Farní nástěnka

Jan Zábrana (1931 – 1984) a Antonín Přidal (1935 – 2017) jsou představitelé invenčního a poctivého přístupu k překladatelskému umění. Jejich aktivity se překládáním krásné literatury nevyčerpávaly. Jan Zábrana, spojený celoživotně s Prahou, psal básně, povídky a detektivní romány; jeho deník Celý život, který vyšel až v roce 1992, představuje upřímný a úctyhodný vhled do kulturního života po roce 1948. Antonín Přidal, tvořící v Brně, byl též básník, dramatik a divadelní režisér.

Stejně jako odpor Poláků proti germanizaci a rusifikaci je emancipace Slovinců od kultury italskojazyčné většiny Přímoří v severozápadní Itálii spojena s římskokatolickou církví. Církev byla v obou případech místem, kde se uchovávala a rozvíjela národní kultura a mateřský jazyk. Alojz Rebula (1924 – 2018) byl jedním z nejvýznamnějších prozaiků slovinské menšiny v Přímoří, které z větší část připadlo po Světové válce Itálii (dalším velikánem byl Boris Pahor).

Johannes Höver se narodil v selské rodině. V letech 1833 – 1835 působil jako soukromý učitel, od roku 1835 studoval na učitelském ústavu. Působil pak na veřejných školách jako učitel. Po smrti své manželky v roce 1846 začal spolupracovat s Františkou Schervierovou (působící v řeholní kongregaci františkánského zaměření s péčí o děti a mládež). Jako učitel se setkával s problémy chudých dětí a mládeže a chtěl se podílet i na jejich řešení.

Od poslední soubornější výstavy Alfreda Justitze, jednoho ze zakladatelské generace českého moderního umění, uplynulo více jak dvacet let. Po zásluze již byla oceněna autorova role v tehdejším česko-německém kulturním životě (vedle Otto Gutfreunda to byl právě Justitz, kdo se v okruhu židovských umělců pocházejících z Čech nejvíce angažoval na domácí umělecké scéně).

Andrea Procházková (1995) je novinářkou týdeníku Respekt, vzděláním je právník (PF UK). Specializuje se na českou politiku a justici. Petr Pithart (1941) je českým politikem, pedagogem, právníkem, politologem a publicistou.

Životní osudy Simona Stocka jsou známé převážně z řádových legend a z tradice. Simon se narodil v Aylesfordu v hrabství Kent. Jeho otec byl hradním správcem. Již ve dvanácti letech Simon pro neshody s bratrem odešel z domova a stal se poustevníkem. Poté údajně pobýval třicet let v dutině starého stromu, možná podle toho získal své přízvisko Stock (pařez).

V roce 1993 uskutečnila v Nové síni v Praze výstava dvou přátel, malíře Ivana Ouhela (1945–2021) a italského umělce Mimma Roselliho (1952) žijícího ve Florencii.

Richard J. Bernstein (1932 – 2022) byl profesorem moderní filosofie na New School for Social Research v New Yorku. S Hanah Arendtovou (1906 – 1975) se osobně znal. Svoje pochopení myšlení uvedené filozofky a jeho aktuální závěry zpracoval v představované drobné práci.

Výstava přiblíží způsob výroby skleněných foukaných vánočních ozdob a jejich historii. Návštěvníci zhlédnou výrobky manufaktury Koulier z Oflendy na Hlinsku a společnosti Glassor z Liberce, které se výrobou vánočních ozdob zabývají.

narozen kolem roku 425 v Kappadokii, Turecko, zemřel 529 v Palestině, opat, mnich; patron pilníkářů

J. L. Carr (1912 – 1994), britský spisovatel je v Česku zcela neznámý. Jeho prózy se vyznačují klasickým chronologickým vyprávěním bez formálních výbojů a experimentů. Téměř by se dalo hovořit o následovníku klasické realistické tvorby Dickense a Hardyho (ten druhý je ostatně opakovaně v příběhu zmiňován). Představovaná kniha dokáže okouzlit přednostmi právě takové tvorby.

Informace o životě Irmgardy jsou překryty legendárním podáním, a tak nejsou příliš jisté. Irmgarda se narodila před rokem 1020 jako dcera hraběte z rodu Aspelů na hradě v Severním Porýní. Po smrti rodičů využila svých statků pro zakládání veřejně prospěšných zařízení a pro pomoc nemocnicím, sociálním a církevním institucím. Irmgarda podnikla tři římské poutě. Při jedné z cest měla přinést ostatky sv. Silvestra pro katedrálu v Kolíně nad Rýnem.

Výstava představuje zástupce generace tzv. „prvního sledu“, kteří nastoupili jako výtvarní pedagogové na zdejší keramickou školu po II. světové válce v rámci osídlování pohraničí. Zároveň seznámí s generací, která pomohla této škole získat prestižní renomé uměleckého učiliště v šedesátých a následně až do začátku devadesátých let 20. století.

Petr Pavlík, spoluzakladatel „Volného seskupení 12/15 - Pozdě ale přece!“ patří k nejoriginálnějším českým malířům současnosti; zároveň se dlouhodobě věnuje i teorii a kritice výtvarného umění.  Jeho současná výstava volně navazuje na stejnojmenný projekt, který loni připravila karlovarská galerie pro Galerii výtvarného umění v Hodoníně. Základem výstavního výběru jsou díla z majetku umělce, jež doplňují obrazy ze sbírek několika veřejných i soukromých galerií.

Filozofa Richarda Kearneyho známe z jeho poutavého románu Samův pád (NLN 1996), ve kterém prostředky krásné literatury zpracovává výsledky svého přemýšlení o obsazích víry v Boha a o vztazích Boha a člověka. Kearneyho odborná práce není v Česku zatím příliš známá a byla pouze zmiňována v poznámkách pod čarou v teologických článcích. To se rozhodl změnit mladý teolog a učitel Filip H. Härtel, který Kearneyho a jeho myšlení učinil hrdiny své podařené disertační práce.

Muzeum Karlovy Vary představuje na své nové autorské výstavě sbírkové předměty, které prošly v posledních letech dílnami restaurátorů. Jedná se především o o podsbírky obrazy, terče, mapy, plány, plastiky, textil a archeologie.

Elsa Morante (1912, +1985) se narodila v Římě v rodině učitelky a vychovatele v nápravném zařízení. Rodinné poměry Morantové byly složité a v době své literární slávy o nich mluvila velmi nerada. Je pravděpodobné, že otcem všech, nebo většiny dětí byl rodinný přítel.

Felix Porro se narodil v chudé rolnické rodině. Neměl možnost vzdělání, nenaučil se ani číst ani psát. Od svých 9 let pracoval u zámožného sedláka v Citta Ducale jako pastýř. Prožil u něho 20 let a seznámil se tam s hluboce prožívanou vírou.

Nenechte si ujít výstavu významné osobnosti zdejšího regionu pana Jiřího Juna, mimochodem otce naší farnice. Pro jeho tvorbu je typická perokresba s krajinným, figurativními i abstraktními náměty. Kresby jsou téměř černobílé, plné her světel a stínů. V poslední době se v jeho tvorbě prosazují biblické a křesťanské motivy.

David Grossman (1954) patří mezi trojici nejslavnějších izraelských autorů starší generace, spolu s Amosem Ozem a Abrahamem Jehoshuou. Začínal jako novinář ve veřejnoprávním rozhlasu, proslul románem Viz LÁSKA z roku 1983, ve které zpracovává zkušenost poválečných dětí přeživších rodičů.

Lukas Etlin se narodil v Sarnách ve Švýcarsku. Navštěvoval benediktinské gymnázium při klášteře v Engelbergu a v uvedeném klášteře též vstoupil do benediktinského řádu. Již jako novic odešel do Missouri, kde byl založen dceřiný klášter. Následně působil v klášteře benediktinek v Clyde v Missouri, který byl založen z Maria – Rickenbachu u Engelbergu, jako spirituál.

Výstava představuje tvorbu Pavla Knapka (1951), absolventa Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, který je sochařem a keramikem, zaměřeným na práci  s porcelánem. Autor nejprve tvořil v Ostrově, třináct let s přestávkami učil na Střední keramické škole v Karlových Varech. V letech 2003 – 2011 vedl Ateliér keramiky a porcelánu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Nyní působí v Praze a v Chýni. Výstava prezentuje autorovu tvorbu od roku 1988 až do současnosti.

Římskokatolická farnost ve Staré Roli Vám přeje pro dobu vánoční i pro celý příští rok 2022 ocelové zdraví a otevřenou mysl. Žid 1,1-3a (ČEP): "Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něho stvořil i věky. On, odlesk Boží slávy a výraz jeho podstaty, nese všecko svým mocným slovem."

Autorská výstava představuje veřejnosti autorské loutky Loutkového divadla Antonína Neumayera i loutky sochaře Václava Lokvence, které byly výsledkem jejich spolupráce. Expozice rovněž zpracovává vývoj Loutkového divadla Antonína Neumayera od jeho založení v 60. letech 20. století coby průkopnického černého divadla a pantomimy a jeho téměř padesátiletou dráhu loutkového divadla pro děti.

Antonín Baldinucci se narodil jako mladší syn kunsthistorika Filippa Baldinucciho. Jeho starší bratr vstoupil k dominikánům a Antonín ho chtěl následovat v době, kdy mu bylo teprve 13 let. Otec mu v tom zabránil a trval na tom, aby Antonín absolvoval exercicie zaměřené na rozpoznávání životního povolání. Ignaciánské exercicie zavedly Antonína v roce 1681 právě do jezuitského řádu.

Ilja Leonard Pfeijffer (1968) patří mezi přední nizozemské spisovatele, básníky a dramatiky střední generace. Jako spisovatel a publicista na volné noze žije v současné době v Janově, který také vystupuje jako hlavní postava prvního a velmi úspěšného románu La Superba (2013). V češtině dosud jako autor uveden nebyl. Představovaný román Grandhotel Evropa (2018) patřil mezi neúspěšnější nizozemské romány roku 2019.

Sóseki Nacume (1867 – 1917) patřil mezi významné osobnosti japonské literatury přelomu 19. a 20. století. Po studiu anglické literatury v Japonsku pobýval 1900 – 1902 ve Velké Británii. V jeho díle se snoubí tradiční japonská literatura a evropské kulturní dědictví. V češtině vyšly z jeho díla Polštář z trávy a Sanširó.

Donedávna širší veřejnosti neznámá olejomalba byla nově ztotožněna s obrazem Na scestí, prezentovaným v roce 1887 na výstavě Krasoumné jednoty v Praze. Její autor Vojtěch Bartoněk (1859 -1908) patří k čelním představitelům žánrové malby 19. století v Čechách. Datem svého narození se malíř řadí k těm výtvarníkům, kteří stáli na pomezí generace Národního divadla a první generace umělecké moderny, v jejichž tvorbě se prolínala řada tradičních i současných vlivů a podnětů.

Wolfhard se narodil v Augsburgu a vyučil se sedlářem. Jako tovariš odešel na zkušenou do ciziny. V roce 1096, nebo 1097 došel po překročení Alp do Verony. Začal pracovat u sedlářského mistra. Do cechovního kolektivu příliš nezapadl, nepřitahovalo ho třeštění mladých kolegů. Ze svého příjmu se snažil podporovat potřebné a svůj volný čas věnoval pomoci druhým. Jaký byl důvod jeho nasazení, není známo.

V populárně vědecké edici Galileo nakladatelství Academia byl nedávno přestaven špičkový izraelský biolog a botanik Daniel Chamovitz (*1963). V současné době je v souvislosti se „zeleným“ obratem zřejmý zvýšený zájem o přírodu, konkrétně i o flóru, která je chápána jako neagresivní, trvale udržitelná a nekonfliktní součást života na Zemi. Jenže je vhodné udržet své představy o „tajném životě rostlin“ v mezích, které odpovídají vědeckému diskurzu.