Nedělní zamyšlení Petra Kurimského - 28. neděle v mezidobí

1. čtení – Iz 25,6-10a

Hospodin vystrojí hostinu a setře slzy z každé tváře.

Mezizpěv – Žl 23,1-3a.3b-4.5-6

Smím přebývat v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.

Hospodin je můj pastýř, ….

2. čtení – Flp 4,12-14.19-20

Všechno mohu v tom, který mi dává sílu.

Evangelium – Mt 22,1-14

Pozvěte na svatbu, koho najdete.

         Dvacátá pátá kapitola knihy proroka Izaiáše je chvalozpěvem o Hospodinových mocných divech. Hora Sión je ve Starém zákoně obrazně místem Hospodinova příbytku a bude i místem hostiny, kterou Bůh vystrojí povolaným. Obecenství stolu je bráno jako společenství lidí téhož ducha a téže spirituality. Odstraněním závoje a přikrývky je lidu umožněno prohlédnout a spatřit slávu Boží. Prorok oznamuje konec panství smrti a nastolení věku života, pokoje a radosti. Boží lid konečně přestane být tupen a ponižován, nastanou dny jeho slávy po celé zemi. Bude poražen i poslední nepřítel – Moáb. ( Pozn.: Při cestě z egyptského otroctví bylo Moábsko jednou z nejzáludnějších překážek.)

          Starozákonní text o hostině na Siónu je předobrazem královské hostiny z Ježíšova podobenství.

          Hostina má v biblických textech více významů. Je obrazem nebe a znamením nejvyššího přátelství a společenství s Bohem. Vždyť i největší tajemství liturgie bylo ustanoveno při hostině, při společné večeři Ježíše s jeho učedníky. A koneckonců i samotná Mše svatá je hostina, v níž Bůh sytí hlad a žízeň svých věrných.

          A jak je to s naší účastí  na hostině? Pozváni jsme všichni, bez ohledu na naše zásluhy. Přijmeme toto pozvání? Přijdeme osobně, abychom se setkali s Bohem tváří v tvář?

          V evangelijním podobenství nás asi zarazí nekompromisnost, s jakou král, pořádající hostinu, z ní vykáže člověka, který není patřičně oblečen. Zde je ale potřeba hledat jinou logiku, tak jako v každém podobenství. Ježíš nám tímto příběhem nastavuje zrcadlo. Nejde tu o oděv, jde o to, co naplňuje náš život a co se na něm odráží jako „šat“. Bude se Bohu líbit?

          Vejít na hostinu ještě neznamená zůstat. Ale zůstat, to znamená přijmout víru, nechat ji působit a prorůstat celým svým životem, uplatnit ji v konkrétních činech a situacích.

          Dnešní čtení SZ a NZ tvoří dva pevné body, dva vrcholy v horském masivu, mezi nimiž se v údolí klikatí potok. Onou bystřinou není nic jiného, než žalm 23, jeden z nejkrásnějších a nejlibozvučnějších žalmů. Není divu, že si jej Antonín Dvořák (1841-1904) vybral do svého cyklu Biblických písní, a geniálně ho zhudebnil. Jednotlivé obrazy v nás vyvolávají představu života v blažené době, v době spravedlnosti a Boží přítomnosti. Představa dobrého pastýře v NZ symbolizuje Ježíše, i když samotný žalm 23 není nikde v NZ citován. Pastýřská hůl byla používána jako zbraň proti divé zvěři, k počítání oveček, ale také s ní pomáhal pastýř ovcím, které zapadly do jámy. Vždyť cesty Boží nevedou jen po květnatých nivách, nýbrž i temným údolím. Jak výstižné, jak prosté, jak nádherné. Soudím, že na těchto textech se můžeme alespoň zčásti učit rozumět Starému zákonu.

          Když ale čtu dnešní liturgické texty, v kontrastu s nimi ve mně silně rezonuje pocit prázdnoty ze stavu v současné katolické církvi. Bolestně vnímám přezíravost některých církevních představitelů, kteří od nás věřících očekávají a vyžadují jen mlčení, přitakávání a brání nám svobodně myslet. Do našich myslí se snaží zapouzdřit své představy, ačkoliv často nemají vůbec žádnou oporu v evangeliu. Je smutné vidět a vnímat takto macešský přístup. Osobně jsem velice rád, že současný papež František již od začátku svého pontifikátu jasně a zřetelně mluví o nebezpečí klerikalismu a opakovaně připomíná, že... „církev není elita kněží, biskupů a zasvěcených osob, ale že všichni tvoříme věrný svatý lid Boží a každý pokřtěný by se měl cítit zapojen do církevní a sociální změny, kterou tak velice potřebujeme.“

          Co to ale v praxi znamená? Bez smysluplného dialogu se nikam neposuneme a otázky zůstanou viset ve vzduchu. Je nutné tato témata otevírat a stále o nich mluvit. To ale nestačí. Je třeba touha a odhodlanost v této věci něco učinit. Jsme přece společenstvím Božího lidu a překonávání překážek je naší cestou. Všichni bez rozdílu máme pozvánku na hostinu. Proto chci být součástí takové církve, která je komunitou věřících, následujících Ježíše, i přes veškerá úskalí dnešní doby. Věřících, kteří jsou sami sebou a přijali do svého života Evangelium, jakožto dobrou zprávu, která nikoho nevyhání ani nevylučuje, ale naopak zve k radosti a sdílení, ke společné hostině.

                                       Přeji Vám krásnou neděli

                                                                     Petr Kurimský