A za koho mě pokládáte vy? Nedělní zamyšlení Miroslavy D., 21. neděle v mezidobí

EVANGELIUM Mt 16, 13-20

Slova svatého evangelia podle Matouše
Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?"
Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků."
Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?"
Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha." Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi."
Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.

 Ježíš v dnešní perikopě klade svým učedníkům otázky: Za koho mě pokládají lidé?  Za koho mě pokládáte vy? Tyto otázky jsou vysoce aktuální dodnes a odpovědi mají dodnes sílu stmelovat i rozmetat vztahy mezi lidmi. Také já si vždy kladla otázku, komu nebo proč vlastně věřím.

Co si myslí lidé kolem nás o Ježíšovi? Více než miliarda muslimů a mnozí z Židů dnes pokládají Ježíše za jednoho z proroků. Náboženské tradice dálného Východu v něm spatřují jednoho z avatarů, božských bytostí. Sekulární lidé ho považují za jednoho z náboženských vůdců a morálních učitelů lidstva. Velké části našich současníků je postava Ježíše zcela lhostejná.

Petr jako mluvčí apoštolů odpověděl na Ježíšovu otázku: Ty jsi Mesiáš, syn Boha živého. Ježíš je Kristus – to je nejstručnější a původní vyznání mladé církve. Stalo se tak běžným, že někteří lidé považují spojení Ježíš Kristus za jméno a příjmení. Christus je latinské slovo odvozené od řeckého Christos, což je překlad hebrejského mešaja – mesiáš, to znamená Hospodinův pomazaný.

Pro další generace křesťanů, kteří už byli převážně konvertity z pohanství, už nebylo tak důležité, že Ježíš je mesiášem Židů. Vyznávali, že Ježíš je Pán. Tento výraz, Adonai, Židé používali pouze pro Hospodina samotného. Později, na Chalcedonském koncilu, církev pozdního starověku prohlásí, že Ježíš je zajedno s námi lidmi ve svém lidství a zároveň je zajedno se svým nebeským Otcem v jeho božství.

Od středověku církev používá pro Ježíše většinou titul Spasitel (Salvátor, zachránce) a Vykupitel (Redemptor). Tyto pojmy jsou v moderní době stále méně srozumitelné. Zde se moje komunikace s někým mimo církev, komu se pokouším tyto pojmy vysvětlit, vždy zadrhne, i když se tyto pojmy týkají samého srdce křesťanské víry a jsou v liturgii nebo mediálním obrazu o dění v církvi velmi frekventované. Jak někomu vysvětlit, co je spása a proč jako křesťanka pokládám Ježíše za Spasitele a Vykupitele? Moje kolegyně v souvislosti s reklamou na nový film Barbie kousavě podotkla, že tak jako Barbie hledá celý život odpověď na jedinou otázku: „Jsem dost hezká?“, tak křesťané zase: „Dostanu se do nebe?“ Pokoušela jsem se jí vysvětlit, že křesťané hledají ve své víře mnohem víc a takzvané spasení a vykoupení se netýká jen toho, kam půjdu po smrti. Spása (řecky sozo) znamená osvobodit, vytrhnout z nebezpečí života. Smyslem spásy tedy není především záchrana před smrtí, ale uschopnění člověka už během života naplno rozvinout své lidství. Osvobození už během života od pout všeho, co narušuje vztah k Bohu a k druhému člověku. Co způsobuje míjení se s cílem a co se v bibli označuje pojmem hřích. Ježíšův příběh a odpuštění a láska překonávají lidské odcizení. Nový zákon zná několik paralelních a záměnných výrazů spásy založené na Kristově příběhu (vykoupení, oběť, ospravedlnění, odpuštění, smíření Boha s člověkem), které brání zabsolutnění jediného úzce chápaného vyjádření pojmu spása a jeho ideologizaci.

Názory na spásu se vyvíjely v průběhu staletí a obor soteriologie, tj. teologický obor zabývající se naukou o pojmu spása, nám nabízí různé pohledy. Ohledně odpovědi na to, v čem spočívá spása a vykoupení, neexistuje (!) v římskokatolické církvi žádné dogma, nikdo mi nenařizuje, co bych si měla myslet. Když se někomu pokouším vysvětlovat, jak křesťané chápou pojem Spasitel a Vykupitel, pokouším se to ukázat na dějinách chápání spásy, kde to jde z mého pohledu didakticky od jednoduchého ke složitějšímu, včetně slepých ramen dějin této ideje.

V prvních staletích našeho letopočtu, v dobách patristiky spočívalo dle většiny starocírkevních nauk vykoupení „ve vítězství nad smrtí“, které bývá ovšem zakotveno již v aktu inkarnace, nikoliv až v ukřižování.

V raném feudalismu v 11. století byla velmi vlivná poněkud spletitá satisfakční teorie teologa Anselma z Canterbury, postavená na právním myšlení. Podle tehdy běžných představ se člověk prvotním hříchem stal otrokem ďábla a Ježíš svou krví za něj zaplatil výkupné a tím ho osvobodil. Anselm tuto teorii nahrazuje ještě spletitější úvahou: urážku Boha, prvotní hřích, může odčinit jen ten, kdo je roven pachateli – člověku, ale zároveň i uraženému – Bohu. Tohle může splnit a dokázat jedině Boho-člověk, Ježíš Kristus. Od dob osvícenství byla satisfakční teorie kritizována v mnoha ohledech: „za své právnické přemýšlení o smíření a spáse jako vyvážení hříchů; za mechanismus božské spravedlnosti a vztahu Boha a člověka, který je založen na lidských zásluhách; za strukturu zadostiučinění a spravedlnosti (iustitia sive rectitudo), tedy za krásný (!) řád stvoření (ordo), který všemu dominuje, takže ho musí respektovat i dodržovat i Bůh sám; za temný obraz Boha řádu místo Boha lásky, který vyžaduje splacení dluhu prostřednictvím oběti, a který je tedy zjevně tím, kdo potřebuje být usmířen; za nutnost trestat hříchy, která je důležitější než Boží milostivé odpuštění; za pojetí člověka, který je definován pouze poslušností a jako neustálý dlužník.“ (1)

Vrcholem osvícenské kritiky konceptu zástupné smrti bylo myšlení Immanuela Kanta: „Vina není ,přenosná‘ povinnost, která může být převedena na někoho jiného, jako finanční dluh (…). Je to vina vysoce osobní, totiž vina hříchu, kterou může nést jen provinilý, nikoliv nevinný, ať je jakkoli velkodušný a chce ji vzít na sebe.“ (2) Poté již smrt Ježíše Krista v kategoriích zadostiučinění interpretována nebyla. Jeho smrt pramenila buď z jeho poslušnosti Otci (ovšem nikoli ve smyslu, že by si Otec smrt Syna přál) nebo to byl prostě důsledek vtělení, poprava nepohodlného oponenta, politická vražda. 

Satisfakční teorie však v západní teologii nahradila na velmi dlouho dobu všechny ostatní soteriologické teorie. V některých protestantských proudech a v konzervativních kruzích české římskokatolické církve je převažující soteriologickou teorií dodnes. Podle katolického teologa Tomáše Halíka patří tyto teorie postavené na poměrech ve světě, který už není, do archivu dějin teologie.

Ve východních křesťanských církvích se na rozdíl od Západu satisfakční teorie neujala. Východní soteriologie zdůrazňovala myšlenku nápodoby Krista mířící ke zbožštění člověka: Kristus jde před námi a připravuje cestu, po níž ho mají všichni následovat.

V současnosti je Ježíšova smrt většinově pojímána nikoliv jako spásná smrt za hřích, ale jako poražení smrti coby posledního důsledku hříchu. Smrt na Ježíši Kristu ztroskotala a jeho vzkříšením byla definitivně přemožena. Soteriologické teorie posledního století se převážně nezabývají zástupnictvím. Středem pozornosti teologů je existenciální proměna člověka vlivem Božích výzev a Božího sebevydání.

Za koho pokládám Ježíše já? Nejen soteriologie má své dějiny :-). Studovala jsem na VŠ v nábožensky zcela indiferentním prostředí. Vlivem zážitků při výjezdech záchranné služby Praha jsem nabyla přesvědčení, že existuje něco, co nás přesahuje. O tuto spirituální zkušenost jsem předem neprosila, nestála o ni. Ostatně mi dost zkomplikovala život. V tomto netrojičním rozpoložení jsem se na více let ocitla v pražské novoscholastické katolické farnosti. Jedním lékařem mi byl doporučen místní kněz, o kterém se hovořilo jako o ztělesněné lásce. Dorazila jsem tam s nově objevenou radostí, že „nějaký Bůh“ existuje. Na víru v Ježíše se mě nikdo neptal, patrně se předpokládala. Důraz se kladl na ortopraxi. Bylo to tam radostné asi jako v Tolkienově Mordoru ve Středozemi. Po letitém marném otesávání mé duše do novoscholastických škatulek jsem odešla s regulérní fobií na farářské kolárky a štóly. Až mě někdy uvidíte kvapem opouštět nějakou církevní akci, tak patrně do našeho kostela zrovna zavítal někdo se štólou na ramenou nebo kolárkem pod krkem a přiblížil se ke mně více než na dva metry. Do té novoscholastické farnosti jsem vydržela chodit nebo pak dojíždět na zpovědi tak dlouho, protože jsem neměla žádné srovnání, co je a co není normální. Ale pocit, že jsem špatný člověk a něčí dlužník, do mě nedostali :-). Jen posttraumatickou fobii. Fobie mi dlouho nevadila, považovala jsem ji za užitečné know how jak přežít v katolickém prostředí, jak si nenechat zničit víru v dobrého Boha. Svou fobii jsem kompenzovala úhybnými manévry. Posléze jsem si mezi katolíky našla mnoho kamarádů. Na Ježíše jako Spasitele jsem žádný názor nezískala. Jen jsem věděla, že poslání vlastního dítěte na smrt není akt lásky.

Po přestěhování se do Varů jsem se dostala do farnosti, kde k mé úlevě nepanovala novoscholastika a o krvelačném uraženém Bohu se tam tolik nemluvilo. Místní farář mě neměl rád, vzájemné antipatie byly zjevné již na první biblické hodině. Pro mne byl ale mnohem srozumitelnější, nežli ten, co mne v Praze bombardoval láskou. Trojiční Bůh v mé nové farnosti také nebyl ústředním tématem. Báli jsme se démonů nebo Satana. Skoro v každém kázání se Ten zlý nebo Ten rohatý mihl. Z temnot novoscholastiky jsem spadla do ostražitého dualismu. Ale démoni mi byli sympatičtější nežli uražený Bůh. Už jsem byla trochu moudřejší katolička a neměla jsem pocit, že by to jinde bylo lepší. Farář v dualistické farnosti byl aspoň inteligentní, to jsem mu nemohla upřít. Z této farnosti jsem odešla na Štědrý den, mým dětem byl téměř jeden rok.

Nakonec jsem se ocitla se svou vírou v jednoosobového dobrého Boha, se svou kolárkovou fobií a se silnými pochybnostmi, jestli se dá víra sloučit s rozumem, v naší starorolské farnosti. Už jsem vlastně nečekala vůbec nic, ale chodili sem někteří naši kamarádi. Nečekala jsem, že se mě někdo na něco bude ptát. V naší farnosti se ale pořád někdo na něco ptá. V prvním rozhovoru jsem panu farářovi řekla, že mám pořád problém s tou obětí. Dobrý Bůh, kterého jsem kdysi potkala při zápasech se smrtí na výjezdech záchranky, by rozhodně neposlal na smrt svého Syna. Deset let poté, co jsem přišla o svůj ateismus, a dále po deseti letech chození katolickým sloupovím, včetně pravidelných zpovědí, jsem konečně začala objevovat víru v trojjediného Boha. Musela jsem se popasovat s otázkou, kým je pro mě Ježíš. Z předchozích farností jsem už věděla, kým Ježíš není. Není obětí krvelačného Boha a není protihráčem Satana v utkáních o duše. Víru už nevnímám jako iracionální a nemusím se stydět, když někdo z kolegů zavítá do kostela, kde právě sedím i já. Trojjediný Bůh je někdo, kdo si přeje mé štěstí. Víra má sloužit mému životu, ne můj život ideologii plné strachů, dluhů nebo paranoií. Věřím, že ke spasení došlo už díky vtělení, kdy se Bůh vydal a stal se člověkem a nesl náš úděl. Na spasení by se nic nezměnilo, ani kdyby Ježíš zemřel v požehnaném věku ve své posteli obklopen svou rodinou. Spasení, osvobození pro můj život vnímám v tom, že Ježíšův způsob života dává smysl mému životu, zakotvil mě v pocitu důvěry, radosti a naděje. V tomto životním postoji je Ježíš můj Spasitel (Osvoboditel) a časem možná objevím zase něco víc.

Citace:

(1) Perspektiva vzkříšení, Trinitární christologie, Petr Gallus, nakladatelství Karolinum, 2022, str. 325, autor je farář Českobratrské církve evangelické a učí na katedře systematické teologie a etiky Evangelické teologické fakulty UK

(2) Perspektiva vzkříšení, Trinitární christologie, Petr Gallus, nakladatelství Karolinum, 2022, str. 326

Zdroje:

Perspektiva vzkříšení, Trinitární christologie, Petr Gallus, nakladatelství Karolinum, rok vydání 2022

 http://halik.cz/cs/tvorba/proslovy-kazani/proslov/77/