (kromě Boha) posoudí, zda je správné to, co považujeme my za správné?  Vyrostla jsem v době tzv. totality, kdy nám bylo vtloukáno do hlav to „správné“ a o Bohu se na veřejnosti moc nemluvilo. Dnes se za správné považuje takřka pravý opak tehdejšího „správného“ - a o Bohu se na veřejnosti mluví stejně málo jako v dobách mého mládí. Zažili jsme strach z pandemie, více než rok v sociální izolaci, od našich politiků a čelních představitelů slyšíme převážně vzájemné osočování a urážky, tvůrčího a perspektivního zaznívá velmi málo. Ani s odstupem dvou tisíc let není lehké zde na Zemi správně zvolit pro sebe toho, kdo je Bohu milý a dělá, co je správné, a následně mu uvěřit. Dějiny nám ukazují, že i ten, kdo se jevil v určité chvíli jako věrohodný, časem zcela přehodnotil svá stanoviska a přiznal svůj omyl (napadají mne např. různí „kovaní“ komunisté z doby před a po roce 1968 a ještě lépe před a po sametové revoluci).

V tomto čtení se dále praví, že během Petrovy promluvy na všechny sestoupil Duch svatý a i na pohany byl vylit jeho dar. Začali mluvit cizími jazyky a velebit Boha. Pro mne je dar Ducha svatého,  kromě víry samotné, ten největší dar, který nám byl dán. A věřím v jeho účinek. Každý s tímto darem můžeme naložit dle svého, Bůh nikomu nestraní a miluje nás všechny takové, jací jsme. Přála bych nám všem, aby Duch svatý nad námi vanul mnohem důrazněji! V tomto čtení byli i ti, kteří mluvili jinými jazyky, pokřtěni, ale já v nich vidím z pohledu současnosti nejen křesťany, ale i „nekřesťany“. Právě v tomto týdnu končí muslimům jejich měsíc ramadán a pravoslavným začaly minulý týden velikonoce.  A všichni se modlíme za lepší svět, mír na zemi, lásku, spásu našich duší a přejeme pokoj lidem dobré vůle.  

Ve 2. čtení se hovoří o lásce. Bůh nás miluje a my smíme milovat jeho. Předminulou neděli jsme se dozvěděli, že jsme Boží děti, což je přece krásné, ne? Boží láska je nekonečná, ale musíme otevřít svá srdce, abychom ji mohli přijmout.  Jedná se o lásku za cenu Kristovy krve a nelze ji úplně ztotožňovat s lidskou láskou, ale můžeme na ni svou láskou a životem odpovědět.

Kvůli nekonečným válkám a násilí (na kterých se bohužel i naše malá země podílí výrobou, úschovou a prodejem zbraní) se ve světě nachází obrovské množství sirotků, lidí bez domova a uprchlíků, kteří žijí leckdy v otřesných podmínkách. Pro ně je život spíše bojem o přežití  a víra v nekonečnou lásku Boží je jim často jedinou životní oporou. Jsem přesvědčena, že jejich srdce vůbec nejsou zatvrzelá a že mají vlastně k Ježíšovi z nás ze všech nejblíže. A Bůh nás přece miluje všechny a skrývá se v každém z nás. Je Dobro, Láska a Milosrdenství, tak mu dejme prostor.  

Osobně se snažím ráno po probuzení si nahlas uvědomit: jsem „milovaná Boží dcera“. Zkuste to také.

Na závěr připojuji krátkou báseň:

Ó krása!

Zahrada mezi plameny…

Mé srdce se stalo schopným všech podob.

Je pouští pro gazely a klášterem pro křesťany,

chrámem pro božstva a Ka’bou poutníka,

deskami Tóry a knihou Koránu.

Vyznávám náboženství Lásky, a ať její karavana

kamkoli putuje, ona je mým náboženstvím a vírou.
(Ibn al-Arabí, raně středověký súfijský mystik)

Amen.