Život s problémy aneb Vyprávěj mi o tom. Nedělní zamyšlení Ondřeje D.

EVANGELIUM Lk 14,25-33

Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: 'Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.' Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem".

Dnešní evangelijní čtení pro nás bývá kamenem úrazu. Ježíšova slova mohou působit jako velká změna oproti dříve probíraným kvalitám Božího království. Řada překladů Bible do češtiny používá vyhrocený slovník, některé více radikální, než jaký je použit v řeckém originále (hovoří o tom, že je třeba mít v nenávisti otce, matku…). Interpreti evangelia se shodují na tom, že evangelista Lukáš v Ježíšově promluvě k zástupům i v jeho podobenstvích uvažuje o rozhodnutí pro Ježíše (stavbu, válku) jako o jednorázovém a důkladně promyšleném (a platném jednou provždy). V našem reálném životě se jedná spíše o opakovaná rozhodnutí reagující na změněné osobní i společenské podmínky. Ostatně tomuto chápání odpovídá obnova křestních, manželských i dalších slibů v průběhu liturgického roku. Obnovy symbolizují, že do svého stále se měnícího a rozvíjejícího životního příběhu opět začleňujeme rozhodnutí pro Boží království.

V roce 1973 uveřejnil pozdější nositel Nobelovy ceny za literaturu I. B. Singer v jidiš novinách na pokračování stostránkovou novelu Kajícník. Příběh pojatý v této próze je pro pochopení Ježíšova kázání a jeho podobenství z dnešního textu ideální. Autor Kajícníka vystupuje v textu jako posluchač (a autor doslovu), vypravěčem je ortodoxní žid Joseph Shapiro, kajícník. Vyprávění se odehrává v roce 1969 ve dvou dnech v jednom ze mnohých jeruzalémských hotelů. Autora vyhledal u Zdi nářků muž v tradičním oděvu ortodoxních židů a nabídl mu k poslechu svůj životní příběh. Singera totiž znal z přednášek a autorských čtení v USA. Vypravěč byl původně sekularizovaným polským židem, kterému se podařilo před nacisty uniknout do SSSR a přečkat tam celou dobu války. Náhoda, nebo zázrak? Po návratu do vlasti nenachází nic a nikoho, kdo by ho tam udržel. Přes válkou rozvrácené Německo se mu podaří se svou předválečnou láskou, která rovněž zázrakem válku přežila, odejít do New Yorku. Je pracovitý a cílevědomý, se svými podnikatelskými partnery se mu podaří vydělat ve stavebnictví velké peníze. Po materiální stránce je zabezpečený. Jenže zajištěný život se mu zdá prázdný a zbytečný. Podvádí manželku, manželka podvádí jeho, zneužívá milenku a ta pochopitelně jeho též. Po hádce s milenkou se mu hroutí dosavadní život, nahlédl prázdnotu a plytkost svého života a lidí, kterými své okolí zaplnil. Odchází od milenky i z domova, ubytovává se v náhodném hotelu v židovském Brooklynu. Při svých zoufalých toulkách chudými uličkami se náhodou (nebo zázrakem?) potkává s chudým ortodoxním společenstvím. Začne s komunitou žít a zdá se mu, že zaměření na bohoslužbu, lhostejný přístup k věcem tělesným a materiálním jsou po prázdném, na úspěch zaměřeném, dosavadním životě tím pravým, živou vodou pro jeho další existenci. Jenže starý život se opět ozývá, jeho staré sklony ho táhnou zpět k manželce, k milence, k podnikání. Pochopí, že bez odchodu do země předků se jeho život vrátí do dosavadních vyšlapaných, leč neuspokojivých, cest. Podléhá popudu a odlétá do Jeruzaléma. Jenže již v letadle naráží na požitkářskou ženu, jíž nedokáže odolat. Opět je sebou zklamán. V Tel Avivu, kde se usídlí, potkává řadu známých z meziválečných varšavských let a jeho dosavadní životní styl je už už zpět.

Shapiro jako turista navštíví Jeruzalém. Vchází do náhodné synagogy a je opět vtažen do prostého života místního společenství, odehrávajícího se v pozvolném rytmu liturgických úkonů. Rabi mu nezištně nabízí pohostinství. Kajícník u něj potkává jeho ovdovělou dcerou. Zakouká se do té skromné a zvyků dbalé ženy. Rozhodne se pro život v ortodoxním společenství, bez kontaktů s moderním světem plným hříchu. Jenže schází maličkost, víra. Přes úctu k náboženskému životu nedokáže uvěřit, že „Desatero přinesl ze Siónu Mojžíš“. Vypravěč však přes mnohá zakolísání a přes mnohé hádky s hlasem Oponenta ve své hlavě dokáže v prostém životě naplněném studiem Bible a textů předků vytrvat. Odpoutává se od svého dosavadního životního nasměrování, dosáhne rozvodu se svou manželkou. Uchází se o ruku rabínovy dcery. Je úspěšný. Přicházejí děti. Prostý život naplněný následováním zvyků předků a chválou Boha překvapivě přináší to poslední, co mu chybělo. Víru. Náhoda, nebo zázrak?

Je jasné, že vyprávění je fikcí. To, co udělalo Shapira šťastným, by učinilo řadu z nás spíše nešťastnými. Kolik z nás se pokusilo neúspěšně splynout s osvědčenými zvyky a postupy našich předků. Jenže receptem na šťastný život není návrat do minulosti (se vším všudy). Náboženství, nebo alespoň spiritualita, k životu nepochybně patří a bez něj je život, nebo alespoň většina z nás si to myslí, chudší a (možná) prázdnější. Šťastnými nás neučiní pravidelná četba Breviáře, to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Jenže na Shapirově příběhu je něco opravdu poučného. Pokud jsme přesvědčeni o správnosti našeho životního směřování, nemáme se nechat odradit pochybovačnými vnitřními hlasy a sklony zachovávat osvědčené postupy. Platí, že přesvědčení o správnosti našeho života nás zpětně formuje a mění.

Podle mě je právě to důvodem pro Ježíšova opravdu tvrdá slova. Pokud sledujeme cestu do Božího království, neměli bychom hledat výmluvy, proč teď ne, ale poctivě se sebou, se svými blízkými i s Bohem probrat, zda odbočujeme na rozcestí správně. Nejde o zavržení blízkých, „protože si nás Bůh povolal na druhý konec světa“. Jde o zpřítomňování Ježíšovy spirituální zóny, jeho projektu Božího království, aniž bychom museli obětovat ostatní. Život je řešením problémů a často budeme muset volit: mezi jednotlivými zájmy a potřebami, svými i druhých. Naše stezka by však neměla být vydlážděna kostmi našich blízkých, přestože se bude stávat, že nebude vždy po jejich. A to vyprávění?

Kdo se dokáže rozhodnout pro Boží království se slibem, že v budoucnosti žádné pochybnosti mít nebude? Jak do uvedeného rozhodnutí zapracovat změny životních podmínek, pády, porušení daného slibu, reformulaci své účasti atd., atd? Jak chápat ta podobenství o uvážené stavbě a válce (tedy uvaž a rozhodni se jednou pro vždy)? Zdá se, že je třeba uvažovat a) potýkání s problematičností existence (neustálé řešení překážek a problémů, které se stavějí křesťanu do cesty), b) zpracování více či méně dobrého / špatného řešení problematické situace, zapracování úspěchu / selhání ke příběhu křesťana, který řekl Ježíšovi ano, jenže život ho postavil před problém, který vyžaduje obnovu, přeformulování a nové vyjádření onoho ano. Řešení problémů bývá často interní fáze, zpracování přijatého řešení musí být podle mého názoru v určité míře veřejné (nebo ne jen vnitřní). Vypravěč pro sebe i druhého formuluje své řešení, jeho důvody, jeho důsledky pro další pracovní / životní / křesťanské směřování.

Představený případ Kajícníka byl příběhem o přihlášení se k Bohu a k jeho světu. Kajícník byl vystaven problémům, se kterými se s různým úspěchem popral a vytrval ve svém ano pro Boha (ať už si o konkrétním vztahu toho člověka k Bohu můžeme myslet co chceme). Problémy řešil, většina bojů byla vnitřních (byť mohly mít vnější projevy). Příběh o svém životě a jeho klikaté cestě k Bohu potřeboval vyprávět a i "zveřejnit". Vyjádření znamenalo konkretizaci, omezení možnosti vzít myšlené zpět, radostným zvoláním, že našel klid a pokoj a že i ostatní by to měli vědět.

Tedy Ježíšův požadavek vede k poctivému uvážení souhlasu. Ten souhlas bude i po svém udělení vystaven mnohým otřesům. Někdy bude pro učedníka neřešitelné, jak uvést zpracování životního problému do souladu s učednickým statusem. Zpracování rozhodnutí o řešení problému vede ke změně vyprávění o sobě, příběhu svého života. Zdá se, že se od křesťana v určité podobě vyprávění o jeho životním příběhu čeká. Možná to není ani o svědectví o životě učedníka. O svém životě často vyprávějí i lidi v hospodě, aniž by chtěli někoho evangelizovat...

I Kajícník tak říkajíc do svého příběhu vrůstal. Ježíšova výzva žádá rozhodnutí pro učednictví. To je dáno a musí být obnovováno tváří v tvář životním výzvám. Obnova může být realizována vyprávěním, začleněním obnovy do životního příběhu. Myslím. I Ježíš podobenstvími přece chtěl vyprávět příběh svého života; zpracovat zdánlivou prohru a dát svým učedníkům vyprávění o tom, že cesta Božího království se prosadí, pokud máme naději. Vyprávět je na místě tehdy, kdy ve mě uzraje zpracování zásadního životního rozhodnutí, které ovlivňuje moje angažmá na projektu Božího království. Komu? Nejdříve sobě, ale potom Ježíšovi, manželce, dětem, kolegovi, sousedovi, spolubratrovi, kamarádovi... Všem, kdo si zaslouží důvěru, kterou Kajícník udělil Singerovi.

Použitá literatura:

Imbach, J.: A učil je v podobenstvích / Ježíšovy obrazné příběhy o životě z víry, ZTT 2., Vyšehrad 2016

Heryán, L., Vaďura, P.: O marné a nemarné víře, Vyšehrad 2024

Mareček, P.: Evangelium podle Lukáše, ČEK k NZ 3, CBS + ČBS 2018

Mayer, B.: List Filipanům / List Filemonovi, MSK 11, KN 2000

Mrázek, J.: Evangelium podle Matouše, ČEK k NZ 1, CBS + ČBS 2011

Mrázek, J.: Lukášovská podobenství, Jan Keřkovský – Mlýn 2018 (2. vydání)

Müller, P.-G.: Evangelium sv. Lukáše, MSK – NZ 3, KN 1998

Singer, I. B.: Kajícník, Argo 1998