Aktuality

Starý zákon patří k nejinspirativnějším knihám vůbec, nicméně výklad textů je často obtížný. Kniha Job ukazuje, že Boží plány se neřídí měřítky lidské spravedlnosti a naším pojetím viditelného světa: Bůh člověka ve všem přesahuje. Začneme slovem „svízele“, což znamená v hebrejštině nucenou službu, kterou člověk musel vykonat buď jako voják nebo jako otrok.

Pacientka v ordinaci, VŠ vzdělaná žena, stejně stará jako já, dlouze brečí a současně se omlouvá za své slzy. Pacienti v ordinaci pláčou docela často a většinou se u toho omlouvají. Spíše výjimečně brečí kvůli vysoké intenzitě bolesti. Mnohem častěji ze smutku nad ztracenými možnostmi, nad ztracenou blízkou osobou nebo nad ztraceným zvířecím kamarádem. Tato pacientka plakala, protože nechtěla jít na neschopenku. Nakonec to vzdala a na neschopenku šla.

Všechny biblické texty k 3. neděli v mezidobí jsou spojeny s tématem samoty. Ne zjevně. Jonáš odchází do Ninive z kruté samoty v žaludku kytovce. Sv. Pavel radí žít s odstupem, se kterým bude zpravidla spojena zalidněná samota. V době uvěznění Jana Křtitele pobýval Ježíš na bezlidné poušti. A čím je samota pro nás? Má nějaký přínos, nebo z ní prcháme do hlučného davu digitálního vesmíru? Musí vést samota k osamělosti?

Když jsem se v předjaří roku 2014 stěhovala na svou současnou drahovickou adresu, v KV již osmou, měla jsem jakožto nanejvýš systematický jedinec jasný plán, jak z nového bytu vytvořit domov. Rovnou jsem přeskočila kapitolu feng-šuej, která se v minulých letech ukázala jako úzkostlivě nadbytečná, a pustila se do realizace svého vlastního patera. 1. Seznámit se s nejbližšími sousedy vlevo vpravo, nad i pod (pořešeno upečeným velikonočním beránkem);

Janovo Evangelium začíná Slovem, které bylo na počátku ještě před stvořením světa, a vrcholí Slovem, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. V Ježíši Kristu se otevřela nová cesta k Bohu, cesta od pouhé existence ke Smyslu. Boží věčné a nekonečné Slovo se stalo člověkem a začalo existovat a působit i v omezeném prostoru a v omezeném čase. Mystérium, které bylo dříve lidské přirozenosti skryté, se stalo očím viditelné a rukám dotknutelné.

Svátek Svaté rodiny 31. 12. je dobrý čas přemýšlet o smyslu rodiny v dnešním světě. Je konec jednoho roku, začne nový a my lidé rádi rekapitulujeme, co se letos povedlo a zároveň si dáváme různá předsevzetí, která nejsou v podstatě špatná, ale mnohdy nesplnitelná. Chybí nám vůle, odvaha, někdy i vytrvalost a tak často naše předsevzetí hodíme za hlavu a odložíme na další rok.

Kde je Bůh? Možná jste si někdy položili tuto otázku. Běžně ji slyším v souvislostech s válkou a utrpením. Kde byl Bůh, když byla pandemie a umírali lidé? Kde je Bůh, když je válka na Ukrajině, nebo válečný konflikt v Izraeli? Kde je Bůh když trpím? Kde je ten Bůh?

Podstatou vyprávění je početí z Ducha svatého. Kromě tohoto důležitého sdělení příběh ukrývá i jiná sociálně závažná témata, jako např. uplatňování moci. Nejprve extrahujeme z textu problém, v dalším kroku se pokusíme aplikovat vhodný klíč k pochopení problému a nakonec se podíváme do současnosti.

V Evangeliu dnešní liturgie, třetí neděle adventní, máme před sebou  kněze a levity, kteří mají zjistit, zda Jan (v Evangeliu schází označení „křtitel“) není ten očekávaný Mesiáš. Po jeho záporné odpovědi se ho ptají: ‚‚Proč tedy křtíš?“ Jediným úkolem Jana je, že svědčí o Ježíši. Sám říká, že je tím, kdo hlásá příchod Pána, dokonce jeho přítomnost. To, co dělá Jan Křtitel, nevychází z pocitu povinnosti, je to spíše srdce zasažené Pánem, je to nadšení z jeho příchodu.

Toto zamyšlení začínám psát krátce po mši první neděle adventní, jejíž texty nás vyzývají k bdělosti. A také po poslechu promluvy pátera Halíka, ve které o nás křesťanech mluví jako o oněch vrátných, kteří mají za úkol bděle strážit bránu tohoto světa otevřenou, protože Pán přijde a přijde znenadání, v jakoukoli denní nebo noční hodinu. Texty dnešní neděle přitvrzují.