Kde jinde brečet než u doktora - nedělní zamyšlení Miroslavy D., 4. neděle v mezidobí

Pacientka v ordinaci, VŠ vzdělaná žena, stejně stará jako já, dlouze brečí a současně se omlouvá za své slzy. Pacienti v ordinaci pláčou docela často a většinou se u toho omlouvají. Spíše výjimečně brečí kvůli vysoké intenzitě bolesti. Mnohem častěji ze smutku nad ztracenými možnostmi, nad ztracenou blízkou osobou nebo nad ztraceným zvířecím kamarádem. Tato pacientka plakala, protože nechtěla jít na neschopenku. Nakonec to vzdala a na neschopenku šla. Její potíže dosáhly při probíhající onkologické léčbě neúnosné intenzity pro práceschopnost. Já vždy váhám, jak na pláč pacienta nezraňujícím způsobem reagovat. V průběhu let měním svůj přístup k slzám. Dříve jsem více utěšovala, uklidňovala, používala v tréninku lékařů doporučovaný přístup „ubezpečte pacienta, že jeho projevy jsou naprosto v pořádku, zarámujte jeho chování do normality“. Dnes většinou neříkám nic, abych nerušila pacientův prostor, nebo pacientům říkám: „Kde jinde brečet než u doktora.“

Ježíš v dnešním úryvku z evangelia přišel v sobotu učit do kafarnaumské synagogy. Jeho výklad je však hrubě přerušen, dojde k incidentu a místo vyučování Tóry musí zasáhnout a vyhnat z postižené osoby křičícího démona nebo nečistého ducha. Dle novozákoníka Mrázka to byl zejména v první polovině Ježíšova veřejného působení často se opakující scénář. Ježíš primárně usiluje o vyučování. Jenže jeho publikum často více stálo v lepším případě o uzdravování, v horším o zázraky. Jako lékařku mě při četbě evangelií pobaví scény, ve kterých Ježíš marně hledá různé způsoby, jak aspoň někdy nalézt odpočinek a samotu. I na odlehlých místech bývá dostižen davy, které něco potřebují a žádají. Obklopují ho nejen posluchači dychtiví výkladu Tóry, ale i velký počet nemocných. Když Ježíš odpočívá v domě u Petra, tak neodbytní prosebníci rozeberou strop místnosti, aby mohli před Ježíše spustit dalšího nemocného.

Ježíš ale nemocné neodmítal. S příběhy o uzdravování tělesně nemocných se můžeme dobře ztotožnit. Méně snadné je pochopit příběhy s nečistými duchy. V současnosti nevidíme démony sedět na každé židli a přemýšlíme jinak než Ježíšovi současníci. Dle biblisty Mrázka ale Ježíš v evangeliích vymítání, osvobozování od nečistých sil očividně provozoval. Mrázek vysvětluje, že „nečistí duchové nevymřeli, existují dodnes, jen jim dnes jinak říkáme“.  Slova démon nebo nečistý duch neznamenala ani v Ježíšově době nějaké osobní zlo, které si může do člověka vlézt. Slovem nečistý duch „pneuma akatharton“ se označovalo cokoliv, co bylo nečisté v kultickém slova smyslu. Vše, co nebylo svaté, tj. úplné, neporušené, co se míjelo s Hospodinem, bylo nečisté. Slovo hřích („hamartia“, temnota) je odvozeno od stejného slovního základu.

V naší době můžeme dle religionistů porozumět slovu nečisté síly jako něčemu, co člověka odděluje od Boha, co mu ubírá schopnost vstoupit do existenciálního vztahu s Bohem.

Vyjádřeno běžným jazykem nečistým nebo démonem může být cokoliv, co člověka ovládá, ochromuje, odvádí od jeho cíle, brání mu dorazit k cíli. Vše, co člověku přerůstá přes hlavu. Vše, za čím nebo pod čím lidé trpí s pocitem osamocení nebo ztráty smyslu. Vše, co působí újmu, čím je člověk zavalen a oddělen od Boha.

Z pohledu lékařky zabývající se léčbou chronické bolesti má překvapivě jen menší část  neonkologických pacientů nějakou jasnou diagnózu pokročilejšího stadia tělesné nemoci, která by vysvětlovala udávanou míru utrpení pacientů. Medicínskou diagnózu, na kterou by šlo svést všechny potíže. Pokud jsou pacienti ochotni se o sobě rozhovořit více, o tom, jak spí, jak se cítí doma nebo v práci, o tom, čeho se nejvíce bojí a co je nejvíce omezuje, tak často dojde k slzám, často léta zadržovaným nebo zapomenutým. Možnost sdílet nebo na chvíli odložit část svého bio-psycho-sociálního trápení často vede k úlevě od bolesti, alespoň na nějaký čas, nebo k překvapivě dobrému efektu analgetika nebo obstřiku. Z pohledu psychosomatiky aspoň na chvíli odložili aspoň část svých démonů, tíže a temnoty, co je svazovala.

Jenže ordinace somatického lékaře není ideální místo k odkládání démonů. Už jen proto, že k lékařům se chodí jen sporadicky, až při velkých potížích a je to méně důstojné a méně respektující anonymní prostředí.

Někdy zvažuji, proč alespoň věřící pacienti více nesdílejí svá trápení ve svých církvích. Známe církev vítěznou, církev sloužící, církev oslavující, ale lze chodit do církve jen tak banálně brečet? S nadějí, že ze strany instituce i ze strany spoluvěřících potkají empatii, a ne lhostejnost nebo moralizování?

Moje kamarádka nedávno odůvodňovala svou nepřítomnost v kostele slovy, že „čeká na možná nepříznivé výsledky lékařského vyšetření, navíc jí zemřela kamarádka a vůbec se nyní necítí dobře“. Napřed mě to překvapilo, i jsem to kamarádce řekla, že zrovna za takových okolností by do kostela měla přijít. Jenže pak mě napadlo, že i já mám stejný vzorec chování. Mám motivaci jít do kostela ve svých lepších časech, když se cítím dobře, když můžu sdílet radost. Když se cítím mizerně, když se mi chce brečet, starosti přesáhnou nějakou intenzitu, tak do kostela nejdu.

Tomáš Halík asi před rokem kázal, že mnozí věřící při příchodu do kostela venku před dveřmi odloží své démony. Svá velká trápení a své špatné stránky vyskládají na kupičku před kostelem. Na setkání s Bohem, na mši a do farního společenství přivedou jen své lepší (notně hubenější a chudší) já. A při odchodu za dveřmi kostela zase zaparkované démony naloží na záda a do příručních zavazadel a pouta připevní na ruce a vrátí se zpět do všedního života.

Přála bych si, abych svému plačícímu pacientovi, o kterém vím, že dochází někam do církve, mohla říkat: „Jasně, kde jinde brečet než u doktora. Ale doporučuji zvážit brečení i o sobotách/nedělích ve farnosti/sboru, s cílem úlevy od potíží.“ A pokud bych použila nemedicínský jazyk, nebát se přiblížit se se svými démony do uzdravující Ježíšovy přítomnosti.

zdroj: Jiří Mrázek, Markovo evangelium 1-8, nakladatelství Jan Keřkovský - Mlýn, Jihlava 2018