Římskokatolická farnost
Stará Role
"Pojďte ke mně všichni..."
(Mt 11,28)
Drobečková navigace

Úvod > O farnosti > Aktuality > Zamyšlení Miroslavy D. nad texty 13. neděle v mezidobí

Zamyšlení Miroslavy D. nad texty 13. neděle v mezidobí



 

Dnešní texty z Mt 10,37-42 působí na první pohled tvrdě a jejich pochopení vyžaduje hlubší úsilí. Setkáváme se s pokračováním Ježíšových „misijních“ výroků.  Ježíšovy pokyny k misii Izraele byly důležité pro židokřesťanskou matoušovskou obec v zápase s jejími židovskými protivníky. Měly poskytovat misionářům povzbuzení, potěšení i výzvu. Předem učedníky upozorňovaly na to, aby  očekávali odpor a rozdělení dokonce uvnitř vlastní rodiny.

Jak tedy porozumět textu dnešního evangelia?

Mt 10,37 Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden.

Tato věta se zdá být svým smyslem v rozporu s předchozími částmi Matoušova evangelia,  ve kterých Ježíš zdůrazňoval význam pokoje. Dokonce v Kázání na hoře blahoslavil ty, kdo působí pokoj. Tato ostrá slova musela dle teologa Mrázka zaznít, aby bylo jasné, že následování Ježíše a království nebeského je více než rodinné a společenské vazby.

Není jednoduché přijmout skutečnost, že náboženství může rozdělovat rodiny.  Já sama vnímám tato slova jako možnou podporu například při řešení morálních dilemat konvertitů, jejichž rodiny nebývají vstupem do církve nebo odchodem k jiné církvi nadšeny. Ani odchod potomka do církevního řádu nebo do semináře nebo nedej bože někam do klauzury nebývá vždy důvodem pro jásot.

 

Mt 10,38 A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden.

Když do vyhledávače na internetu napíšete větu „vezmi svůj kříž“, tak užasnete, kolik existuje hotových návodů nebo v lepším případě diskuzí o tom, co lze v dnešním životě považovat za „kříž“ a co za „kříž“ v žádném případě považovat nelze. Některé úvahy jsou inspirativní, některé jsou na pomezí psychopatologie. Některé výklady vysvětlují větu o nesení kříže jako přijmutí rizika pronásledování a i smrti pro svou víru. Tato hrozba v některých zemích bohužel existuje dodnes. Jiné úvahy se zaobírají tím, zdali „křížem“ lze rozumět pouze újmy v souvislosti s náboženským životem, nebo všechna hoře běžného života.  Lze se setkat i s kuriózními představami některých vyhraněnějších katolických skupin, že zasvěcení svého života některému náboženskému proudu je zárukou bezproblémového života, bez neúspěchů, bez finančních starostí, bez nemocí. V pracovním životě se zabývám léčbou chronické bolesti. Setkávám se v něm s chápáním vlastní bolesti jako pomyslného životního kříže. Tento způsob přijetí smyslu bolesti bývá dokonce zkoumán i v odborných psychologických nebo algeziologických  studiích. Ale zatím jsem se nikde nesetkala s tím, jak přesně „vyčíslit“, „spočítat“, jaký konkrétní  analgetický  účinek přináší zpracování bolestí tímto náboženských způsobem.

Já sama chápu slova o nesení kříže v mé době a v mé sociokulturní situaci jako určité vnitřní přitakání tomu, že snaha následovat Ježíšovo učení přináší kromě úspěchů a spokojenosti i nezdary, konflikty s okolím a nepochopení.

 

Mt 10,39 Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.


Tento verš dle teologa Mrázka parafrázuje vojenské pravidlo. Původně vyjadřuje starou vojenskou zkušenost, že v bitvě má šanci na přežití ten, kdo se postaví nepříteli čelem a bojuje. Přežije ten, kdo nemá strach o svůj život. Ježíšova parafráze vojenské moudrosti má ovšem svůj hlubší význam: kdo hledá a najde život, který má smysl, může na to i doplatit. Nebývá to vždy způsob, jak se dožít dlouhého klidného stáří. Kdo však takto paradoxně přišel o život, ten i navzdory smrti život najde.

Pro mne byla hůře  srozumitelná  zejména první polovina věty Mt 10,39. Při hledání jejího smyslu se mi líbil  výklad verše Mt 10,39 v podání novozákoníka Meinrada Limbecka  v Malém stuttgartském komentáři. Limbeckův komentář zní následovně: „Pro koho náleží hledání života již minulosti, kdo tedy již nemá důvod pokračovat dále na cestě – ten svůj život ztratí. Ti, kteří již nic nehledají a nechtějí nic ztratit, svůj život ztratí.“

Po své konverzi během studií v Praze jsem měla tu smůlu dostat se do farnosti, kde nikdo také už nic nehledal. Kladení otázek a  přemýšlení o své víře bylo považováno za nežádoucí pochybnosti nebo projev nezralosti křesťanů začátečníků. Moje kamarádka vrstevnice s VŠ vzděláním ve vlastním profesním  oboru mi vysvětlila, že ona s filosofickou literaturou skončila už v 15 letech, protože pak objevila Ježíše a od té doby nemá už žádné otázky. V duchu jsem jí pak přezdívala „sancta simplicitas“. Místní pokročilí zralí křesťané mi nejčastěji odpovídali slovy o tajemství, které poznám, až pokročím na své duchovní cestě dál. Pokud jsem byla v otázkách vytrvalá, tak jsem opakovaně dostávala doporučení jít si řešit svá intelektuální pokušení do zpovědnice, kde budu zbavena svého neklidu.

Mt 10,40  „Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mne poslal.“

Dle novozákoníka Daniela J. Harringtona je „posílací“ věta Mt 10,40 nejdůležitější christologické prohlášení v kontextu matoušovské misijní promluvy. Umožňuje tak nahlížet na křesťanský život jako jeden z článků „řetězu“ misie: jako Otec posílá Syna, tak Syn posílá své učedníky, se kterými se ztotožňuje. V rámci učednictví existuje kontinuita.

Tato věta je mi v obecné rovině sympatická, v praktickém životě již méně. Může vyvolávat třenice a být důvodem k nadutosti hierarchů nebo naopak k dětinské závislosti věřících na svých pastýřích.

Mt 10, 41-42 Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; „A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těch nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“

Matouš v této pasáži používá tituly „prorok“, „spravedlivý“, „maličcí“. Dle novozákoníka Daniela J. Harringtona se často soudí, že tyto tituly naznačují úlohy či úřady uvnitř matoušovské obce. Zda nějaká skupina lidí uvnitř ní byla známa jako „spravedliví“ je sporné. Výraz „maličcí“ se může vztahovat na nějakou skupinu prostých, leč zbožných lidí. Ačkoliv nám Mt 10,40-42 neumožňuje jasný vhled do struktury matoušovské obce, nabízí nám přinejmenším určité letmé nahlédnutí.

 

Komentáře novozákoníků oceňují na misijních pokynech Ježíše v Matoušově evangeliu, že jsou velmi konkrétní a zároveň povaha jejich jazyka je velmi obecná. Proto učedníkům umožňují pružnost a přizpůsobování se okolnostem doby. Tyto pokyny měly význam pro velmi odlišné skupiny následovníků  v různých dobách. Přeju nám, abychom i my dokázali  nalézt smysl těchto veršů ve svých vlastních životech.

 

 

 

Zdroje:

Evangelium podle Matouše, Jiří Mrázek, Český ekumenický komentář k Novému zákonu, 1. svazek, rok vydání 2011

Evangelium sv. Matouše, Meinrad Limbeck, Malý stuttgartský komentář, Nový zákon, 1. svazek, rok vydání 1996

 Evangelium podle Matouše, Daniel  J. Harrington, rok vydání 2003