Slovo pana faráře Müllera ke Slavnosti Krista Krále

Zamyšlení nad texty dnešní slavnosti pro farní web se ujal Ondra. Učinil tak zevrubně a teologicky poučeně. Děkuji mu a vás prosím, abyste si jeho zamyšlení přečetli. Mně pak dovolte, abych se pokusil o trochu jiný pohled.

Samo označení svátku Kristus Král bylo zavedeno v roce 1925 encyklikou papeže Pia XI. Quas primas. Encyklika nás staví před celou řadu otázek jak politických, tak i teologických.

Encyklika byla napsána po první světové válce. Světová válka s sebou přinesla nejen milióny mrtvých a mnoho utrpení, ale také se změnila mapa Evropy a její politické uspořádání. Je to také doba, kdy se mezi velmoci definitivně zařadily Spojené státy americké. Země, která z ekonomického hlediska na válce nejvíce vydělala. Je to ale také doba, kdy v Evropě sílily revizionistické myšlenky, jež daly vzniknout italskému fašismu.

Papež svou encyklikou chtěl reagovat právě na důsledky světové války, které s sebou ve světě přinášely rostoucí sekularizaci a nacionalismus. Proto také Pius Krista představuje, jak zaznělo v úvodní modlitbě nedělní liturgie, jako toho, komu „Bůh svěřil všechnu moc na nebi i na zemi, aby byl Králem všeho tvorstva“.

I když byla encyklika adresována biskupům, papež si přál, aby nejen slovy encykliky, ale především zavedením svátku Krista Krále jeho myšlenky promlouvaly k srdcím lidí. V čl. 8 vyjadřuje přesvědčení: „Jestliže tedy lidé soukromě i veřejně uznají královskou moc Kristovu, pak jistě celým občanským životem proniknou nesmírná dobrodiní: spravedlivá svoboda, kázeň a pořádek, svornost a mír.“

Papežova naděje ale sahá ještě dál. V encyklice (čl. 8) vyjadřuje přesvědčení, že když si „zákonitě zvolení vladaři a úřady uvědomí, že nevládnou ze svého práva, nýbrž z příkazu a v zastoupení božského Krále“, pak „své moci budou užívat moudře a svatě“.

Od vydání encykliky Quas primas nás přesně 11. 12. bude dělit 95 let. Dnes sice nečelíme důsledkům světové války, ale těch bolestí, se kterými se musíme nějak vyrovnat, je celá řada.

V tomto směru zavedení svátku Krista Krále a víra v jeho setrvalé trvání kralování jistě mnoha lidem pomohly a pomáhají. Ve svém srdci smíme uchovávat víru a naději, že spravedlnost, které se nemusíme bát, přeci jen existuje a jednou se dostane ke slovu. Třeba až při onom posledním soudu, ale ke slovu se nakonec dostane!

Ovšem co si počít a jak se postavit k politice? V křesťanských řadách se můžeme setkávat nejen s názorem, že politika je čímsi nečistým, ďábelským, a proto s tím opravdu duchovním světem nemá nic společného. Setkal jsem se i s křesťany, kteří z tohoto důvodu odmítají chodit k volbám. Svého krále, Krista, si přeci již zvolili. V očích těchto křesťanů opravdu záleží jen na tom, jestli dovolíme, aby nám Kristus vládl. V konkrétním osobním anebo i sborovém životě dokáží být tito lidé velmi obětaví. Umí pomáhat nejen modlitbou, ale i konkrétní pomocí bližnímu anebo i skupině nějak hendikepovaných lidí. Jenomže bychom neměli zapomínat, že existuje i strukturální zlo. A to demaskovat a čelit mu není vždy snadné již proto, že přesahuje možnosti jedince. Dovolím si to vysvětlit na dvou příkladech.

Matka Tereza z Kalkaty byla obdivována a svatořečena za to, že dovolovala chudým nemocným  lidem umírat v jejím náručí a v náručí jejích spolusester Milosrdné lásky. Musím přiznat, že až budu umírat, tak by se mi také umíralo lépe, kdyby má hlava spočinula v nějakém láskyplném klíně. Měl jsem ale tu čest poznat i jinou řeholní sestru. Jmenovala se Stefani a ta říkala, že to vše je sice od Matky Terezy hezké, ale je třeba léčit příčiny. Navštěvovala proto různá světová politická grémia a pánům politikům vysvětlovala: „Vy máte tu moc. Změňte to! Udělejte něco pro to, aby lidé nemuseli takto umírat.“

Druhý příklad je z naší domoviny. Když na jaře vypukla tzv. první vlna koronavirové epidemie, v poslanecké sněmovně jsme byli svědky modlitby, která zazněla z úst samotného pana premiéra. Začínala slovy: „Dej nám, drahý Bože, sílu ducha k nápravě věcí obecných.“ V praxi ale, v druhé koronavirové době, byl v těchto dnech ve stejné poslanecké sněmovně schválen zákon o zrušení superhrubé mzdy. Když si na internetu vyhledáme kalkulačku, která nás bude informovat, kolik vlastně získáme peněz, pak zjistíte, že čím jsme bohatšími, tím je pro nás vládní opatření výhodnější. Bohatí, navzdory modlitbě k Bohu o nápravu věcí veřejných, budou dále bohatnout.   https://zpravy.aktualne.cz/finance/kalkulacka-vypocet-ciste-mzdy/r~20163a00e83811ea8b230cc47ab5f122/

Pokud budeme pátrat, proč tomu tak je, pak se před námi rozvine řada dalších otázek, na které poukazuje papež František, známý vídeňský teolog Paul Zulehner, již zesnulý polský filosof a historik Leszek Kołakowski (1927-2009) anebo třeba německá křesťanskodemokratická politička a kancléřka, evangelička, paní Angela Merkelová. Názor všech těchto lidí lze shrnout do slov, že dnes je třeba řešit otázky globalizovaného světa, ve kterém národní státy ztrácejí sílu čelit globálnímu kapitalismu. Obecněji řečeno, jedná se o otázku svobody a spravedlnosti.

Zaujala mne slova paní Merkelové ve spolkovém sněmu. Vyjádřila se sice diplomaticky, ale jasně a nahlas uvedla: „Země, jako je Německo, půjde rychle dolů, pokud některé jeho hodnoty se nestanou mezinárodními. Jestli někdo věří, že s duchovním vlastnictvím lze zacházet stejně jako s obchodem, v němž o nic nejde, okrádá zemi jako je Německo. … Je v našem zájmu, abychom se se zeměmi jako je Čína a Indie střetli o tyto hodnoty.“ (https://plus.rozhlas.cz/vzkazy-20-stoleti-o-globalizaci-a-spravedlnosti-8367359)

V projevu dodala, že pokud se týče hodnot, pak nejde jen o Německo, ale o celou Evropu. Myslím si, že má pravdu. Měli bychom si připomínat hodnoty, na kterých Evropa vyrostla. Pokud se týče hospodářského systému, pak Evropa sází na sociální tržní systém. A že neztrácí ze zřetele sociální otázky bylo a je inspirováno mužem, který se narodil jako chudý a ve chlévě. Mužem, o kterém věříme a vyznáváme, že je Králem světa. Mužem, který se odvolával na Otce, kterého nazýval nejen svým Otcem, ale také naším. A ve jménu tohoto Otce se ve svém životě zastával lidí, kteří se tak či onak ocitli na okraji společnosti světské i náboženské.

Bohužel, v existenční nouzi se dnes vlivem koronavirové krize ocitá stále více lidí. Mám na mysli matky samoživitelky, seniory, ale také lidi, kteří přišli o práci anebo lidi, kteří svou živnost musí zavřít, stejně jako lidi bez přístřeší. Vlastně ani nevím, koho dalšího z lidí se to týká.

Osobně mám rád teologii zdola. Teologii, kterou lze opřít o slova Karla Rahnera: „Pokud jako teolog nezkoumám pouze abstraktní pojem Boha, ale přeji si přistupovat k Bohu přímo, potom by pro mě nemělo být nezajímavým absolutně nic z toho, co Bůh zjevil světu jako stvořitel, jako Pán dějin.“

Z této pozice také Rahner odvozuje pro teologické poznání důležitost věd o světě.

Přiznávám, že otázka abstraktního Boha mne vždy zajímala a bavila. Ale také musím uznat, že k abstraktnímu Bohu nelze mít osobní vztah. Naproti tomu Bůh, který se dotýká lidí, je Bůh, který si zaslouží důvěru. Je to totiž také Bůh, který dovoluje, aby se ho člověk dotkl prostřednictvím druhých lidí. Myslím, že v tom tkví jádro dnešní slavnosti.