Slovo pana faráře Müllera k 4. neděli postní

Pan Jiří ve svém zamyšlení na adresu evangelia napsal, že k tomuto textu není co dodat. Snad mi odpustí, že se přeci jen osmělím.

Ježíš je stále v Jeruzalémě a rozhovor s Nikodémem začíná v noci. Velmi často se můžeme setkávat s tvrzením, že se tak stalo, protože Nikodém měl strach. Byl členem velerady a nechtěl, aby ostatní židovští vůdci věděli, že vyhledal Ježíše a hovořil s ním. Ale možná byl důvod noční návštěvy mnohem prostší. Během dne byl Ježíš zaneprázdněný, Nikodém jistě také a pak židovští učitelé učili, že nejvhodnější čas ke studiu Božího zákona je právě v noci.

V Janově evangeliu se setkáváme se dvěma rovinami. V rozhovoru s Nikodémem je to rovina „zdola“ a rovina „shora“. Jedna z nich je vyjádřena slovem „světlo“ a druhá slovem „tma“. Tmou je vyjádřena nevíra. Nikodém tak vystupuje ze tmy noci do světla Ježíšovy přítomnosti. Toto vystupování ze tmy je také pohybem víry.

Následuje rozhovor, ve kterém Nikodém vyslovuje své přesvědčení, že Ježíš přichází od Boha. Není člověkem, který by se nechal unášet emocemi. Nikodém ke svému přesvědčení dospěl na základě rozumových argumentů a myslel to vážně. Současně je mluvčím všech, kteří v Jeruzalémě Ježíši uvěřili pro znamení, která konal. Jejich víra ale nedošla naplnění. Stále ještě nerozumí. V rozhovoru se to ukáže na otázce, kterou Nikodém položí: „Jak se někdo může narodit znova, když je starý?“ (Jan 3,4) V řeckém textu zaznívá slovo anóthen, které neznamená nejen „znovu, opět“, ale také „shora“. I zde se setkáváme se dvěma rovinami. „Znovu, opět“ vyjadřuje horizontální a „shora“ vertikální rovinu. Z rozhovoru vyplývá, že Nikodém se ve svém přemýšlení a pohybu víry omezuje na horizontální rovinu.

Ježíš mu vysvětlí, že pokud chce někdo spatřit Boží království a vstoupit do něj, pak musí být pokřtěn „vodou a Duchem“. Rituální omytí vodou je doplněno darem Ducha. Horizontální rovina rovinou vertikální. Nikodém je ale zmatený a zeptal se, jak se někdo může narodit z Ducha? Na tomto místě Ježíš vyjadřuje překvapení: „Ty jsi v izraelském národě učitel a to nevíš?“ (Jan 3,10) Ježíšův údiv má své opodstatnění. Myšlenka života v Duchu totiž nebyla židovské tradici cizí. Vzpomeňme Izaiáše: „Já vyleji svého ducha na tvé potomstvo a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou.“ (44,3) Nebo v knize Job: „Kdyby měl (Hospodin) na mysli jenom sebe a svého ducha i dech k sobě zpět stáhl, tu by všechno tvorstvo rázem vyhynulo, člověk by se obrátil v prach.“ (34,14n) V Knize moudrosti nalezneme: „Kdo by poznal tvou vůli, jestliže ty bys mu nedal moudrost a z výšin mu neposlal svého svatého ducha?“ (9,17)

Ježíš Nikodémův postoj označí jako pozemský. To jsme se ale v rozhovoru posunuli k dnešnímu úryvku, kdy Ježíš mluví o vyvýšení hada na poušti. Tento příběh je zaznamenán jenom v knize Numeri (21,6-11). Na cestě z egyptského otroctví začal lid malomyslnět a mluvil proti Bohu i proti Mojžíšovi. Hospodin poslal na lid ohnivé hady a mnoho lidí zemřelo. Lid si uvědomil svou vinu a prosil Mojžíše, aby se u Hospodina přimluvil. Na Hospodinovu radu Mojžíš zhotovil měděného hada. Když ohnivý had někoho uštkl a ten se podíval na měděného hada upevněného na korouhvi, pak byl zachráněn. Je zajímavé, že Chizkijáš nechal měděného hada zničit. (2Kral 18,4) Zdá se, že se stal nástrojem modlářství a magie. Hada Izraelci nazvali Nechuštán a pálili před ním kadidlo. Evangelista Jan však použil obraz vyvýšeného hada jako analogii pro Ježíšovo vyvýšení na kříži. V Janově evangeliu Ježíšovým vyvýšením není vzkříšení anebo nanebevstoupení, ale právě poprava na kříži.

„Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Tato výpověď bývá někdy označována jako evangelium v evangeliu. Bohužel bývá ale také někdy špatně pochopena. Problém je ve spojení slov Bůh – dal – aby. Můžeme se proto setkávat s výklady, které sice zdůrazňují, že Bůh svět miloval, ale podmínkou této lásky bylo vydání Ježíše. Navozuje se tak dojem, že svět by nebyl spasen, kdyby byl Ježíš nezemřel. V mnohých výkladech se sice připouští, že Ježíše zabili lidé a ne Bůh, ale otázka, proč to Bůh nezařídil nějak jinak, zůstává nezodpovězená. Stín jakéhosi neblahého podezření vůči Bohu přetrvává. Člověku se na mysl vrací příhoda s Izákem: „Proč, když měl zemřít Izák, Bůh promluvil, ale když umíral Ježíš, Bůh mlčel?“

Pro správné porozumění Janovým slovům se musíme vrátit k úvodu jeho evangelia. „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.“ (Kralický překlad Jan1,1) Je to tedy sám Bůh, kdo se ve své lásce angažuje ve světě, pro svět a jeho záchranu. Vtělené Slovo je tím skutečným světlem přinášejícím život, protože: „V něm byl život a život byl světlo lidí.“ (Jan1,4)

Byla a dosud to je temnota tohoto světa, temnota lidských srdcí, která působí zranění, bolest a smrt druhých lidí. Bůh sám se Ježíšovým prostřednictvím ponořil do této temnoty světa s cílem rozptýlit ji, prozářit světlem a životem. Sám sebe daroval světu lidí. Prostřednictvím Ježíše, s Ním a v Něm byl tento náš svět vyvýšen do Boží slávy a Božího Trojičního srdce Lásky. Srdce, na kterém spočívá jizva bolesti. Jizva, která je dosud živá zbytečným utrpením nezměrného počtu konkrétních lidí. Už není já, nýbrž my. My v Trojičním Bohu a Bůh v nás.

V úvodu jsem předeslal, že Nikodémova víra nebyla slepá. Argumenty, proč Ježíše považoval za Mistra, který přišel od Boha, měl racionálně promyšlené. Avšak víra, po které toužil Ježíš, žádala ještě jeden krok. Krok, který se rozumu může jevit jako krok do nezajištěnosti a nejistoty. Je však krokem spolehnutí se a důvěry. Krokem otevření se daru shora, daru Ducha. Možná se to Nikodémovi nakonec přeci jen podařilo. V Janově evangeliu se s ním setkáváme ještě dvakrát. V sedmé kapitole, kdy se Ježíše zastal před velekněžími a farizeji: „Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopustil?“ Reakce tehdy byla silně útočná: „Nejsi ty také Galilejec? Hledej v Písmu a uvidíš, že z Galileje prorok nepovstane.“ (Jan 7,51n) A nakonec se s Nikodémem setkáváme překvapivě na Ježíšově pohřbu. Tentokrát se totiž již veřejně, nikoli v noci, ale ve dne připojil k Josefu z Arimatie a přinesl „asi sto liber směsi myrhy a aloe“. (Jan 19,39)

Je to vlastně zvláštní a paradoxní situace. Ten, který poprvé za Ježíšem přišel v noci, se tentokrát na očích všech k Ježíši přihlásil, zatímco ti, kteří s ním veřejně dennodenně chodili, se rozprchli a schovali.

Kéž nás v této nelehké době provází život, který je světlem, a světlo, které je životem. Kéž nám nechybí odvaha udělat onen druhý krok.