Pečující Pastýř - nedělní zamyšlení Ondřeje D., 4. neděle velikonoční

Evangelijní text k této neděli využívá obraz, který sice má zakotvení ve starozákonních příslibech a v každodenním životě čtenářů a posluchačů novozákonních textů v prvních staletích minulého tisíciletí, většině z nás však již mnoho neříká. Naše vědomosti o pasteveckém životě a o péči o hospodářská zvířata jsou odvozeny z vysloveného v kostelích a přečteného v biblických komentářích; rozhodně nevycházíme ze svých osobních zkušeností a zážitků. Akademičnost našich vědomostí je navíc překrývána každodenní společenskou praxí a víceméně sdílenými vládnoucími politickými a ideologickými koncepty. Koho z nás nadchne představa, že jsme milovanou ovcí z celosvětového stáda ideálního Pastýře, byť nám nabízí ochranu před vlky, zloději a prospěchářskými vůdci. Kdo z nás vlastně chce být ovečkou pastoračně vedenou našimi mocnými hierarchy, kteří svou neomylnost zaštiťují nekritizovatelným odvoláním na dary Ducha svatého nebo odkazy na bukolickou minulost, ve které to „přece tak krásně a nekonfliktně fungovalo“.

Evangelijní text má pochopitelně svůj smysl, který však musí čtenář překládat do moderní řeči a přizpůsobovat aktuálním zkušenostem a potřebám. Může se o to odvážně pokusit sám podle svých více či méně nepoučených představ. Nebo se může pokusit najít příbuzné myšlenkové vzorce i jejich praktické realizace, třeba světské formy, které by nám pomohly pochopit smysl a účel Ježíšovy představy stáda zajišťovaného Pastýřem a jeho následovníky. Na obrazu ohroženého a opuštěného stáda je cosi nadčasového, protože jinak by nepromlouval k biblickým čtenářům a posluchačům řady staletí (až do nedávné doby). Lidské kolektivy všech velikostí, snad vyjma rodin, zřejmě jen obtížně vystačí se samoorganizací bez osob zvolených, jmenovaných či vylosovaných, které by dokázaly snahy svých členů koordinovat a jejich konflikty mediovat.

V poválečné době se konstituovala myšlenková škola převážně ženského obsazení, později označovaná nálepkou etiky péče. V současnosti převažuje představa subjektu jako vždy autonomního, racionálního, sebevědomého a (spíše) egoistického, který si své štěstí na okolí vydobude nebo snad i vytříská (je-li to třeba). Zmiňovaná skupina považuje za podstatné zkušenosti s obdobími lidského života, která takové perspektivě nemohou odpovídat. Dítětem jsme byli všichni, nemoci se nám nepochybně také nevyhýbaly a všichni směřujeme ke smrti, jejíž předzvěsti většinu z nás učiní závislými na druhých. Bez lidské solidarity a nesobecké péče by lidský život nemohl existovat (nebo by nebyl lidský). Tyto akcenty přebírají do své agendy právě myslitelky a myslitelé, kteří se přihlašují k tzv. etice péče, v kontrastu s etikou spravedlnosti založenou na abstraktních pravidlech řešících konflikty vícero práv či s etikou ctností oceňující individuální charakterové kvality. Etikové péče oceňují doby minulé, ve kterých nebyla tak akcentována individualita na úkor zájmů kolektivů, avšak tyto doby vidí také velmi kriticky s ohledem na tehdejší marginalizaci žen a některých minoritních společenství.

Americká filozofka Victoria Held (*1929) se ve svých knihách a článcích pokoušela zpopularizovat společenské uspořádání, jehož priority by se oproti současnosti vyznačovaly poněkud jinými důrazy. Již z označení souboru jejích myšlenek jako etika péče je zřejmé, že v centru pozornosti jsou pečovatelské vztahy v záměrné opozici k individualistickým etickým systémům. Ve své knize „Etika péče. Osobní, politická a globální“ načrtla rysy koncepce etiky péče a dále se snažila vypořádat hlavní námitky proti prioritě péče před principy spravedlnosti, ctností či hledání individuálního štěstí.

Etika péče se vyznačuje pěti hlavními znaky: 1) Zásadní morální význam má zájem o potřeby druhých a snaha podílet se na jejich uspokojování. Priorita péče o vlastní dítě je obecně přijímaná. Morální nárok seniorů či nemocných na péči již takové pochopení nenalézá. Jsou však méně potřební? 2) Emoce, byť ne pochopitelně všechny ve stejné míře, mají v rámci pečovatelských vztahů zajištěnu pozornost. Kdo si vzpomíná na své dětství, potvrdí, že ne práce polidštila opici. Jde o soucit, empatii, vnímavost a lásku.  3) Etika péče zdůrazňuje význam potřeb konkrétního člověka v konkrétní situaci a je nedůvěřivá a opatrná s aplikací obecných morálních norem (na konkrétní problém). Pro pečovatelské vztahy jsou jen obtížně myslitelná pravidla, která by byla obecně použitelná pro všechny potřebné. Význam individuálních potřeb, tedy respektování práva potřebných na formování vlastního života, je ústřední a hodný pozornosti. 4) Myšlení etiky péče je ostražité před obecným (a abstraktním) vymezením veřejného a soukromého, protože v minulosti sféra soukromého (domácnosti, rodiny, farního či jiného církevního společenství) byla zneužívána při obraně nespravedlivého rozdělení břemen či při vyloučení odpovědnosti členů společenství za nemorální nebo i protiprávní jednání. Můžeme si představit problematiku domácího násilí, dělby neplacené pečovatelské práce, řešení prohřešků proti světským i církevním pravidlům. Uvedená strukturální nerovnováha a zvýhodnění některých členů společenství oproti druhým mají být v rámci pečovatelských vztahů eliminovány. 5) Liberální koncepce, které vycházejí z autonomního, racionálního, za sebe zcela odpovědného a (přiznaně) egoistického jedince, nepostihují podstatu lidského společenství. Primární není individuum, ale síť vztahů (partnerských, rodinných, sousedských, spolkových, obecních, církevních i politických), ze které individuum pochází, ve které existuje a která zajišťuje většinu jeho potřeb. Liberální koncepce vycházejí z existence společenského pletiva, které však v rámci souboje autonomních subjektů o své představy štěstí není ani podporováno ani vytvářeno ani oceňováno.

Představovaná koncepce nezastírá, že řada praktických problémů může při prosazování priority pečovatelských vztahů vzniknout a zdaleka ne všechny problémy moderní společnosti jsou uvedenou prioritou řešeny. Nejde o to odmítnout generálně etiku spravedlnosti nebo etiku ctností, ale spíše přikročit k ocenění a podpoře těch kvalit lidských společenstev, které příliš podpory a ocenění v minulosti neobdržely. Etika péče se ozývá v době, kdy liberální světový názor prochází vážnou krizí, která je způsobena nesplněním příslibů považovaných liberály za celosvětově splnitelné. Liberálové, zdá se, mysleli při formulaci cílů spíše na prostředí moderního Západu. Pokud by se měla životní úroveň nejbohatších západních států zajistit pro populace Číny, Indie a Afriky, nestačily by pro to současné zdroje (původem současné krize se zabývá ve výborné aktuální knize Věk hněvu: Dějiny přítomnosti indický myslitel Pankádž Mišra). Celosvětově pociťovaná ekologická krize jen posiluje tíseň a vztek obyvatel Západu, kteří „mají co ztratit a nemají možnost už tak moc toho získat“, že lépe už bylo. A vztek obyvatel opomíjených „spotřebitelů“ třetího světa, že byli okradeni o budoucnost (Západem). Hypertrofovaný spotřebitelský pud a zbytnělá individualita vážně ohrožují naši budoucnost. Jistota našeho vzestupu, jistota toho, že drtivé většině z nás prostě bude líp, pokud to budeme doopravdy chtít, je pryč. A ti, na které se blahobyt zatím nedostal, se cítí být natolik poníženi, že touží po tom, aby ti šťastnější alespoň poznali opravdovou bídu.

A co to má všechno společné s evangeliem? Jan ve svém obrazu ideálního Pastýře, připraveného vydat život za členy svého společenství, zdůrazňuje potřebu existence pečovatelských vztahů zakotvených ve víře, naději a lásce. Ve víře jako poznání Boha a jeho Syna, v naději na jeho Druhý příchod, který dovrší poznání Boha i budování Božího království, a v lásce, která naplňuje vztah Otce a Syna i vztah mezi celosvětovým společenstvím všech obmyšlených lidí všech časů a Bohem. Pokus o aplikaci etiky péče v našich rodinných, farních, obecních, celostátních i celocírkevních vztazích je pokusem o pokrok v budování Božího království, o pokrok v dospívání Božích dětí pro dobu Druhého příchodu, o zlepšení situace celého společenství, které nejen v církevním prostředí postrádá skutečné důvody pro společnou budoucnost. Etické i náboženské koncepce a představy by byly k ničemu, pokud by se o jejich prosazení i rozvíjení nezasloužili mnozí, tedy i my. Považme, že evangelista Jan převrátil antické představy o šlechetné smrti tak, že ne společenství poskytuje důvody pro veliké činy (až po sebeobětování) ve jménu společenství, ale že Ježíš svými činy společenství Božích dětí založil. Má-li takové společenství vzkvétat, je to i na nás. Pečujme promyšleně a odvážně, konzervace nestačí.

Prameny:

Baur, W.: 1., 3. a 3. list Janův, MSK / NZ 17, KN 2001

Held, V.: Etika péče. Osobní, politická a globální, Filosofia 2005

Mišra, P.: Věk hněvu: Dějiny přítomnosti, edice Politeia, Karolinum 2023

Moloney, F.: Evangelium podle Jana, SP 4, KN 2008

Porsch, F.: Evangelium sv. Jana, MSK / NZ 4, KN 1998

Roskovec, J.: Evangelium podle Jana, ČEK k NZ 4, CBS a ČBS 2020

Scarano, A.: Listy Janovy, ČEK k NZ 19, CBS a ČBS 2020