Zamyšlení pana faráře Müllera k 6. neděli v mezidobí

Musím se přiznat, že do poslední chvíle jsem vůbec nevěděl, co nabídnout k popřemýšlení. Paní Bára se rozhodla, že pro webové stránky farnosti nastuduje předpisy, které zaznívají v Levitiku a spojí je s evangelijním uzdravením malomocného. A vše aktuálně propojí s koronavirovou pandemií. Zdá se, že na mne zbyl apoštol Pavel. Jenomže dnešní úryvek je vytržen z kontextu a dotýká se problému, který se nám jeví jako něco, co nás nepálí. Ale zkusím to. V desáté kapitole v dopise Korinťanům se totiž Pavel věnuje modlářství, které je spojeno se zcela praktickou a konkrétní otázkou té doby. Když jde člen korintské církevní obce na nákup a na trhu koupí maso anebo je pozván na hostinu a je mu předloženo maso, má se pídit po tom, jestli je to maso ze zvířat obětovaných modlám?

V pozadí otázky je patrně přítomna skupina křesťanů, které bychom dnes označili jako stoupence libertarianismu. Takové lidi máme kolem sebe doposud. Jsou to lidé, kteří odmítají nosit roušky a dodržovat státem daná pravidla s poukazem na svou osobní svobodu. V politickém ohledu se jedná o ideologii, která žádá minimální zásahy státu do života občanů. V krajní podobě tito lidé spatřují smysl jen v armádě, která zaručí vnější bezpečnost, ve vnitřním pořádku, který zajistí zákony, soudy a policie, a v budování vybrané sítě potřebných veřejných silnic. Vše ostatní je pak ponecháno na iniciativě jednotlivců. Podle tohoto názoru ti, kteří se nedokážou uplatnit a nezabezpečí si zdroje pro kritické situace, jsou odkázáni na charitu, která závisí na vůli úspěšných. Protipólem tohoto ideového postoje je idea solidárního sociálního státu.

Tehdy v Korintu šlo o to, že někteří z křesťanů se účastnili rituálních hostin s odůvodněním, že jsou svobodní. Problém ale mohl být a jistě byl ještě hlubší. Někteří křesťané, zejména ti společensky výše postavení se dostávali do situace, kdy si kladli otázku jak být křesťanem a současně Korinťanem. V jejich postavení se od nich totiž očekávalo, že budou plnit své občanské společenské povinnosti. Účast na kultovní hostině tak mohla být interpretována nábožensky anebo jako politicko-společenská povinnost.

Podíváme-li se, co Pavel radí v případě pozvání na hostinu anebo nákupu masa na trhu, pak v tomto ohledu nemusel křesťan pátrat po původu masa. S odvoláním na žalmistu: „Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí,“ (Žl 24,1) se nemusel masa bát. Dodejme, že maso bylo v té době málo dostupným pokrmem, zvláště pak pro chudé vrstvy obyvatel.

Jiná byla ovšem situace, když hostitel prozradil, odkud maso má, anebo pokud se jednalo o rituální hostinu. V takovém případě Pavel konzumaci takového masa rozhodně odmítá jako neslučitelnou s vírou v Ježíše Krista. Být totiž účasten hostiny náboženského charakteru Pavel vnímal jako přihlášení se k pohanskému kultu.  Nadto je takové jednání podle Pavla také ohrožením ve víře těch, kteří nejsou ve víře zralí, a mohlo by je svést zpět k modloslužbě. Tedy zpět k uctívání pohanských bohů.

Pavel podporuje osobní svobodu, ale také ukazuje na její limity. A těmi je ohled na druhé. Pavel nabádá ke svobodě, ovšem k takové svobodě, která bere ohled na svědomí druhého. Neupřesňuje, jestli se jedná o svědomí křesťana anebo pohana. Prostě druhého člověka. Je zřejmé, že Pavel tím také sleduje zájem křesťanské korintské obce jako celku. Nežádá, aby křesťané žili izolovaně od světa. Je realista a ví, že to ani není možné. Žádá však, aby si křesťané zachovali svou identitu. Kdybychom měli prostor, bylo by jistě zajímavé popovídat si, v čem vlastně spatřujeme my svou identitu. A to jako křesťané, ale také jako místní obec.

Zaujala mne poznámka amerického sociologa náboženství Rodneye Starka (*1934). Hovoří o době v Korintě: „Síla křesťanství nespočívala v jeho příslibu kompenzace utrpení tohoto života v jiném světě, jak se často udávalo (…). Skutečně revoluční aspekt křesťanství spočíval v morálních imperativech jako ´Miluj svého bližního jako sebe sama´, ´Čiň druhým to, co chceš, aby druzí činili tobě´, ´Je blaženější dávat než dostávat´ a ´Co jste učinili tomu nejposlednějšímu z mých bratří, mně jste učinili.´

To nebyly pouhé slogany. Členové (církve) pečovali o nemocné, dokonce i během pandemií, podporovali sirotky, vdovy, staré a chudé; zabývali se údělem otroků. Zkrátka, Kristus vytvořil ´miniaturní sociální stát v impériu, kde pro většinu chyběly sociální služby´. Právě tyto odpovědi na dlouho trvající bídu života ve starověku, a ne příchod horších podmínek, které byly dány ´materiálními´ změnami, byly tím, co podnítilo růst počtu křesťanů. Avšak tyto materiální výhody byly zcela duchovního původu. Tento náhled je podpořen (skutečností) trvalé neschopnosti pohanských skupin zhostit se tohoto náročného úkolu.“

My dnes žijeme v jiné době a naše církev je také jiná než v době apoštola Pavla v Korintu. I když možná právě tím, že v našem regionu nás není mnoho, citovaná slova mohou být pro nás inspirací a oporou. Dostal jsem dopis od lidí, kteří vzhledem k současné situaci nechodí do kostela. Z dopisu ale vyplývá, že jste vzájemně v kontaktu a pokud je potřeba, tak si také vzájemně pomůžete. Chtěl bych vám za to moc poděkovat. Vím také, že pokud jde v této nelehké době o pomoc, pak nehledíte na to, jestli někdo je anebo není křesťan. Za to také velmi děkuji. Současná situace nám připomíná jiná Pavlova slova: „… Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.“ (1Kor 3,17) Je jistě správné o nich přemýšlet.

Situace v našem kraji opravdu není lehká. Naše vláda nám to bohužel nečiní snazší. Už třeba jenom nepovolení převážet nemocné do Německa je pro mne nepochopitelné. A co hůř, jak v těchto dnech napsal starosta města Chebu v otevřeném dopise ministru Blatnému, jeho náměstek ve veřejnoprávní televizi v pořadu Otázky Václava Moravce uváděl nepravdivé informace. Např. lhal o tom, že značnou část lůžek v chebské nemocnici zabírají němečtí pacienti. To vše není o národní hrdosti, nýbrž o aroganci a pýše moci. Vyvolává se tak panika a otevírají se dveře k stále větší polarizaci a radikalizaci.

Pavlova etika je pro nás ale aktuální ještě v jednom směru. Mám na mysli vztah či konflikt mezi tzv. „progresivními“ a „konzervativními“ silami uvnitř církve. Sám pro sebe nemám jasné odpovědi, ale je zřejmé, že se věc v budoucnosti bude muset řešit. Mám na mysli kostely, ve kterých moji kolegové nehledí na výzvy pana biskupa a vlastně ani na státní protiepidemická opatření. Eucharistii podávají výhradně do úst, dezinfekci v kostele nenajdete a nošení roušek označují za projev slabé víry, případně nevíry a modlářství. Odvolávají se při tom na své svědomí. Ale jak jsme si připomněli: ano, Pavel respektuje osobní svědomí, ale ukazuje jeho limity v tom, že naše svědomí má mít na zřeteli i svědomí druhého člověka. Můj problém je, že ačkoli se snažím respektovat svědomí druhých lidí, tak se někdy nedokážu ubránit dojmu, že oni na to mé ohled neberou. Jak si s tím poradit někdy doopravdy nevím.

I kolem mne je nemocných s covidem-19 stále více. Ale, prosím, nenechte se ovládnout strachem. Nikoli strach z viru, nýbrž velký respekt před ním. A uchovejte si zdravý rozum a vědomě usilujme o nadhled. Radikalizace, ale ani frustrace nejsou moudré cesty pro nalézání zdravého východiska. Věřím, že právě tento postoj a přístup je naplněním slov apoštola Pavla: „Ať jíte, ať pijete nebo cokoli jiného děláte, všecko dělejte k Boží oslavě.“