Aktuality

Římskokatolická farnost ve Staré Roli Vám přeje pro dobu vánoční i pro celý příští rok 2022 ocelové zdraví a otevřenou mysl. Žid 1,1-3a (ČEP): "Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něho stvořil i věky. On, odlesk Boží slávy a výraz jeho podstaty, nese všecko svým mocným slovem."

Autorská výstava představuje veřejnosti autorské loutky Loutkového divadla Antonína Neumayera i loutky sochaře Václava Lokvence, které byly výsledkem jejich spolupráce. Expozice rovněž zpracovává vývoj Loutkového divadla Antonína Neumayera od jeho založení v 60. letech 20. století coby průkopnického černého divadla a pantomimy a jeho téměř padesátiletou dráhu loutkového divadla pro děti.

Antonín Baldinucci se narodil jako mladší syn kunsthistorika Filippa Baldinucciho. Jeho starší bratr vstoupil k dominikánům a Antonín ho chtěl následovat v době, kdy mu bylo teprve 13 let. Otec mu v tom zabránil a trval na tom, aby Antonín absolvoval exercicie zaměřené na rozpoznávání životního povolání. Ignaciánské exercicie zavedly Antonína v roce 1681 právě do jezuitského řádu.

Ilja Leonard Pfeijffer (1968) patří mezi přední nizozemské spisovatele, básníky a dramatiky střední generace. Jako spisovatel a publicista na volné noze žije v současné době v Janově, který také vystupuje jako hlavní postava prvního a velmi úspěšného románu La Superba (2013). V češtině dosud jako autor uveden nebyl. Představovaný román Grandhotel Evropa (2018) patřil mezi neúspěšnější nizozemské romány roku 2019.

Sóseki Nacume (1867 – 1917) patřil mezi významné osobnosti japonské literatury přelomu 19. a 20. století. Po studiu anglické literatury v Japonsku pobýval 1900 – 1902 ve Velké Británii. V jeho díle se snoubí tradiční japonská literatura a evropské kulturní dědictví. V češtině vyšly z jeho díla Polštář z trávy a Sanširó.

Donedávna širší veřejnosti neznámá olejomalba byla nově ztotožněna s obrazem Na scestí, prezentovaným v roce 1887 na výstavě Krasoumné jednoty v Praze. Její autor Vojtěch Bartoněk (1859 -1908) patří k čelním představitelům žánrové malby 19. století v Čechách. Datem svého narození se malíř řadí k těm výtvarníkům, kteří stáli na pomezí generace Národního divadla a první generace umělecké moderny, v jejichž tvorbě se prolínala řada tradičních i současných vlivů a podnětů.

Wolfhard se narodil v Augsburgu a vyučil se sedlářem. Jako tovariš odešel na zkušenou do ciziny. V roce 1096, nebo 1097 došel po překročení Alp do Verony. Začal pracovat u sedlářského mistra. Do cechovního kolektivu příliš nezapadl, nepřitahovalo ho třeštění mladých kolegů. Ze svého příjmu se snažil podporovat potřebné a svůj volný čas věnoval pomoci druhým. Jaký byl důvod jeho nasazení, není známo.

V populárně vědecké edici Galileo nakladatelství Academia byl nedávno přestaven špičkový izraelský biolog a botanik Daniel Chamovitz (*1963). V současné době je v souvislosti se „zeleným“ obratem zřejmý zvýšený zájem o přírodu, konkrétně i o flóru, která je chápána jako neagresivní, trvale udržitelná a nekonfliktní součást života na Zemi. Jenže je vhodné udržet své představy o „tajném životě rostlin“ v mezích, které odpovídají vědeckému diskurzu.

Hermann pocházel ze švábské šlechtické rodiny z Altshausenu-Veringenu. Kvůli svému zdravotnímu postižení byl zván Contractus nebo Chromý. Existují dvě podání o jeho nemoci. Podle jedné trpěl od narození spinální svalovou atrofií, podle druhé trpěl od svých dvaceti let juvenilní formou ALS. Hermann přišel do benediktenského Kláštera Reichenau ve svých sedmi letech, v září 1020, jako žák místní klášterní školy.

Výstava představuje v poutavé konfrontaci reprezentativní výběr tvorby dvou generačních vrstevníků, kosmopolitních představitelů meziválečné moderny, patřících k tzv. Pařížské škole (École de Paris): Jiřího (Georgese) Karse a Otakara (Othona) Kubína–Coubine. Oba patří k nemnoha umělcům z českého prostředí, jejichž jméno má světový zvuk.