Nedělní zamyšlení

Toto zamyšlení začínám psát krátce po mši první neděle adventní, jejíž texty nás vyzývají k bdělosti. A také po poslechu promluvy pátera Halíka, ve které o nás křesťanech mluví jako o oněch vrátných, kteří mají za úkol bděle strážit bránu tohoto světa otevřenou, protože Pán přijde a přijde znenadání, v jakoukoli denní nebo noční hodinu. Texty dnešní neděle přitvrzují.

Začíná Advent, nový liturgický rok. Letos nejkratší, jaký jen může být. Přála bych si, aby byl NETRADIČNÍ, proto si dovolím nabídnout vám několik tipů na zamyšlení, nebo k diskuzi a jednu malou, zcela nenáročnou aktivitu.

V bibli se slovo se základem „král“ objevuje v 3 157 verších. Většina je ve Starém zákoně. Ježíš sám sebe většinou nazývá Syn člověka, velmi často mluví o království Božím. Je to něco, čemu věří, čemu slouží a k čemu vede, ale jako by tomu nekraloval. S touto funkcí je napřímo konfrontován až Pilátem: Ježíš byl postaven před vladaře. Vladař mu položil otázku: „Ty jsi král Židů?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám to říkáš.“ Mt 27,11, podobně i Mk15,2, Lk 23,3, J 18,33-36.

Vážení přátelé, k dnešnímu zamyšlení byly tři čtení, které uslyšíte v neděli 19.11.2023. Vidím v nich souvislosti, první je krásná chvála řádné ženy Př 31,10-13.19-20.30-31, druhé poněkud stresující o příchodu Pána jako zloději v noci 1Sol 5,1-6, pár slov napíšu k evangeliu Mt 25,14-30, tak sem kopíruju jen to: Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství:

Boží království, nebo také nebeské království je jeden z klíčových pojmů u sv. Matouše. Ke skutečnosti nebeského království se sv. Matouš vrací mnohokrát. Podobenství vždy srovnává známou skutečnost s něčím neznámým. Pomáhá nám pochopit duchovní pravdu na základě běžných předmětů, událostí a vztahů. Podobenství vybízí posluchače k objevování pravdy a současně ji zahaluje před těmi, kteří jsou příliš líní nebo zatvrzelí, nechtějí naslouchat.

Starozákonní kniha Malachiáš je řazena mezi prorocké knihy, tzv. 12 malých proroků. Ale její název Malachiáš, což znamená v překladu „můj posel“, patrně neoznačuje vlastní jméno proroka. Doba sepsání této knihy bývá vymezována dokončením druhého chrámu a příchodem Ezdráše s Nehemiášem asi v 1. pol. 5. století př. Kr. To byl čas rozmachu perské říše. S obnovou chrámu ale nedošlo k obnově života izraelského lidu.

"Miluj Pána, svého Boha, a svého bližního jako sám sebe." Krásný text, s velkým obsahem. Tak a co vlastně znamená milovat sám sebe? Nezavání to egoismem a samochválou, co prý smrdí? Mnozí byli vedeni k tomu spíše milovat ty druhé, dokonce máme milovat své nepřátele.

Pavel, Silván a Timotej přešli asi r. 50 z Malé Asie do Makedonie. Tam navštívili nejprve Filippy, kde „přestáli utrpení a urážky“ (1 Sol 2,2). Odtud se vydali dále na západ po Via Egnatia a po asi 150 km přišli do Soluně a tam hlásali evangelium.  Nevíme, jak dlouho Pavel v Soluni pobýval, ale zdá se, že Soluňany měl velmi rád.  Protože přání milosti a pokoje je přáním největších darů, které pro své spojení s Bohem skrze Krista můžeme dostat. 

Dvacátá pátá kapitola knihy proroka Izaiáše je chvalozpěvem o Hospodinových mocných divech. Hora Sión je ve Starém zákoně obrazně místem Hospodinova příbytku a bude i místem hostiny, kterou Bůh vystrojí povolaným. Obecenství stolu je bráno jako společenství lidí téhož ducha a téže spirituality. Odstraněním závoje a přikrývky je lidu umožněno prohlédnout a spatřit slávu Boží. Prorok oznamuje konec panství smrti a nastolení věku života, pokoje a radosti.

V dnešním evangeliu není tak těžké rozpoznat v podobenství, které čteme, jednotlivé aktéry. Vinice znázorňuje lid, který si Pán vyvolil a věnoval mu velkou péči. Hospodářem je Bůh, vinaři jsou vůdci vyvoleného národa a velekněží, poslové jsou proroci, synem je Ježíš. Jde o polemiku Ježíše směrem k náboženskému establishmentu. Tímto velmi tvrdým podobenstvím Ježíš vystavuje posluchače jejich odpovědnosti.

V tomto podobenství představuje otec Boha a vinice církev. Synové představují dvě různé skupiny lidí. Syn, který odmítl uposlechnout příkaz otce, a řekl: „Nechce se mi,“ představoval lidi, kteří žili ve zjevném hříchu, nepředstírali zbožnost a nepokrytě odmítali omezení a poslušnost, které ukládá Boží zákon. Mnozí z nich však toho později litovali a uposlechli Boží volání.

V každém lidském společenství dojde dříve nebo později na spor mezi zastánci spravedlnosti a milosrdenství. Někdy převáží jedno, jindy to druhé. Výsledky tohoto sváru dokážou mnohé rozkohoutit. Dovolím si vyprávět příběh ze současnosti.

Milí spolufarníci, stejně jako pan farář, i já jsem na dovolené, a nyní si připadám jako apoštol Pavel, když psal dopisy do jednotlivých křesťanských sborů. Některé asi nepřekvapí, že se mé zamyšlení týká prvního čtení, ve kterém jsme slyšeli povzbudivá slova z Izaiáše. Izaiášovu prorockou knihu napsali nejméně dva autoři, a to v rozdílných dobách.  Název knihy není ani tak po autorovi knihy, ale je klíčem k tomuto spisu. Slovo Izaiáš znamená „Hospodin vysvobozuje“.

Dnešní čtení se týkají odpuštění, Boží lásky a způsobu, jakým Bůh přichází k nám. Boha těžko někdy plně poznáme a pochopíme, ale podle příběhů v Bibli si můžeme udělat obrázek o tom, jak by se zachoval v různých situacích. Nemám ambice ani schopnosti pouštět se do teologicko-filozofických debat, ale rád bych s vámi sdílel svou představu Boha jako bytosti plné lásky, obětavosti a milosrdenství.

Přemýšlela jsem jak psát teoreticky o lásce, když jsem byla oslovena o ni něco napsat na druhou zářijovou neděli. Od své kamarádky jsem slyšela o její kamarádce, o vzácné ženě, dobrém člověku.   Když mi pak poslala její příspěvky na blogu Charity Zlín, hned mne napadlo, že takto se projevuje láska v praxi, každý den, znovu a znovu. Po jejím laskavém svolení, jsem si dovolila text zkopírovat.

Jen co jsem zavřela dveře za minulým školním rokem, vydala jsem se vstříc prázdninovým dobrodružstvím a první červencový týden jsem strávila na cestách po Izraeli a Palestině. Před odjezdem jsem si ještě rychle přečetla knížku Josi Kleina Haleviho Dopisy přes zeď, abych snad aspoň trochu rozuměla současné složité situaci v tomto regionu a zdrojům napětí mezi oběma národy.

Ježíš v dnešní perikopě klade svým učedníkům otázky: Za koho mě pokládají lidé?  Za koho mě pokládáte vy? Tyto otázky jsou vysoce aktuální dodnes a odpovědi mají dodnes sílu stmelovat i rozmetat vztahy mezi lidmi. Také já si vždy kladla otázku, komu nebo proč vlastně věřím.

Zaznamenaný rozhovor ženy s Ježíšem na mne působil vždycky velmi drsně a kontrastně k většině jiných příběhů o uzdravení a chování Ježíše k lidem. Exkluzivita ovcí domu izraelského bije do očí…Ježíš ale tuto výsadnost změnil.

Vážení přátelé, v dnešním zamyšlení se věnujeme nejprve čtení z první knihy Královské: Když přišel Eliáš (k Boží hoře Chorebu), přenocoval tam v jeskyni. A tu se k němu ozvalo Boží slovo. Řeklo mu: "Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem! "

Možná se nám zdá náš život příliš obyčejný či dokonce jednotvárný. I naše úsilí dost často přijde vniveč a může se nám stát, že neštěstí, které se na nás valí ze všech stran, a to ať to naše osobní nebo našich více či méně blízkých, nám bere odvahu. Někomu ke změně, někomu k nějakému zásadnímu kroku, někomu i k tomu, aby vůbec ráno vstal z postele a celý den dělal ty nedůležité a neradostné povinnosti všedního dne, aby se vůbec o něco snažil a usiloval o nějaký cíl.           

Dnes Vám budu vyprávět příběh. Psal se rok 2013, bylo to v zimě, stalo se to 6. ledna po obědě. Venku panovala opravdová zima a všude byl sníh. Byl naprostý klid, protože všichni odpočívali po obědě. Tu zimu přiletěl brácha z Japonska, dlouho jsme se neviděli. Od té doby, co nám zemřel druhý brácha, jsme okolo sebe jen tak kroužili, a nebyli jsme schopní najít nic, co by nás spojovalo.

V evangeliu této neděle čteme podobenství o Božím království. U rabínů v Ježíšově době, když vyučovali, byla běžná úvodní formule: „Chci Ti vyprávět podobenství. K čemu můžeme tuto věc přirovnat? Je to jako…“.  Ježíš promlouvá k zástupům o Božím království a na pochybnosti, rozpaky a otázky svých posluchačů odpovídá v podobenství. Životní události, které líčil Ježíš ve svých podobenstvích potvrzovaly posluchačům spolehlivost a důvěryhodnost jeho poselství.

Dnešní zamyšlení uvedu slovy pasovského biskupa Stefana Ostera:   „Přes všechny těžkosti a rostoucí nepřátelství k církvi nemá tento čas a tato společnost nic více zapotřebí než lidi, kteří skutečně žijí z tajemství uzdravující Boží přítomnosti. Hlásají Pána, který je tou nejhlubší odpovědí na naše lidské starosti, bídu a potřeby. Hlásají vítěze nad utrpením, hříchem, nad smrtí a zlem.“  

Když dovolíte, ráda bych využila toho, že jsem z jiné farnosti a dala vám možnost nahlédnout do té naší. Napadlo mě to v souvislosti s Ježíšovou výzvou z této neděle „Pojďte ke mně všichni …“ Tato věta, jak jsem si všimla, je zároveň mottem webových stránek vaší farnosti a v naší farnosti je nyní velmi aktuální. Není účelem tohoto zamyšlení, možná vyprávění, chcete-li na něco, nebo na někoho si stěžovat.

5. července slavíme svátek sv. Cyrila a Metoděje. Připomínáme si jejich působení a význam nejen pro slovanské národy, ale i pro celou Evropu. Jejich odkaz byl po staletí živý především ve východní církvi a v životě východních slovanských národů.  Podle starých kronik se den svatých bratří v církvi slavil už v 11. století. Ale teprve v roce 1880 rozšířil papež Lev VIII. kult svatých Cyrila a Metoděje na celou katolickou církev a jejich svátek stanovil na 7. července.

Někdy, ne vždy, to bych lhal, se snažím převést biblická čtení do dnešní denní reality. Dovolte mi, snad nikoho neurazím, malý anekdotický úvod, jak by to mohlo vypadat s prvním textem, kdyby se příběh udál včera, v našem městě, lidem z vedlejší ulice: Sejdou se tři kamarádky po nedělní Mši jako obvykle na kafíčko v kavárně vedle kostela. První, říkejme jí třeba Všudybylka, ví, co se okolo šustne: „Holky, už jste to slyšely?  Je v tom!“

Jeremjáš  (Jeremiáš) byl starozákonní prorok, jeho jméno lze přeložit jako „Vyvyšuje Hospodina“, nebo „Vyvolený Hospodinem“. Žil v Judském království až do jeho zániku, tj. 587/586 před n. l. Jediné prameny o jeho životě a působení pochází z knihy Jeremiáš a z posledních kapitol Druhé knihy královské.

Nedělní texty Písma jsou o Stvořitelově lásce, dobrotě, všemohoucnosti, ... Ale také o naší věrnosti, vděčnosti, chvále Stvořitele, ... Žijeme v hojnosti všeho (současná realita) a Stvořitele máme jako součást našeho programu? Dopadne na nás ale nějaký problém a začneme kvílet.

Prorok Ozeáš žil zřejmě v severní izraelské říši v 8. st. před Kristem. Jeho slovo zaznívá v době vlády krále Jeroboáma II. (784-744), kdy země prožívá ekonomickou prosperitu i politickou stabilitu. Národ však neprokazuje vděčnost a věrnost Hospodinu. Lid se mu zpronevěřuje, odpadá k jiným bohům. Po vzoru kenaanských sousedů pokládali Izraelci Baala za dárce úrody a plodnosti, záruku šťastného a úspěšného života.

Dnešní slavnost Nejsvětější Trojice je oslavou snad největšího tajemství, které zcela a zásadně odlišuje křesťanství od jiných náboženských směrů a tradic. Obsahem svátku je tajemství lásky a tajuplného spojení, tvořící samotné jádro naší víry. Učení o tom, že Bůh je jedné podstaty a přece ve třech osobách je z celé křesťanské věrouky to nejobtížnější a současně nejtajemnější. Nelze ho pochopit rozumem, ale je možné ho s vírou přijmout.