Opravdový život je setkání - nedělní zamyšlení Magdy J., 2. neděle v mezidobí

Když jsem se v předjaří roku 2014 stěhovala na svou současnou drahovickou adresu, v KV již osmou, měla jsem jakožto nanejvýš systematický jedinec jasný plán, jak z nového bytu vytvořit domov. Rovnou jsem přeskočila kapitolu feng-šuej, která se v minulých letech ukázala jako úzkostlivě nadbytečná, a pustila se do realizace svého vlastního patera. 1. Seznámit se s nejbližšími sousedy vlevo vpravo, nad i pod (pořešeno upečeným velikonočním beránkem); 2. Prochodit všechny ulice, cesty, cestičky, stezky a chodníky v okolí (realizováno během prvního měsíce za pomoci aplikace mapy.cz); 3. Pozvat na návštěvu rodinu a nejbližší přátele (tzv. kolaudace); 4. Rozvěsit po všech stěnách tátovy kresby (to prostě musíte, když od dětství vyrůstáte v soukromé galerii); 5. Uspořádat si knihovnu. Podtrženo, sečteno… vynásobeno následujícími deseti lety a je tu domov.

V dnešním úryvku z evangelia sledujeme první setkání učedníků s Ježíšem. Jan Křtitel upozorňuje na Ježíše slovy: „Hle, Beránek Boží!“ A učedníci neváhají a ihned Ježíše následují. Když si toho Ježíš všimne, zeptá se jich: „Co hledáte?“ Je to vůbec poprvé, kdy evangelista Jan nechává Ježíše promluvit. Copak Ježíš neví, co nebo snad koho hledají? Učedníci bez váhání kladou otázku: „Rabbi, kde bydlíš?“ Ježíš je pak pozve do svého domova, kde všichni toho dne zůstanou. Jedná se o nejjednodušší způsob, jak se s někým seznámit. Žádná komplikovaná slova a vysvětlování, žádné teologické definice, žádné popisy představ Mesiáše. Prostě jen: Kde bydlíš? Byť se nám daná konverzace může jevit až banálně, pro evangelistu Jana je naprosto klíčová, a proto tu chvíli označuje i přesným časovým údajem: Bylo to kolem čtvrté odpoledne. … A pak už čas plynul jinak.

Někdy si i já kladu otázku, zda je naše církev útulným domovem, kam můžeme s radostí pozvat ty, kteří se nás ptají na naši adresu. Kde bydlíme? A bydlí s námi Bůh? V jedné písni z kancionálu se zpívá: „Ty jsi, Pane, v každém chrámě, mezi námi domov máš, …“  Jak se asi Bohu mezi námi v kostele/ v církvi bydlí? Neběhá mu někdy mráz po zádech ve chvíli, kdy před některými hledajícími příliš rychle zabouchneme dveře, protože k nám věrným jaksi nepatří? Nesedí se mu na tvrdé kostelní lavici nepohodlně, když musí sledovat všechny ty předpisy, kdo co může či naopak nesmí? Nezvedá se mu žaludek, když někdo z pánů domácích vyhrožuje pláčem a skřípěním zubů a ohání se přitom právě jeho jménem?

V novoročním pastýřském listu nás biskup Tomáš nabádá, abychom Ježíše hledali mimo zdi kostela. Jakoby snad tušil, že se Bůh již dávno přestěhoval na novou adresu a bydlí … „Všude tam, kde se probouzí vnímavost srdce, tam kde lidé doopravdy milují a jsou blízko svým blízkým či potřebným. …“ Tento přístup se mi líbí. Rozhodnutí biskupa Tomáše pokračovat i v diecézi v synodních zasedáních je dle mého právě hledáním sdíleného bydlení církve a Krista. Slovy Pavla Kosorina: „Vysněná budoucnost začíná vždycky stejně – tím, že se probudíme do reality.“

Pokud se nám ale doopravdy podaří nalézt to správné místo, kde Bůh bydlí, pak máme v kapse poklad. Izaiáš Boha nazývá slovy: Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje. Kdo by nechtěl být štamgastem v tomto domově? Je to adresa, kde vás kdykoliv přijmou s otevřenou náručí, je jedno, jestli přicházíte jako vítěz nebo jako poražený, plný šrámů na duši i na těle, v celé své bolavé nedokonalosti. Být hostem v Božím domově znamená nastoupit rekonvalescenční pobyt. Nic neplatíte, mnoho dostanete.

Stát se Ježíšovým učedníkem tedy v duchu dnešního evangelia znamená zjistit, kde přesně Kristus bydlí, přijmout jeho pozvání domů, zůstat na návštěvě dostatečně dlouho, sníst všechny obložené chlebíčky a popovídat následně ostatním přátelům, jak bylo. Je snad něco jednoduššího?