Nedělní zamyšlení Petry P. - 1. neděle postní

1. ČTENÍ Gn 9, 8-15
Boží smlouva s Noem zachráněným od potopy.
Čtení z první knihy Mojžíšovy.
    Toto řekl Bůh Noemovi i jeho synům: "Uzavírám smlouvu s vámi i s vašimi potomky, a se všemi živými tvory u vás s ptáky, s veškerou krotkou i divokou zvěří země, se vším, co vyšlo z archy, se všemi živočichy země. Uzavírám s vámi smlouvu: Nic, co má tělo, nebude už zahubeno vodou potopy, už nepřijde potopa, aby zpustošila zemi."
    Bůh dodal: "Toto je znamení smlouvy, které zřizuj i mezi sebou a vámi i mezi každým tvorem u vás na budoucí pokolení: Kladu do mraků svou duhu a ta bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Když nakupím nad zemí mraky a v mracích se objeví duha, vzpomenu si na svoji smlouvu, která je mezi mnou a vámi a mezi každým živým tvorem, který má tělo. Voda už nevzroste k potopě, aby zahubila každé tělo.

2. ČTENÍ 1 Petr 3, 18-22
Voda, která tehdy byla předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu.
Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.
Milovaní !
    Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život. V tom duchu šel a přinesl zprávu duším uvězněným. Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu.
    Voda, která ( tehdy byla ) předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu. Ne že by ( křest ) smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám, aby bylo čisté naše svědomí, a působí to zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
    On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly.

EVANGELIUM Mk 1, 12-15
Byl pokoušen od satana, a andělé mu sloužili.
Slova svatého evangelia podle Marka.
Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili.
    Když byl Jan ( Křtitel ) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu."

Zamyšlení:

            Právě jsme vstoupili do postní doby.  Možná je pro mnohé z nás očekáváním nového počátku a asi každý z nás si přeje prožít Velikonoce „už normálně“. Minulý rok jsme Velikonoce prožívali už pod vlivem vládních restrikcí z důvodu epidemie koronaviru. Byli jsme vyplašení, vystrašení z toho, jak epidemie proběhne, zda se dotkne nás, našich životů, životů našich blízkých. Přáli jsme si, aby to bylo brzy za námi, a snažili jsme se chovat zodpovědně. Tomu bylo podřízeno i slavení Velikonoc. Dnes, téměř rok poté jsme stále pod vlivem vládních restrikcí, obavy vystřídalo vyčerpání, únava, demotivovanost, malomyslnost a deprese. Obavy jsou s námi také stále přítomné, nejen že se obáváme o životy svých blízkých, ale také řešíme, co s dětmi, které skoro rok nebyly ve škole, co bude s podnikateli, jak se z toho všeho vzpamatujeme. Přejeme si vědět, kdy to skončí. Potřebujeme nějak rozvrstvit svou energii a vydržet to do konce. Chceme vědět, kdy to skončí, abychom se měli čeho chytit.

               V prvním čtení je zmiňován Noe. Jeho příběh patří mezi ty nejznámější, ze Starého zákona. Bůh litoval, že učinil člověka, rozhodl se ukončit život na Zemi potopou. Noe nalezl u Hospodina milost. Dostal za úkol postavit archu, která jej a jeho rodinu měla před pohromou zachránit. Noe poslechl, vyrobil archu a v pravý čas, dle Hospodinových pokynů, do ní s rodinou a zvířaty nastoupil. A pak čekal, co se bude dít. Byl ukryt v korábu, zatímco všude kolem končilo vše živé. V jeho čekání na konec pohromy můžeme naleznout příměr dnešních dní. Noe byl také v izolaci, bez možnosti vyjít ven a žít tak, jak doposud žil. V arše pravděpodobně musela být „ponorka“. Všichni zachránění také nevěděli, kdy katastrofa skončí, a oni budou moci znovu začít. Asi také neviděli světlo na konci tunelu. Nejdříve řádil čtyřicet dní liják, ten skončil a možná si mysleli, že za chvíli vystoupí z lodi, ale vody ne a ne ustoupit. Bylo to nekonečné. Noe byl v Arše přibližně rok (Gn 7,1-8,14).

               Jak moc mi to připomíná naší situaci. Přišel konec, vody ustoupily a on konečně mohl ven a mohl znovu začít. Nicméně po takové katastrofě nový začátek asi nebyl nic jednoduchého. Vzpomeňme, jaké škody napáchá povodeň a jak po opadnutí vod krajina vypadá. Nicméně, výstupem z archy, z jeho karantény, mohl začít, byť to nebylo nic jednoduchého. Boží příkaz zde zní, tak jako při stvoření: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ Není divu, že po tom, co Noe zažil, se opil. Je zajímavé, že mu to není vytýkáno. :-) (Gn 9,18-23)

               Život po potopě byl jiný než před ní. Lidem je dán nový řád, přichází obnova stvoření a v rámci nastolení nových pořádků uzavírá Bůh smlouvu s lidmi i s každým živým tvorem, se všemi, kdo vyšli z archy. Tato smlouva je Noemu slíbena ještě před potopou. Ale není mu sdělen obsah (Gn 6,18). Bůh uzavírá smlouvu nejen s lidmi, ale se vším živým, s celým stvořením. Slibuje, že již nebude opakovat potopu.

          Někteří teologové považují smlouvu za stěžejní téma Bible. Smlouva má speciální postavení ve Starém zákoně. Jako znamení této smlouvy je ustanovena duha. Je znamením pro Hospodina, má mu připomenout tuto smlouvu. Smlouva je závazek, kde Hospodin zavazuje sám sebe.  Slib sdílí s těmi, které vnímá jako své smluvní partnery. Sděluje jim své rozhodnutí. Náš výraz smlouva se neshoduje s obsahem, který tento výraz měl pro původní čtenáře textu. Nám termín evokuje smlouvání, dohodu, kompromis dvou stran. Něco si domluvili, sepsali a obě strany jsou dohodou vázány. V hebrejštině je to jinak, nedochází k smlouvání, je to rozhodnutí. Pro smlouvu je užito slovo berít, které znamená vázat, spojovat. Smlouva je spojena s Hospodinovým zaslíbením, závazkem. A ve Starém zákoně se smlouva řeže (karat), my ji uzavíráme.  Hospodin člověka nějak poznamená (pořeže), člověk má na sobě znamení smlouvy. Zde je znamením duha, následně ve smlouvě s Abrahamem je znamení obřízka, Abrahamovi je na základě smlouvy změněna identita – má jiné jméno. Pak následuje smlouva s celým Izraelem, který vyšel z Egypta. Hospodin uzavírá smlouvu s celým národem a součástí této smlouvy je desatero, které národu sděluje, jak se Bohem proměněný člověk chová. Jak působí Boží proměna na člověka. Není tedy primárně etickým textem.[1] Proměna se odráží v chování člověka. Je poznamenán Boží smlouvou. Později je do smluvního vztahu přijat David. Je mu slíbeno, že jeho potomek bude vládnout na věky.

               Poslední výrazné ustanovení smlouvy je v Jeremijáši v 31, 31 – 34: „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: ‚Poznávejte Hospodina!‘ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“ Toto je jeden z nejzávažnějších textů Starého zákona. Izrael je v beznadějné situaci, jeho zánik již je neodvratný, bude následovat exil obyvatelstva. Hospodin do této situace říká výše uvedená slova. Už nyní uzavírá novou smlouvu, jinou než doposud. Není vše ztraceno. Hospodin ji řeže, dává slib, že svou tóru vloží do jejich nitra. Tóra není zákon v našem smyslu slova. Zákon pro nás zní jako něco, co se nesmí dělat. Tóra je směrovka, návod na život, je to také výraz pro Hospodinovy výroky, které nebudou venku, člověk je bude mít uvnitř. Bůh vloží dovnitř člověka nový program, „přeformátuje ho“. Srdce je symbol pro nejniternější část člověka. V této části bude Hospodinova nová smlouva. Bůh člověku změní identitu. Znamení této smlouvy, nebo poznamenání touto smlouvou, je změna srdce, ve kterém je Hospodinova smlouva. Takto se lidé stanou Božím lidem. Je nastolen nový, zcela jiný vztah s Bohem.

               Tak jako Noe čekal nový začátek, a vlastně celý Izrael ve Starém zákoně čekal nový začátek, tak jej čekáme i my. Nevíme kdy přijde, jak přijde, ale s velkou pravděpodobností vše bude jinak než jak si to představujeme, či přejeme. Mám pocit, že slov, úvah a povzbuzení bylo řečeno spousta. A tak si kladu otázku, co napsat, aby to nebylo jako plácnutí do vody? Aby to neznělo jako laciná fráze? Nejrozumnější, zdá se, je mlčet. Nedávno zde byl zmiňován Job a jeho příběh. Když přišli Jobovi přátelé Joba utěšit, při příchodu roztrhli svoje roucha, nasypali si popel na hlavu a sedm dní s ním seděli a mlčeli. A tak jsem si ve středu nechala nasypat popel na hlavu a jsem tu a zúčastněně mlčím, čekám na nový začátek, na důvod k radosti, který měl Noe po vyjití z Archy, a třeba se brzy setkáme na nějaké akci u nás na zahradě, se sudem a dobrým jídlem ….

Zdroje:

BENEŠ, Jiří. Desítka: Desatero, aneb, Deset slov o Bohu a člověku. Praha: Návrat domů, c2008. ISBN 978-80-7255-177-4

HELLER, Jan, Člověk pastýř stvoření, dostupné on line:

  http://pozp.evangnet.cz/knihovna/clovek-pastyr-stvoreni.html#_Toc23820734

[1]     BENEŠ, Jiří. Desítka: Desatero, aneb, Deset slov o Bohu a člověku. Praha: Návrat domů, c2008. ISBN 978-80-7255-177-4.