Nedělní zamyšlení

Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání.“ Slyšeli jsme před chvílí v evangeliu. Mnohé výklady z tohoto verše vyvozují důraz na poslušnost. Já v něm tento akcent nespatřuji. Důraz vnímám především na lásku. Láska se odehrává ve vztahu a vždy se také konkrétně projevuje: v myšlení, v řeči i ve skutcích. Není statická. Láska vztah proměňuje – a proměňuje oba, jak milujícího, tak milovaného.

Zasedací sál je zcela zaplněný. Auditor v upnutém saku přichází k řečnickému pultu, otevírá tlustou složku a kapesníkem si otírá zpocené čelo. „Blížíme se k závěru našeho dnešního meetingu. Takže si dovolím krátké shrnutí:Ve vašem business plánu jsem nenašel žádná zásadní pochybení, naopak ho vnímám jako velmi perspektivní, dokonce s potenciálem vyplnit určitou mezeru na trhu.Rád bych se ale ještě na chvíli vrátil k proslovu, který zde dopoledne zazněl.

Je oblíbenou frází v kázáních, že "Bůh není jako houska na krámě", případně že Bůh není "automat na modlitby". Opačný výklad písma, totiž že Bůh "je jako houska na krámě" a tedy že stačí přijít, poprosit a brát, je probraný horem dolem a minimálně v těchto kázáních, ale dozajista i v autoritativnějších žánrech křesťanské teoretické produkce, překonaný a vysvětlený. Proto mne často zaráží, když křesťané berou víru jako záruku spásy, a z toho čerpají motivaci se snažit o dobro.

Evangelista Lukáš zde líčí situaci po Ježíšově ukřižování. Učedníky ovládá bolest, strach, bezradnost a možná i vztek. Teoreticky sice věděli, co Ježíše čeká. O svém poslání s nimi otevřeně mluvil. Ovšem během času s Ním stráveným jim něco takového asi začalo připadat absurdní, neskutečné a vzdálené. Když viděli, jak uzdravuje nemocné a křísí mrtvé, jak si mohli představit, že by se Jemu, který koná zázraky, mohlo něco tragického stát.

Dnešní neděle nese jméno Božího milosrdenství. Víte, co na Vás vyskočí, když zadáte do vyhledávače slovo misericordia (latinsky milosrdenství)? Nespočet pohřebních služeb. Zdá se, že toto pojmenování zvyšuje tržby. Pozůstalí ovšem velmi potřebují milosrdné jednání, protože ve svém stavu duše jsou schopni kývnout na téměř jakékoli požadavky společnosti, jejíž služby poptávají. Slovo je složeninou. První část známe ze slova mizérie (neštěstí, ubohost, bída) a znamená ubozí nebo také postižení.

Konečně jsme se dočkali. Pán vstal z mrtvých. Odvalený kámen a pečlivě složené roušky. Dokonce i oddělené, rouška na hlavě ležela zvlášť. Uměl po sobě uklízet. A dělal to sám? Proč byl kámen odvalen, když oslavené tělo mohlo projít zavřenými dveřmi k apoštolům do večeřadla? U Lazara měl na odvalení lidi. Oslavené tělo by prošlo i kusem šutru jako ve večeřadle. Navíc by to odvalení dělalo rámus a byl tam voják na stráži. A my potom máme turínské plátno jako důkaz, nezpochybňuji jeho autenticitu.

Hospodinův služebník snáší i tupení a rány, ale zůstává věrný, protože ví, že při něm je Hospodin. Nemluví o svém povolání, ale o způsobu, jakým své poslání uskutečňuje. Přirovnává se k učedníkům, kteří naslouchají slovům svého učitele, aby je dále šířili. Služebník vidí své poslání ve službě slovem. Má podpírat lid zemdlený dlouhým čekáním na vysvobození. Potěšovat ho slovem, které uslyšel přímo od Hospodina.

Drahé sestry a bratři, evangelium o Lazarovi často slyšíme jako příběh o velkém zázraku. A skutečně – mrtvý vychází z hrobu. Ale možná je tu ještě hlubší zázrak, který se odehrává dříve, než zazní mocné „Lazare, pojď ven!“ Tím zázrakem je setkání.

Ježíš odchází z Judska do Galileje, čili z místa, kde je úspěšný ve své činnosti, protože má hodně svých učedníků, do místa, které je cizí. Přichází do samařského města Sychar, což je město na Západním břehu Jordánu (dnešní Askar v Palestině). Obyvatelé města byli Samařané, etnicky i nábožensky odlišní od Židů, kteří je považovali za nečisté a nestýkali se s nimi. Říkali o nich: „Kdo jí chléb Samaritánů, podobá se člověku, který jí psí maso.“

Dnešní text evangelia pro nás může být mottem – vodítkem pro celou zbývající postní dobu. Hned v úvodu nám jeho text nabízí dva prostředky:  – horu – místo setkávání s Bohem (tak byla v minulosti hora vždy chápána). Bude na nás, zda najdeme tuto „horu“ - kde se budeme setkávat se svým Bohem… Ovšem vyrazit na vysokou horu není jen tak. Je nutná dobrá příprava – fyzická i psychická kondice, správné vybavení a výběr spolehlivých parťáků…. Ježíš nejprve vyvedl své přátele na vysokou horu.

Popeleční středou 18. února začala postní doba. Co pro nás znamená čtyřicetidenní půst, který trvá až do Bílé soboty? V cyklu roku křesťana má své zvláštní místo, ale každá církev a její věřící ho chápou trochu jinak. Pravoslavní i katolíci lpí na velmi přísné tradici půstu. Ta vycházela z životní situace našich předků, z nedostatku jídla v předjaří a později se stala součástí kultury i náboženství.

Svým „Bůh před tebe položil oheň i vodu… před každým je život a smrt“ nás Sirachovec staví před jednu z otázek, s níž si učení teologové lámou hlavy od nepaměti. Otázku determinace a svobody našeho rozhodování a jednání. Otázku, zda vůbec, či do jaké míry jsme opravdu pány svého života. A také, jak se svobodou, je-li nám tedy dána, nakládáme…

Pokaždé se znovu nechávám inspirovat příběhy o Janu Křtiteli a Ježíšovi, o jejich setkání před jejich narozením, jejich setkání při Ježíšově křtu a po něm a začátku působení Ježíše. Jako první Ježíšův zázrak se často zmiňuje příběh o svatbě v Káni Galilejské, ale co Natanael? Jeho otázka: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ (J 1:46) mi připomíná naše vtipkování o Brně. Ale kámoš Filip mu říká „Pojď a přesvědč se!“

Výklad "chudých v duchu" patří k v Horské řeči k nejdiskutovanějším místům Nového Zákona.  Matouš klade důraz na vnitřní postoj. Lukáš naopak na materiální chudobu. „Blahoslavení chudí, neboť vaše je Boží království.“

Ježíš reaguje na uvěznění Jana Křtitele odchodem. Nejde o útěk ze strachu, ale o vědomé přesměrování své cesty. Opouští Nazaret – místo známé, bezpečné, „své“ – a usazuje se v Kafarnau, na periferii, v pohanské Galileji. Centrum dění se přesouvá na okraj. Tam, kde se mísí kultury, kde není vše jasně dané, kde lidé nežijí v náboženské čistotě, ale v každodenní realitě práce, nejistoty a přežívání. Právě tam zaznívá „veliké světlo“.

„Tak ukaž, Jane Evangelisto, copak jsi to napsal pěkného? To chceš u nás publikovat? (Nasazuje si brýle a listuje rukopisem.) No… jako… struktura dobrá. Jazyk perfektní… ‚Na počátku bylo Slovo… ‘, hmmm, to zní umělecky, máš talent, chlapče. Co tam píšeš dál? ‚A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží…’ Počkej, prosím tě, co je to vlastně za žánr? To není obyčejnej román, to je fantasy, nebo nějaký ezo? Radostná zvěst, říkáš? To myslíš něco jako inspirativní koučink?

Optikou dnešního liberálního postmoderního křesťana bez náboženských neuróz a strachů křest na první dojem k ničemu dobrý není. Téma křtu obvykle stojí stranou běžných hovorů mezi katolíky. I v sekulárních nebo náboženských médiích se téma křest a jeho smysluplnost objevuje méně frekventovaně nežli témata jiných katolických svátostí. Důvody, proč se lidé nechávali pokřtít v minulosti, již dnes mnozí považují za obsoletní.

Matoušovo vyprávění o Třech králích patří mezi nejznámější novozákonní biblické příběhy. Tradice o koření se mocných a bohatých chudému novorozenému děcku je inspirací pro každoroční charitní Tříkrálovou sbírku. Zvěstování Páně v Matoušově pojetí však otvírá řadu otázek, které mohou být inspirací pro nás, jak přistupovat k Bibli jako každodennímu zdroji duchovní tvořivosti.

V tomto zamyšlení se dotknu dvou rovin: nejprve stylu práce evangelisty Matouše a poté důsledků této metody pro naše vlastní bytí. Textově se opírám o svou diplomovou práci, která se zabývala starozákonními citacemi v Matoušově evangeliu. Evangelista Matouš svým stylem – na první pohled strohým – oslovuje především Ježíšovy následovníky vyrůstající z židovské tradice.

Jádrem vánočního sdělení je, že se Bůh stal člověkem. Když říkáme, že Bůh se stal člověkem, někdy si neuvědomujeme, jak radikální věta to je. Bůh už není někde vzdáleně „v nebesích“, ale sestupuje na zem a je plně s lidmi – a dokonce se sám člověkem stává.

Ano, tradičně byl advent postní dobou a dobou pokání, podobně jako doba před Velikonocemi. V současnosti je tato tradice v západní liturgii méně výrazná, i když se stále zachovávají některé postní prvky, jako je fialová barva mešních rouch nebo vypouštění hymnu Gloria. V pravoslavné církvi je advent dodnes přísně postním obdobím.  

Jíšaj je otec Davida, praotec Davidova rodu, z kterého vzejde Mesiáš. Davidův rod už dávno ztratil královský trůn, moc. Stal se z něj bezvýznamný pahýl, obyčejný rod Izraele. Mesiášský král vzejde ze starého kořene jako proutek, bude nový začátek. Bude obdařen Božím duchem.

Advent začíná výzvou k bdělosti. Nejde jen o očekávání Vánoc, ale především o připravenost na Kristův příchod. Prorok Izaiáš v prvním čtení ukazuje vizi míru a světla: národy putují na horu Páně, aby se nechaly poučit Božími cestami. Advent tak otevírá cestu naděje – Bůh vede lidstvo k jednotě a pokoji. Apoštol Pavel nás vybízí, abychom se probudili ze spánku.

„Nechoďte za nimi a neděste se,“ zaznělo v evangeliu jako pobídka pro učedníky, kteří budou čelit různým „ohlašovatelům“ a „předpovídačům“ konce světa. Mnoho lidí, hnutí i náboženských skupin v historii i současnosti předpovídalo konec světa. Mnozí z nich v různých katastrofách a událostech spatřovali ukazatele blížícího se konce. Jejich předpovědi v některých vyvolávaly strach, obavy a ochromení.

Když se blížily židovské Velikonoce,  Ježíš přišel do Jeruzaléma. V chrámu však místo posvátného ticha slyší hluk, bečení ovcí, hádky směnárníků, volání obchodníků… Chrám. který měl být místem modlitby, setkání člověka s Bohem, se stal tržištěm plným obchodů, peněz a křiku. Prodavači a penězoměnci nedělali nic špatného, vše sloužilo náboženským účelům.

Dnešní den vzpomínky všech zemřelých má pro mnohé z nás svou poetiku, spojenou s pietní návštěvou hřbitova, kdy za mlhavého večera na hrobech svítí stovky svíček. Posloucháme Mozartovo, Verdiho nebo Dvořákovo Requiem, vzpomínáme na své blízké zemřelé nebo na dávné předky.

Bůh je spravedlivý, nestraní nikomu. Není na straně proti chudákovi. Znamená to tedy, že je na straně chudáka?

Hledám-li jednotící myšlenku dnešních čtení, napadá mě, že by jí mohla být: vytrvalost ve víře, obohacenou o modlitbu a vzájemnou lidskou podporou, Bůh ocení svou věrností a záštitou. V prvním čtení Mojžíš s rukama zdviženýma k nebi prosí za svůj lid. Respektive, zcela prozaicky, za to, aby Izraelité dali na frak Amalečanům. Jeho lidské síly se však vyčerpávají, ruce bolí a ochabují, dílo se přestává dařit… Mojžíš potřebuje nutně pomoc a to ne pomoc Boží, tu má, ale pomoc lidskou.

O čem je toto evangelium? O vděčnosti, která nám tak často chybí. Každý den prosíme, ale málo děkujeme. O pokoře, která se vytratila z života většiny lidí, mnozí by ani nedokázali říci, co to slovo vlastně znamená. O malé víře kdesi uvnitř nás.  Hluboká víra jsou mnohdy jen slova. Zní to skepticky?

Milé sestry a bratři, v minulém zamyšleni jsem otevřel otázku sociální spravedlnosti a chtěl bych tuto otázku s pomocí Božího slova dále prohloubit. Sociální spravedlnost podle Božího záměru nezahrnuje pouze a jenom vytváření podmínek pro svobodný rozvoj člověka jako osoby, ale podle Božího záměru se spravedlnost naplňuje i v metafoře „stolování“.  

Devátého srpna tomu bylo právě 25 let, kdy vstoupil v platnost Zákon o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu, díky kterému si dnes můžeme připomínat Den české státnosti. Zajímalo mě, proč se v názvu svátku, který běžně označujeme jménem svatého Václava, jméno tohoto světce neobjevuje.

V prvním čtení prorok Amos kritizuje nespravedlivé praktiky bohatých vůči chudým. Amosův spis patří mezi menší prorocké knihy Starého zákona – tzv. malé proroky – a zároveň mezi nejstarší prorocké spisy. Amos pocházel z Judska a jako jeden z mála prorokoval k Severnímu Izraeli. Ráda bych nyní lehce nastínila historický vývoj obou zemí (Severního Izraele a Judska), které podle biblických zpráv vznikly rozdělením původního Izraele, jak jej známe z vyprávění o králi Davidovi a Šalomounovi.

Liturgické texty pro dnešní neděli jsou plné protikladů. Had, který je původně symbolem zla a smrti, je dnes představen také jako znamení záchrany. V listu Filipanům autor zdůrazňuje protiklad Boha a služebníka, a také ponížení a povýšení v souvislosti s Ježíšovým působením na zemi. A v evangeliu čteme o vystoupení na nebe, které však mohlo začít jen sestoupením. Já bych se dnes s vámi ráda zastavila nejprve u prvního čtení a poté u novozákonních textů.

Dnešní evangelijní čtení pro nás bývá kamenem úrazu. Ježíšova slova mohou působit jako velká změna oproti dříve probíraným kvalitám Božího království. Řada překladů Bible do češtiny používá vyhrocený slovník, některé více radikální, než jaký je použit v řeckém originále (hovoří o tom, že je třeba mít v nenávisti otce, matku…).

„Název!  Řekněte mi název toho léku.“ Sestřička v ambulanci drží v ruce telefon a začíná mluvit trochu důrazněji. Hovor už nějakou dobu trvá a sestřička se s pacientem zatím neshodla, na jaký lék chce poslat elektronický recept. „Né, nestačí, když řeknete, že chcete ten, co předtím. Psali jsme Vám už více léků. Musíte mi říci, který přesně chcete. Název. Jinak Vám paní doktorka nic nepošle. … Bílo-fialovou krabičku má více léků. Řekněte mi název.“ Telefonát sestřičky se protahuje.

Jak úzká je doopravdy ta úzká brána, o které Ježíš mluví?  Úzkou bránu, dveře nebo i cestu vnímáme často jako něco nepohodlného, co nás nějakým způsobem omezuje, vytyčuje hranice, které nám brání v rozletu, v tom dělat co sami chceme. Jednoduše že povedeme život plný pravidel a omezení, bez radosti a potěšení.  

Ježíš řekl svým učedníkům: "Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán! Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni."

Principem sociální spravedlnosti státu je uspořádávat společenské struktury tak, aby každý člověk měl rovné šance k důstojnému a svobodnému životu. Nový zákon v celé své šíři hlásá tuto svobodu. Nový zákon také dává konkrétní obsah tomuto rámci, který nazývám svobodou. Chápe ji jako závazek k lásce a odpovědnosti.

Kniha Kazatele představuje další vývojový stupeň mudroslovné literatury. Její vznik se datuje do 3. století, kdy helénistická kultura přináší nové myšlenky a otřásá tradiční vírou Izraele. Jako červená nit se vine heslo „pomíjivost, samá pomíjivost“ – liturgický překlad „marnost nad marnost“ je zavádějící, protože autor nehlásá „marnost“ všeho, ale pomíjivost, dočasnost.

Dnešní úryvek 18. kapitoly knihy Genesis navazuje na předchozí zjevení Hospodina Abrahámovi, kdy ho navštívili tři muži při odpočinku za denního horka. Ochotně je přivítal a pohostil. Během hostiny dostal zaslíbení, že jeho žena Sára bude mít do roka syna. Doprovodil hosty, kteří se ubírali k Sodomě konat Hospodinovu spravedlnost.

Dnešní zamyšlení je věnované ctnosti pohostinnosti, kdy je Ježíš pozván jako host do domu sester Marty a Marie z Betánie. Pohostinnost není totiž jen gesto lidskosti, ale též jeden z aspektů nového Kristova přikázání: přijmout hosta, cizince, pro nás znamená přijmout samotného Krista, který se ztotožnil se všemi potřebnými.      

Dnešní evangelium nám předkládá známé podobenství o „milosrdném Samaritánovi“. Na otázku znalce zákona po tom, co je zapotřebí k získání věčného života, Ježíš vybízí k hledání odpovědi v Písmu: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe“. Existovaly však různé výklady toho, kdo má být považován za „bližního“.

„Váš pokoj na něm spočine“. Ježíš posílá učedníky, posílá je jako posly pokoje, ne jako vůdce nebo manažery. Posílá je bez výbavy, bez jistot. Mají jít po dvou, tedy jako tým – ne sami, ale ani ne jako dav. Už tady můžeme vnímat, že křesťanství není individuální výkon, ale vztah. Vztah s Bohem, vztah s lidmi.

Vážení přátelé,   dnes nám někdo nadělil Sk 12,1-11, 2 Tim 4,6-8.17-18 a Mt 16,13-19.   Ve Skutcích král Herodes uvrhne do vězení sv. Petra. Je tam spoután řetězy a pečlivě ho hlídají značně zesílené stráže. Je v plánu ho soudit a popravit. Tento postup se politicky vyplatil u jiného předního učedníka – Jakuba, bratra Jana, Herodes si tím získal nějaké příznivce.

Myslím, že není třeba jít neštěstí naproti v podobě nějakého drastického sebezáporu či sebemrskačství. Den co den ber na sebe svůj kříž, ne kříž někoho jiného, ani kříž, který sis vybral. Nedávno jsem slyšela vyprávět příběh o ženě, které zemřelo dítě, a ona prosila Buddhu, aby ho vzkřísil. Po dlouhém prošení jí řekl: Vzkřísím ho, ale musíš mi přinést semínko z domu, v němž nikdy nepoznali bolest. Žena takové obydlí ale nenašla.

Už se jen párkrát vyspíme a je tu hurá konec školního roku. Hrubé obrysy plánů na prázdninové výlety začínají nabývat jasnějších kontur a s nimi se plní i první seznamy nazývající se „s sebou“. Milovníci rychlé kávy přibalí instantní tři v jednom, kosmetickou taštičku doplníme o trojkombinaci šampon – kondicionér – sprchový gel, do kempu si praktické ženy nezapomenou mycí prostředek – odmašťovač – dezinfekci a muži opraváři/kutilové kladivo – šroubovák – kleště v jednom nástroji.

Líbí se mi texty písní z Taizé. První píseň, která zazněla letos během Noci kostelů, měla slova: V temnotách našich dnů zapal oheň, který nezhasíná, nikdy nezhasíná v nás. Duch svatý je zobrazován jako holubice nebo jako oheň. V dnešním textu jsme četli o tom, jak Duch svatý zapálil oheň v životech učedníků.

Když jsem si poprvé přečetla dnešní liturgické texty, trochu jsem litovala, že jsem nedostala zamyšlení před Velikonocemi, kdy jsou součástí i texty ze Starého Zákona. Když jsem si texty přečetla, tím více mě to mrzelo. Říkala jsem si: „Co mám na tohle vymyslet?“ Texty mi přišly tak nějak jasné a samozřejmé. Vrhla jsem se na Spotify a jiná média a hledala inspiraci u jiných.

Jak těžké je najít cestu klidu a ticha v dnešní hektické době. Ze všech stran a z různých médií na nás útočí negativní zprávy, jsme obklopeni válečnými konflikty a na straně druhé honbou za materiálními požitky. Není lehké se z tohoto kolotoče vymanit a nenechat se jím doslova semlít.

Pacienta pana S. znám už více let. Je to starší moudrý elegán a mám ho moc ráda. Během roků léčby se mu už vícekrát nemoc vracela. Během těch zhoršení a nejistot se na rozdíl od většiny ostatních pacientů opakovaně vracel k tématu, že nakonec ho ta nemoc dožene, že ho nakonec dostane.

Milé děti, dnešní evangelium, zdá se, nebudí žádné pochybnosti. Pokud věříme v Ježíše, známe jeho hlas. Pokud nám chce Ježíš něco říci nebo odpovídá na naši prosbu o radu, tak poznáme, co nám říká a co nám odpovídá. Nebo to tak být nemusí? Protože vím, že jste od svých rodičů, prarodičů, učitelů a kamarádů vyslechly mnoho pohádek, dovolím si zavolat na pomoc jeden známý příběh, který se vypráví v různých podobách po celém světě.

Po několikerém čtení dnešního úryvku z evangelia jsem si vzpomněla na duchovní obnovu s Mgr. Pavlem Petrašovským. V českém ekumenickém překladu Bible 1 Ježíši na otázku „Miluješ mne?“ Šimon Petr dvakrát odpovídá: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Potřetí se Ježíš ptá už jinak, a to slovy : “Máš mne rád?”

Když počátkem roku 2020 náš biskup Tomáš vyhlásil jako motto roku NEBOJTE SE!, nikdo netušil, jak brzy bude ještě aktuálnější a nabude významu, který ani sám autor netušil. Tak jen připomenu: za necelé tři měsíce poté propukla pandemie COVID 19, ze které se některá naše duše i těla vzpamatovávají dodnes. A když se zdálo, že jsme z nejhoršího venku, přišla válka na Ukrajině a s ní spojený strach, vysoká inflace a existenční nejistoty.

Bratři a sestry, milí přátelé, vážení velikonoční hosté, slavíme velikonoční vigilii, nejposvátnější noc liturgického roku. Je to ta noc, „kdy se zabíjí velikonoční beránek“, ta noc, ve které „Hospodin vyvedl naše praotce z Egypta Rudým mořem“, ta noc, kdy je „ohnivý sloup vodil temnotou pouště“, ta noc, kdy „Kristus zlomil pouta smrti“, jak se zpívá ve velikonočním chvalozpěvu Exsultet. V této noci se tak zhušťují celé dějiny spásy, jak také naznačuje série čtení, která jsme slyšeli.

Dnešní zamyšlení začnu otázkami:  Věříte, že Ježíš vstal z mrtvých?  Průzkumy veřejného mínění odhalují, že v Německu tomu poměrně velké množství křesťanů (jedná se především o katolíky a evangelíky) nevěří. Podle různých pramenů jejich počet kolísá mezi 30 a 50 procenty. Nejde zde o pochybnosti, které proces vývoje víry z naivní na vyzrálou často provázejí, ale přímo o nevíru.   Co vlastně vzkříšení konkrétně znamená pro nás? 

Nevím, jakou kdo z vás má první vzpomínku na Velikonoce v kostele? Mimo kostel jich je určitě hodně, naše česká tradice – barvení a koledování vajíček, pletení pomlázek vyšupání děvčat, beránek na stole, nádivka k obědu …… Je hezké mít tradice a milé je udržovat, předávat je dál a věřit, že v globalizovaném světě nezaniknou. Ale úplně první vzpomínku z Velikonoc mám spojenou s babičkou u Božího hrobu.

Je 5. neděle postní, blížíme se konci postní doby a těšíme se na Velikonoce. Jak jsme čtyři týdny postu prožili? Zvládli jsme všechna předsevzetí? Pozor - hodně předsevzetí je dlažba cesty do pekel. Postní doba je asi pro mnoho z nás odřeknutí se opečených jitrnic, kouření, alkoholu, tancovaček, surfování na mobilech atd. A nebo budu milý, nebudu se zlobit na blízké, nebudu při řízení agresivní a mnoho dalších možností cesty ke "svatosti".

Úryvek z knihy Jozue popisuje významný okamžik v dějinách Izraele – jejich příchod do zaslíbené země a přechod od závislosti na maně k obživě z plodů země. Hospodin říká Jozuovi: „Dnes jsem z vás odvalil egyptskou potupu.“ Proto se to místo jmenuje až dodnes Gilgál, to je odvalení.

Veleb, duše má, Hospodina, veleb jeho svaté jméno….., ale jaké vlastně? Jméno v životě člověka hraje podstatnou roli. Konkretizuje lidskou identitu, je vyjádřením vztahu k ostatním. Tím, že je nám dáno před, nebo v okamžiku narození, nezávisle na naší vůli a bylo nám přiděleno těmi, kteří nás v pozemském rozměru stvořili, se vztahuje k minulosti.

Evangelium druhé postní neděle přibližuje událost Proměnění Páně, kdy Ježíš na hoře ukazuje svou božskou slávu třem učedníkům. Mojžíš a Eliáš s ním rozmlouvají o jeho odchodu, který se má naplnit v Jeruzalémě. Nakonec se z oblaku ozve hlas: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ Tato událost nám ukazuje, že Kristus není jen obyčejným člověkem – je Božím Synem, skrze něhož se uskutečňuje spása světa.

Vážení přátelé, snažím si dát dohromady texty k dnešnímu čtení, hlavně Sirachovce 27,5-8 a Evangelium Lukáše 6,39-45. Ostatně někdo je k sobě přiřadil asi záměrně. V prvním čtení se přirovnává čištění sítem a nádoba od hrnčíře v peci k testování člověka. Člověk se osvědčí, když s ním mluvíš a slovo vyjádří myšlenky lidského srdce. A na ovoci se pozná, kdo pěstoval strom; na slovech se projeví smýšlení lidského srdce. Vše se osvědčuje v čase a uvidí se, jak sázka na to a na ono dopadne.

Tento úryvek z evangelia podle Lukáše (Lk 6,17.20-26) nám obrací úplně naruby běžné vnímání úspěchu a štěstí. Mluví o paradoxu: chudí, hladoví a plačící mají být nakonec těmi, kdo skutečně vyhrají. Naopak ti, kdo jsou dnes na vrcholu, mohou být v budoucnu na dně. Domnívám se, že Ježíšovo poselství není jen útěchou, ale hlavně výzvou ke změně pohledu na svět. Není to o tom, že bohatství nebo radost jsou špatné, ale spíš o tom, kam člověk upíná své srdce.

Co si počít s obrazem rozžhaveného kamene, který se dotkne mých úst? Nikdo z nás by to určitě nechtěl zažít. Ale zdá se, že to bylo pro vyslání Izaiáše do služby Bohu nezbytné. Mnohdy se teprve s odstupem času některé nepříjemné okamžiky (nebo těžká období) našeho životního příběhu ukážou jako klíčové pro nalezení dobrého směru naší cesty.

Druhý únor je čtyřicátý den po Vánocích. Podle starozákonních kultických předpisů se žena po porodu chlapce čtyřicet dní pokládala za nečistou. Proto přichází Marie do jeruzalémského chrámu, aby dle Mojžíšova zákona obětovala za své očištění dvě hrdličky nebo dvě holoubata, tzv. oběť chudých. Tato oběť ženám následně umožňovala opět se všeho dotýkat a vstupovat do chrámu.

Ke svému zamyšlení jsem si tentokrát vybral tento Pavlův text z několika důvodů. Jednak proto, že právě nyní probíhá Týden modliteb za jednotu křesťanů, a dále i proto, že ve mně evokuje vzpomínky na období mého hledání cesty k víře, které bylo zdlouhavé, kolísající, ale výrazně formované společenstvím, ve kterém jsem se v době dospívání a rané dospělosti pohyboval. V neposlední řadě mne text zaujal tím, že se věnuje tělu a údům – kterým se snažím věnovat i já v mé profesi ortopeda…

Dnešní evangelium vypráví o svatební hostině v Káně Galilejské, kde Ježíš proměnil vodu ve víno k radosti ženicha a nevěsty, a končí tím, že to bylo první znamení, které Ježíš vykonal. Zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili. (J 2,11). Evangelista Jan nemluví o zázraku, tedy o mocné a mimořádné události, která vyvolává údiv, ale o znamení, které vzbudilo víru učedníků.

Vaření z vody. Občas zaslechnu povzdech od některých z autorů nedělních zamyšlení, že s tím či oním textem mají obtíž. Zpracovat text o aktualizaci biblického vyprávění pro dnešek, o svých zážitcích a setkáních, o svých dilematech a životních šmodrchancích je někdy opravdu náročné; a nezřídka i hodně osobní. Nemluvě o situaci, kdy na nás vyjde text, se kterým jsme se již v minulostí (ne/úspěšně) utkali.

Stojím se svými příbuznými na adventním trhu před hotelem Thermal. Díváme se na papundeklovou postavu Ježíška ležícího v jesličkách pod peřinkou z kanafasu. Je to už třetí betlém, který dnes na karlovarských adventních trzích vidíme. Před Mlýnskou kolonádou jsme pořídili hromadnou rodinnou fotografii u betléma ze dřeva. U Sadové kolonády jsme míjeli obtížně vyfotografovatelný betlém z postav tvořených svítícími obrysy kabelů s LED žárovkami.

Když se řekne „křesťanská rodina“, mnozí si představí něco téměř nedosažitelného: rodinu, která se každý večer modlí růženec, ráno čte Písmo svaté a nikdy mezi sebou nezvýší hlas. Vzpomínáme na obraz Svaté rodiny – Ježíše, Marii a Josefa – jako na ideál bez chyby. Ale jak vypadá křesťanská rodina dneška ve světě, který je na první pohled zcela jiný?

Vánoční čas je obdobím radosti, naděje a pokoje. Ale kdo z nás právě teď cítí pokoj? Kolik z nás je sužováno starostmi, obavami a strachem? Strach je něco, co nás jako lidstvo provází od nepaměti. V textu, který jsme nyní slyšeli zaznělo na adresu pastýřů z úst anděla: „Nebojte se.“ Chvíli před tím, nás pisatel seznamuje, že pastýřů se zmocnila bázeň, měli strach. Přijde anděl a řekne: Nebojte se. Je to již několikáté NEBOJ, které zaznívá v událostech popisující Ježíšovo narození.

Milí křesťané, téma, které mi vyvstalo, když jsem pročítal a přemýšlel o textu evangelia, vůbec není radostné. Je závažné a velice aktuální. Předem se omlouvám všem, kterým bych mohl tímto textem způsobit těžkost, ale pokládám ho za velmi důležité a má určitě přednost před vánočním kýčem.   Přemýšlel jsem o Marii a o Alžbětě, v čem jsou jejich příběhy společné. Je to utrpení.

Text proroka Sofoniáše, konkrétně verše 14–18a, přináší silné poselství naděje a obnovení. V celé knize proroka Sofoniáše jsme svědky Božího soudu nad hříšným světem a národy, ale v této pasáži se mění tón: přichází slibný čas, kdy Bůh opět pozvedne svůj lid, záchrana je na dosah a srdce se naplňují radostí.

Vstoupili jsme do adventu, času přípravy na příchod Pána, který oslavíme o Vánocích. Nejde při tom jen o narození dítěte Ježíše, ale především o Kristův příchod do našich dějin. Jan volá: „Připravte cestu Pánu.“ Bůh přichází, jeho příchod je blízko, ale nepotkáme ho, pokud sami nepřiložíme ruku k dílu, a to především ve svém osobním životě. Modleme se za připravení cesty pro Boha a něco pro to dělejme.

Nové období, jež Hospodin prorokovými ústy ohlašuje, tedy nový věk, v určitém smyslu navazuje na něco z období starého. Zůstávají v platnosti Boží plány a trvá jeho dílo s lidem. Tato kontinuita je vyjádřena v Boží smlouvě. Každé období Božího lidu mělo svou smlouvu. Zvláštní význam měla smlouva Davidovská. O jejím nepřetržitém trvání mluví. To, co vyznačuje zaslíbeného potomka z Davidova rodu, se stává charakteristikou města a jeho obyvatel.

„Já jsem Alfa i Omega, Počátek i Konec.“ Tak tahle věta mi v mysli utkvěla, vždy mi naháněla posvátné, ale zvláštně krásné mrazení po těle, vzbuzovala napětí, očekávání a vědomí čehosi velkého, co mě přesahuje a je tajemné. Tím "vždy" myslím dobu, od níž se datuje mé seznamování se s křesťanstvím. V nějakých 16-17 letech, jako „gymplačka“, jsem začala dojíždět do Hroznětína za jezuitou p. Dvořákem, který se mnou neúnavně diskutoval a vedl, i přes svůj pokročilý věk, dlouhé a trpělivé rozhovory.

Známý kazatel Segneri začal jednou svoji řeč slovy: „Dnes vám budu vyprávět něco, co ještě nevíte.“ V kostele zavládlo naprosté ticho a lidé s napětím čekali, co zajímavého jim řekne. Po chvíli kazatel pokračoval. “Každý člověk musí zemřít.“ Kostelem se nesl rozpačitý údiv a lidé začali mezi sebou šeptat.

Peníze hýbou světem. Tuto otřepanou frázi, dalo by se říci floskuli, která častým užíváním ztratila svůj obsah, dnes často slýcháme z úst politiků i podnikatelských elit, lidí rádoby pragmaticky a ekonomicky smýšlejících. Hodně ale záleží na úhlu pohledu. Na jednu stranu peníze a hmotné statky bez člověka a jeho přičinění nic neznamenají. Na straně druhé stojí chorobná touha po penězích, známá již od dob jejich vynálezu ve starověké Fénicii.

Kdysi se mne někdo zeptal, jak můžu věřit, že Bůh existuje. Ještě něž jsem stačila odpovědět, pronesl úvahu o tom, že mne vždycky pokládal za rozumného člověka. Jako by rozum byl v rozporu s vírou. Ale od počátku…., jako dítě jsem byla téměř od narození svěřena do péče prarodičům, tehdy již sedmdesátníkům. Úžasným, milujícím, hluboce věřícím.

Evangelium této neděle vypráví příběh slepého žebráka Bartimaia. V době Ježíšově se věřilo, že když se v rodině narodí někdo postižený, nebo těžce nemocný, že se ta rodina provinila nějakým hříchem. I slovo rodina má v kontextu bible širší význam – dnes bychom řekli rod, neboli více generací příbuzných. Tedy v rodině Bartimaia byl zřejmě spáchán hřích, jemněji řečeno něco se nepovedlo, rozbilo, narušilo a to mělo za následek, že měli slepého syna…

Dnešní evangelium má pro mě dva významy, které trochu souvisí a trochu také ne. Ten první. Když si některé z biblických textů potřebuji přiblížit, snažím se udělat časovou přesmyčku a přenést děj do dnešní reality, představit si jak by příběh vypadal, kdyby se odehrál ne před dvěma tisíci lety, ale včera, v časoprostoru, který znám.

Věříte na věčný život? Chcete být v náboženském slova smyslu spaseni? Hřích Adama a Evy, příčina bolesti a smrti, byl urážkou Boží, Kristova smrt je zástupnou obětí, kterou Kristus usmířil svého Otce a ospravedlnil nás. Zajímá Vás to? Toho bohatého mladíka evidentně ano, když se Ježíše ptal, co má dělat, aby dostal věčný život. Zajímalo to pak i učedníky, když se ptali, kdo může být spasen a Ježíš na konci textu slibuje pro budoucí věk život věčný.  

Máte rádi stolní hry? Dnes bych vám chtěla jednu představit. Jmenuje se Globulus Cusani a vymyslel ji někdy v 15. století německý kardinál a reformátor církve Mikuláš Kusánský pro své tehdejší žáky v Římě.

Do jaké míry je naše vnímání lidí ovlivněno námi vytvořenými škatulkami, do kterých si vědomě nebo podvědomě lidi zařazujeme, často zkratkovitě a dřív, než jim dáme šanci se nějak svobodně projevit? Ovlivní náš pohled na neznámého člověka informace, že je katolík, popř. nějaké viditelné znamení, např. křížek nebo medailka na krku a podobně? (Teď nemyslím jezulátka po kapsách a podobné nesmysly).

V tomto zamyšlení se zaměřím na první část textu, kde Ježíš něco oznamuje. Text je bohatý na obrazy a na narážky. Ježíš sestupuje z hory. Hora v biblickém myšlení je místem, kde se Mojžíš setkával s Hospodinem. Rozdíl je v tom, že ve Starém zákoně Bůh na hoře zůstával a Mojžíš se k Bohu musel neustále vydávat. Zde Bůh sestupuje s jeho lidem a kráčí s ním po Galileji.

Kým je pro nás Ježíš? To je otázka z dnešního evangelia.  Ježíš v něm pokládá dvě otázky: „Za koho mě lidé pokládají“ a „za koho mě pokládáte vy?“ Jinými slovy: „Co si myslí lidé, že jsem?“ a „Co si myslíte vy? Kým jsem pro Vás? “ Jsou to otázky, které mohou být aktuální v každé době. Zkusme si na ně každý odpovědět.

„Táta mě pořád cepoval. V životě mě měla ráda jen moje babička, ale ta brzo umřela. Ty fuchtle na onkologii mi zakazovaly chodit ven do bufetu. Pořád do mě všichni hučí, že se mám hodně modlit, že Bůh, když chce, tak uzdravuje.“ Vyhublý pacient zlostně prsty svírá opěrky pojízdného křesla. Má vyšší psychomotorické tempo a očividně vysokou hladinu úzkosti. A také zlosti. Na svůj osud, na Boha, na zdravotníky.

Čtení dnešní neděle jsou věnována zbožnosti jako blízkosti Boha člověku a naopak, a tedy i zákonu, tradici a vůbec interpretaci náboženských pravidel a předpisů. Starý zákon připomíná, jaké požehnání bylo předání Hospodinových nařízení a ustanovení Izraeli. Apoštol Jakub zdůrazňuje, že tento poklad „z nebe“ není potřeba jen poslouchat, ale jeho přijetí předpokládá též jeho aplikaci v životě věřícího (víra implikuje skutky a před ortodoxií má přednost ortopraxe).

Když jsem byla malá, často jsem se obracela na svého tatínka s dotazy ohledně Pána Boha. Jak to myslí s tím, že máme jít za ním nebo od něj odejít? Jak vyřeší to či ono? Jeho odpověďmi byly různé smyšlené příběhy s tradičním závěrečným poučením, že Pána Boha je dobré za prvé nezlobit a za druhé jej příliš neotravovat se svými malichernostmi, neboť on sám "ví nejlíp".

První a druhé čtení k sobě tematicky ladí, vnímám tam společného jmenovatele a to jak praktickou, tak biblickou moudrost. To evangelium šokuje tím, že Ježíš graduje své vystoupení tvrzením, že jej obyvatelé městečka Kafarnaum mají sníst zaživa.

V prvním čtení z knihy Exodus čteme o cestě synů Izraele ze země otroctví do zaslíbené země, do svobody. Cesta se vleče, je náročná, jednotvárná a zdlouhavá. Putující začínají reptat, nostalgicky vzpomínají, raději by se vrátili, stýská se jim po pohodlnějším životě „u hrnců masa a chlebů dosyta“.

V tomto Evangeliu se mluví o zázraku, který Pán Ježíš vykonal, když nasytil chlebem a rybami pět tisíc lidí.... Dříve již Pán Ježíš vykonával zázraky okamžité, které mohli lidé spatřit ihned a vzbuzovaly údiv a bázeň, například uzdravení zmrzačeného muže, kdy vnější fyzické okamžité změny musely udivit všechny, kdo to viděli. Ale mnohé zázraky probíhaly tiše a nenápadně, jako zázraky postupné, lidskýma očima stěží rozpoznatelné.

Liturgie slova je tuto neděli naprosto kompaktní.  Vše je jednoznačné a je možné hledat něco dalšího? Jako všechny texty písma i tyto nás nutí k zamyšlení nad sebou samým. Byli jsme vyzváni v minulých bohoslužbách ke každodennímu zamyšlení na závěr dne, jak jsme den prožili, co jsme udělali dobrého a co se podařilo, z čeho máme radost.

V prvním čtení Bételský kněz Amasjáš vypovídá nepohodlného proroka ze země. Amos mu ohlašuje Boží soud. Sedmá kapitola, ze které je dnešní úryvek, začíná prorokovým viděním kobylek, které se blíží jako mrak a nesou zkázu celému kraji. Kobylky mohou pozřít úrodu a bude hlad. Dále viděl oheň, což může přinést sucho. Amos prosí při obou viděních Hospodina za odpuštění pro zpronevěřilý lid, Bůh se slitovává a nezničí zemi. Po třetím vidění „olovnice“ se už prorok nepřimluví.

Jak jste si asi všimli, v dnešním čtení i evangeliu se mnohokrát opakuje slovo PROROK. Kdo je nebo byl vlastně prorok? Jakási starozákonní postava, asketa s dlouhými vlasy a vousy, jehož radami a moudry se řídíme dodnes? Při pátrání po vysvětlení, kdo je nebo není prorok, jsem narazila na Vatikánské zprávy (Vatican News), kde přesně před rokem (2.7.2023) při modlitbě Anděl Páně papež František říká, že všichni jsme Ježíšovými proroky a svědky!

 V době mé konverze mi bylo 20 let. Bylo to na konci 80. let 20. století, krátce před sametovou revolucí. Pro věřící to byla doba v mnoha ohledech složitá, lidé na ně pohlíželi tak trochu skrz prsty, jako na podivíny, hlavně v pracovních kolektivech, zanesených všudypřítomnou bolševickou ideologií. Pro mě to ale byla doba, kdy jsem doslova hltal různé podněty a informace z oblasti víry a křesťanství.

Neznám žádný jiný text, který by tak silně a hluboce vystihoval lidskou víru, či plnou důvěru. „Věřím, že existuje slunce, i když ho nevidím. Věřím v lásku, i když ji necítím. Věřím v Boha, i když mlčí.“

Boží lid je ve vyhnanství a propadá beznaději. Znamená to, že Bůh svůj lid opustil? A jak to vůbec vypadá se slibem věčně trvající Davidovy dynastie? Existuje pro Boží lid ještě nějaká budoucnost? Odpověď proroka Ezechiela není jen jednoduché ano nebo ne.

Omlouváme se, ale nedělní zamyšlení na tuto neděli nemáme.

Vážení přátelé, troje čtení na neděli 2.6.2024 přinášejí zajímavé otázky. První je z Deuteronomia, páté knihy Mojžíšovy. O té se dočteme, že sama nemá děj, jejím obsahem je „opakování“ Zákona. Mojžíš lidu připomíná znovu celý Zákon, který dostali od Boha. „Opakování“ zákona není doslovné. Mnohé předpisy jsou formulovány odlišně; kniha také obsahuje značné množství zákonů, které v předchozích knihách Tóry nenajdeme.

Milí křesťané, lidská svoboda a její realizace v životě jednotlivce a společnosti se z teologického hlediska jeví jako pravý obraz a podoba Boha. Moc Ježíšova, je svobodou jak na nebi, tak na zemi. Křesťan má o této svobodě vědět něco víc, protože ví, že Duch Pána ji živí i mimo církev a v ní ji posiluje skrze svátosti, především skrze eucharistii, protože v ní se společně s Pánem každý daruje Bohu a následně celému stvoření.