Aktuality

Když se dnes na Velký pátek mé prsty zlehka dotýkají klávesnice notebooku, myšlenkami jsem ještě daleko předaleko v Turecku, přesněji v Efezu, archeologickém parku, který se nachází přibližně 50 km na jih od Izmiru, dříve Smyrny. Obřím areálem plným více či spíš méně dochovaných antických památek nás provází paní Kateřina a upozorňuje na některé z turisticky atraktivních záležitostí.

23.12.23 Poslouchám mši a nechce se mi věřit: Růže pro vraha??? To snad nemůžou myslet vážně??? Chudáci rodiče, příbuzní obětí!!! Jak tohle můžou ustát? Mše skončila a já nemůžu myslet na nic jiného, pořád mi zní v uších - růže pro vraha, růže pro vraha....

Pan farář říká, že pro psychoterapeutku, zároveň křesťanku, není pozitivnějšího tématu než vzkříšení. Zprvu mne žádná souvislost s pojmem vzkříšení nenapadla. Co k tomu mohu říci?

Nejvýznamnějším obdobím církevního roku je Svatý týden, který začíná právě dnes, květnou nedělí. O tomto svátku můžeme obrazně říci, že má nádech světla a radosti, ale i smutné inverzní šedi. Žehnáme ratolesti a zároveň čteme pašije, které připomínají utrpení. Připomínáme si radostné vítání Ježíše při jeho slavném vjezdu do Jeruzaléma. Nadšení ale netrvá dlouho. Již za pár dnů budou mnozí z těch, kdo ho s jásotem vítali, volat po jeho smrti.

Dnešní text evangelia líčí Ježíšův příchod do Jeruzaléma před osudnými Velikonočními svátky. Ježíš je v centru pozornosti, především proto, že nedávno vzkřísil Lazara. Možná je to důvod, proč ho chtějí vidět poutníci z Řecka. Ježíš je, ale už „někde jinde“, začíná mluvit o sobě a své smrti. Z mého pohledu je zajímavé, kdy svoji smrt označuje jako oslavení. Jak si tento paradox máme vysvětlit?

Verše uvedené v dnešním čtení z evangelia z rozhovoru Ježíše s Nikodémem patří mezi nejznámější verše v Bibli. Pamatuji si, jak jsme se dívali v době socialismu doma na televizi na přenos skoků na lyžích ze zahraničí, kde ve spodní části, na kterou byl vždycky záběr při doskoku lyžaře, stál mezi diváky člověk s cedulí, na které měl napsáno J 3,16.  Vnímala jsem to tehdy jako spojení na dálku s někým, koho jsme neznali, ale kdo věří v Boha jako my.

Jan popisuje tuto událost trochu jinak než ostatní evangelisté. Učedníci do té doby viděli především Mistrovu laskavou a dobrotivou stránku, setkali se s ní nejen osobně, ale i při Jeho službě druhým, když je uzdravoval a činil v jejich prospěch různé divy. Nyní však byli svědky skutečného hněvu Ježíše, který si udělal z provazů důtky a v předvečer velikonočních svátků vyhnal z chrámu všechny prodavače a směnárníky, jejich stánky zboural, peníze rozsypal a dobytek rozehnal.

Na začátku mého zamyšlení si dovolím být osobní… Již od mého útlého dětství mne fascinovaly hory. Od časných školních let jsme spolu s rodiči a sourozenci trávili každé léto několik týdnů v malé chatě pod Západními Tatrami, v Podbanském.  Pomyslným vrcholem těchto pobytů bylo vždy zdolání jednoho nebo více okolních kopců – Kriváně, Ostrého Roháče, Rysů a mnoha dalších. Tak se prohlubovala má příchylnost k horám, a  po zdolání těžších výšlapů jsem se na vrcholu vždy cítil jako v ráji.

Postní doba není trápení člověka nebo cvičení v sebezáporu, nýbrž především cesta k Bohu, zvláštní příležitost k setkání s Bohem, přiblížení k Bohu. To je její smysl. A zároveň je přípravou na slavnost Velikonoc a slavnost našeho definitivního setkání s Bohem. Evangelium píše o Ježíšově pobytu na poušti a o jeho pokoušení ďáblem. Tato událost se udála bezprostředně před Ježíšovým vystoupením na veřejnost v Galileji a byla zřejmě přípravou na toto působení.

O malomocenství se píše ve SZ i NZ. Malomocný je považován za nečistého, a to nejen z hygienického hlediska, ale především jde o kultickou čistotu a nečistotu. Pro Izraelce byly nemoci důsledkem působení nečistých mocností nebo trestem za porušení dobrého Božího řádu. O čistotě a nečistotě malomocného rozhoduje kněz.  Kněz bdí nad tím, aby bohoslužebné řády nebyly přestupovány, jinak by nastal zmatek, a to by uvalilo trest a záhubu na celé společenství.