Nedělní zamyšlení paní Jany Vacíkové - 2. neděle postní

Prožíváme teď obzvlášť těžkou dobu. Ohrožení těžkým průběhem onemocnění způsobeného relativně novým koronavirem covid 19 je každodenní realita již několik měsíců. Ohrožení chaotickými a nekoncepčními projevy vlády je podobně frustrující. V žalmu jsme slyšeli: „Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných.“  V Renčově překladu: „Příliš je drahá v očích Páně smrt těch, kdo jsou mu oddáni.“ Jsme my Bohu oddáni? Třeba tak jako byl Abrahám? Ten se na Boží pokyn vydal na cestu ze zajištěnosti ve svém městě Uru do nejistoty. Bůh mu tenkrát slíbil: Učiním tě velkým národem (Gn 12,2), později to specifikoval příměrem k počtu hvězd na nebi a slibem, že bude otcem hlučícího davu (Gn 17,4) A tenhleten Abraham, který vsadil všechno na jednu kartu, na to čekal tak dlouho, že už ani nedoufal. Na stará kolena, dalo by se říct na poslední chvíli se mu narodil syn Izmael, kterého měl s otrokyní, a cca o 15 let později Izák, „vymodlené miminko“. Víc dětí neměl, už byl hodně starý.  Tak kde je to potomstvo, které nejde ani spočítat? A do toho slyší ten nejvíc nesmyslný příkaz – obětovat svého jediného právoplatného dědice! Abraham se chystal to udělal v nejvyšší nouzi. Přímý Boží příkaz si zkrátka nedovolil neuposlechnout. Nemám ráda úvahy o tom, že Hospodin Abraháma jen tak zkoušel. Spíš mi připadá poctivější přiznat, že Boží cesty nejsou jako cesty naše a dokonce, že je to tak lepší, i když tomu zrovna v tu chvíli nerozumíme. Každému z nás se někdy stalo, že to, co pokládal pro sebe za dobré, se nakonec jako dobré neukázalo a naopak. Boží čas není jako lidský, vždyť u Boha je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den.

Bůh ušetřil Izáka a přijal jako zástupnou oběť za něj berana, ale Ježíše neušetřil. Žádný anděl se neobjevil, aby řekl: Nevztahuj ruku na chlapce, mého milovaného syna. Celý Ježíšův pozemský život byl jako na houpačce. Často dost propadák, nezdary, nepochopení, výsměch. Jindy jednoznačné potvrzení Jeho identity a jednoty s Bohem Otcem (křest, modlitby, zázraky apod.). Tyhle chvíle mu dodávaly odvahy pro vytrvání na cestě pravdy. K nim patří beze sporu i zážitek proměnění, v němž se setřela propast mezi živými a mrtvými, propast mezi Božím nekonečným příběhem a časově ohraničeným příběhem Ježíše jako člověka, v němž bylo jeho kamarádům jasné, že jsou svědky něčeho, na co jejich rozum nestačí. Ježíš je Boží syn.

Miluju apoštola Petra pro jeho bezelstnost a praktičnost. Bylo mu na té hoře dobře. Sice tak nějak vyděšeně, ale současně krásně. Později Ježíše zrazoval od toho, aby riskoval smrt, a přesto tradice právě jemu připisuje slova: „Z prázdnoty svého způsobu života jste nebyli vykoupeni stříbrem nebo zlatem, ale převzácnou krví Kristovou.“ (1P 1,18-19) Došlo mu to.

Letos máme super výstižné diecézní motto: „I kdyby pole nevydala pokrm, já přesto budu jásat v Hospodinu.“ (Milovala jsem tu pasáž z proroka Abakuka dávno před tím, než si ji vybral náš biskup Tomáš. Stojí za přečtení celá: Ab 3,17 – 18). I kdyby nešlo všechno podle našich plánů, i kdyby smrt přetrhala pouta s lidmi, které máme rádi, tato jejich smrt bude drahocenná v Božích očích. V této víře se pojďme každé ráno probudit, s odhodláním se postavit ke své práci a s nadějí se těšit, co nám nový den přinese. Zdá se mi, že život jako na houpačce je znamením plně prožitého života člověka, který jde do všeho na plno a bez postranních úmyslů.