Slovo pana faráře Müllera ke 4. adventní neděli

Otevřeme-li stránky Lukášova evangelia, pak se hned na samotném začátku setkáváme s dvěma příběhy, které na první pohled vypadají stejně. Anebo podobně. Jen scéna a osoby se mění. V prvním příběhu vystupuje Zachariáš a jeho manželka Alžběta a v druhém příběhu dívka Marie a její snoubenec Josef.

Hovořím o snoubenci, i když to není přesný termín. Ale ani manžel není přesné pojmenování. Podle rabínských údajů byla žena ve věku 12 – 12½ roku v Palestině té doby zralá pro uzavření sňatku. Svatba sestávala ze dvou úkonů. Nejprve zasnoubení, které bylo za přítomnosti svědků doprovázeno oficiální smlouvou o uzavření manželství a zaplacením „ceny za nevěstu“. A asi po roce následoval druhý úkon, jímž byla vlastní svatba. Dívka byla uvedena do ženichova domu. Ale je pravdou, že již zasnoubením získával ženich zákonná práva nad dívkou a dívka mohla být nazývána jeho „ženou“. V plném a dnešním smyslu slova manželkou byla až po svatbě.

Ale zpět k těm dvěma příběhům. Rozdílů bychom nalezli víc, ale všimněme si toho, co je důležité a vlastně podstatné. Bezdětní manželé, Zachariáš a Alžběta prosili o to, aby byli obdarováni dítětem. Jejich syn, Jan Křtitel, je Boží odpovědí na jejich modlitby. Naproti tomu Marie o dítě neprosila. Syn je jí darován.

Anděl, který se zjevil Zachariášovi, řekl o jeho synovi, že „bude kráčet v duchu a moci Eliášově“. Naproti tomu k Marii anděl přišel a řekl, že její syn bude „veliký a bude nazýván Synem Nejvyššího“ a že to bude sám Duch, který Marii „zastíní“. Její syn, kterému má dát jméno Ježíš, je označen výlučně jako Boží Syn.

Tento slovník dnes působí obtíže. Zvykli jsme si hovořit o Bohu jako o tom jednom jediném Bohu a představujeme si ho jako jednu osobu. Tento způsob uvažování a představování si Boha s sebou přináší řadu otázek, které jistě znáte. Určitě jste je kolem sebe slyšeli a možná v uštěpačné podobě. Jak může mít Bůh děti? A s kým? A proč má jenom syna? Anebo má i jiné děti? Co znamenají slova „Duch zastíní“?

Kdo je to dítě, ten syn? Je napůl Bůh a napůl člověk, anebo jak to vlastně je?

Těmito otázkami se teologové trápili celá čtyři staletí. Řešení, ke kterému dospěli, opakujeme každou neděli při vyznání víry. Ale i tento slovník, jak připomínají mladí, je dnes nesrozumitelný. Člověk se musí trochu ponořit do oněch teologických zápasů, aby pochopil, co se těmi slovy vlastně myslí.

Daleko pohodlnější je to, na co jsme si zvykli za posledních 17. století. A sice opakovat, že vše je tajemství. Někdy to dokonce v naší době došlo tak daleko, že ten, kdo chce porozumět, bývá označován jako nepokorný a jeho úsilí jako pýcha rozumu. Ilustrací je návštěva, kterou jsem měl tento týden. Jeden muž se mne se zcela vážnou tváří zeptal, o kterých věcech se nesmí v křesťanství přemýšlet. Ovládl jsem se a místo koulení očima jsem požádal o vysvětlení. Ukázalo se, že jako kluka ho rodiče a pan farář učili, že vtělení, vzkříšení a Boží trojjedinost jsou věci, které náš rozum nepochopí, a proto přemýšlet o nich hraničí s pýchou rozumu.

V našich římskokatolických řadách nám bývá za příklad dávána Ježíšova matka Marie. Vždyť ona byla vychována v judaismu, a proto ve víře v jednoho jediného, rozumem neproniknutelného Boha. A tomuto Bohu řekla své FIAT, své ANO. Zprávě o nastávajícím mateřství sice nerozuměla, ale byla pokorná a především Bohu naprosto důvěřovala. Od ní se máme učit! Ano, s touto argumentací lze v zásadě souhlasit. A je pravda, že ona Mariina naprostá důvěra je inspirativní. Jenomže tato argumentace neodpovídá na výše položené otázky. Existuje tedy nějaký způsob, jak se tajemství přiblížit? Myslím, že ano. V první řadě bychom si měli uvědomit, že tajemství se svěřuje. Tajemství není problém k řešení, nýbrž je informací, které se nám v důvěře dostává. Zdá se mi proto důležité přistoupit k dnešnímu evangeliu právě z této pozice. Bůh nám svěřuje nějaké tajemství v důvěře, že se naučíme s tímto tajemstvím zacházet. O tomto tajemství pak můžeme, a dokonce bychom měli přemýšlet i proto, že nám nabízí nové porozumění, zobrazuje skutečnost v jiném světle.

Tím nejhlubším obsahem tajemství, které je nám svěřováno, je to, že Bůh sám se nám dává nově poznat. V křesťanské tradici obsah nového poznání označujeme slovem Trojice. Jenomže my jsme z Boží Trojičnosti učinili problém a začali řešit, jak tři může být jedna. Zkusme se vrátit do 4. století a nechme se poučit od kappadockých Otců a mystiků. Ti radí: „Nezačínejme s Jedním a nezkoušejme z něho udělat Trojici, ale začněme Trojicí a ukažme, že to je nejhlubší podstata Jednoho.“

Bůh, syn, duch jsou lidská slova, v nichž je nám svěřováno, že Boží život je mnohem pestřejší a bohatší. A že se tento život otevírá pro člověka, jeho svět a vlastně celý kosmos. Od události Vánoc je skutečně Bůh s námi, protože je mezi námi. Principem všeho existujícího, všeho bytí a celého kosmu není nějaké neosobní jedno ani jakýsi osamocený bůh kdesi ve svém nebi, nýbrž Boží vztahy, do kterých jsme pozváni.

Kéž právě o letošních Vánocích, kdy nebudou půlnoční mše, smíme toto tajemství zaslechnout a můžeme se znovu a nově zaradovat.