Nedělní zamyšlení Báry V. - 5. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Job 7, 1-4. 6-7
Sytím se neklidem do úsvitu.

Čtení z knihy Job.
Job řekl: "Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka?
Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká na svou výplatu, tak jsem dostal v úděl měsíce bídy a noci soužení byly mně přiděleny.
Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu? Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu. Mé dni jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje. Pamatuj, že můj život je jako dech, mé oko již nikdy neuzří štěstí.

Starý zákon patří k nejinspirativnějším knihám vůbec, nicméně výklad textů je často obtížný. Kniha Job ukazuje, že Boží plány se neřídí měřítky lidské spravedlnosti a naším pojetím viditelného světa: Bůh člověka ve všem přesahuje.

Začneme slovem „svízele“, což znamená v hebrejštině nucenou službu, kterou člověk musel vykonat buď jako voják nebo jako otrok. „Nádeníkem“ se mohl stát původně svobodný člověk, který přišel o majetek, a s nímž potom zaměstnavatelé uzavírali pouze krátkodobé a často nevýhodné pracovní smlouvy. Člověk je tedy oběma obrazy popisován jako nesvobodný, utlačovaný tvor, který svému osudu může uniknout  vlastně jen smrtí.

Těžce nemocný člověk vnímá svou bolest zejména v noci. Pátá kniha Mojžíšova uvádí nesnesitelnost dlouhé nemoci jako jeden z trestů za nedodržování Mojžíšova zákona: „Tvůj život bude viset na vlásku, v noci i ve dne se budeš chvět strachem a nebudeš si jist svým životem. Ráno si budeš říkat – kéž by byl večer – a večer budeš říkat – kéž by bylo ráno – pro strach svého srdce, kterým se budeš chvět…“ (Dt 28,66n). U Joba se zde k fyzickému trápení přidává ještě psychické. Blízkost smrti dále vystihuje obraz převzatý z řemeslné výroby: Jobův život kmitá sem tam podobně jako tkalcovský člunek. Původní smysl obrazu vychází z tehdejšího nedostatku vlákna. Z tohoto důvodu zůstane tkané plátno nedokončené. Hebrejské slovo pro vlákno má však také význam „naděje“, čímž obraz získává hlubší smysl: Člověk lpí na tenkém vlákně svého života, kterému smrt bere veškerou naději. V poslední větě se Job obrací přímo k Bohu. Dech je opět dvojznačným obrazem: může znamenat jak pomíjivost, tak i životodárný Stvořitelův dech. Možná chce autor textu připomenout, že k člověku patří obojí: je pomíjivým tvorem, je však také zároveň obdarován životem, který pochází od věčného Boha.

Toto čtení v člověku nevyvolává žádné veselí. Job se choval po celý život mravně a správně, vzniklé potíže jsou tedy z jeho pohledu nezaviněné. Hospodin Joba krutě zkouší a Job se logicky ptá, co udělal špatně? Hospodin je přece spravedlivý a laskavý, netrestá lidi bez příčiny. 

Situace, kdy se nám dějí věci, které si z našeho pohledu rozhodně nezasloužíme, známe všichni. Těžká nemoc, vyhazov z práce, nezaviněná dopravní nehoda, živelná pohroma, smrt blízkého člověka, nesmyslná střelba na UK v Praze před vánočními svátky. Přitom stejně jako Job se snažíme v našem životě býti moudrými, poctivými, milosrdnými, zodpovědnými. A přece nemůžeme zabránit zlu a nemůžeme zlo pochopit. Zlo se prostě děje. Tím, že se snažíme dobrat příčiny svých trápení, tak často trápení ještě zvětšujeme. Job přitom sám na začátku říká – „Dobré věci od Boha přijímáme, proč bychom neměli přijímat zlé?“

Když přijde utrpení, které často ani nevzniklo z lidského chování, nemá smysl se ptát po jeho smyslu. „Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám,“ uzavírá Job poté, co k němu promluví Hospodin. Jeho situace se nezlepšila, protože pochopil smysl svého utrpení. Zlepšila se, když se přestal ptát.

Někdo kdysi prohlásil, že ho těžkosti naučily být šťastným, protože si srovnal žebříček hodnot nebo si začal vážit maličkostí. Samy o sobě nás ale těžkosti nenaučí vidět Boha. Můžeme se však ušetřit dalšího trápení, když si připustíme, že i v bolesti jsme Bohem milováni a střeženi.

Myslím na všechny otroky a nádeníky, je jich stále na světě dost. Myslím na oběti všech nesmyslných válek a hladomorů, na oběti všeho násilí, které na naší zeměkouli ve 21.století probíhá. Žádná válka není spravedlivá, prostě nemůže být. A mír se nedá vybojovat, ač se nám tuto myšlenku snaží současná politická garnitura vnutit. Nikam jsme se jako lidstvo neposunuli, nic jsme nepochopili. Válčíme, způsobujeme utrpení, ničíme životní prostředí.Nevolníci, novodobí otroci, znásilňované a ponižované ženy, váleční sirotci – vše se děje a to i poměrně blízko nás.

Zpět k Jobovi - ve škole nás učili oslavnou báseň Vítězslava Nezvala, napsanou na počest Stalina. Už tehdy nás učili, že JOB je vlastně převrácené slovo BOJ.

Asi měl Nezval Starý zákon v malíčku, protože cituji z uvedené básně: „až do časů Stalina živořil člověk jak vředy posetý Job“ a o kousek dál „ a z nevolníka se stal pán, jenž vládne sám sobě prací a socialismem“.

Zdalipak a copak asi se o Jobovi učí naši studenti dnes...

Ladislav Heryán k Jobovi píše, a tím bych to uzavřela: „člověk, stejně jako Jób, musí projít různými stádii bolesti a zklamání, aby mohl Hospodina objevit hlouběji a opravdověji......v každém z nás spolupůsobí slabost s velikostí. V naší slabosti trpíme jako Jób a v naší velikosti utrpení jako Jób překonáváme.“

Přeji nám všem hodně sil na naší cestě k Bohu a především vytrvalost ve víře, ať už nás potká cokoli.

https://biblickedilo.cz/nabidka-materialu/bible-v-liturgii/liturgicky-rok-b/jb-71-7/

https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/vitezslav-nezval-stalin/

Ladislav Heryán Země bez obzoru