Nedělní zamyšlení

Dnešní evangelium má pro mě dva významy, které trochu souvisí a trochu také ne. Ten první. Když si některé z biblických textů potřebuji přiblížit, snažím se udělat časovou přesmyčku a přenést děj do dnešní reality, představit si jak by příběh vypadal, kdyby se odehrál ne před dvěma tisíci lety, ale včera, v časoprostoru, který znám.

Věříte na věčný život? Chcete být v náboženském slova smyslu spaseni? Hřích Adama a Evy, příčina bolesti a smrti, byl urážkou Boží, Kristova smrt je zástupnou obětí, kterou Kristus usmířil svého Otce a ospravedlnil nás. Zajímá Vás to? Toho bohatého mladíka evidentně ano, když se Ježíše ptal, co má dělat, aby dostal věčný život. Zajímalo to pak i učedníky, když se ptali, kdo může být spasen a Ježíš na konci textu slibuje pro budoucí věk život věčný.  

Máte rádi stolní hry? Dnes bych vám chtěla jednu představit. Jmenuje se Globulus Cusani a vymyslel ji někdy v 15. století německý kardinál a reformátor církve Mikuláš Kusánský pro své tehdejší žáky v Římě.

Do jaké míry je naše vnímání lidí ovlivněno námi vytvořenými škatulkami, do kterých si vědomě nebo podvědomě lidi zařazujeme, často zkratkovitě a dřív, než jim dáme šanci se nějak svobodně projevit? Ovlivní náš pohled na neznámého člověka informace, že je katolík, popř. nějaké viditelné znamení, např. křížek nebo medailka na krku a podobně? (Teď nemyslím jezulátka po kapsách a podobné nesmysly).

V tomto zamyšlení se zaměřím na první část textu, kde Ježíš něco oznamuje. Text je bohatý na obrazy a na narážky. Ježíš sestupuje z hory. Hora v biblickém myšlení je místem, kde se Mojžíš setkával s Hospodinem. Rozdíl je v tom, že ve Starém zákoně Bůh na hoře zůstával a Mojžíš se k Bohu musel neustále vydávat. Zde Bůh sestupuje s jeho lidem a kráčí s ním po Galileji.

Kým je pro nás Ježíš? To je otázka z dnešního evangelia.  Ježíš v něm pokládá dvě otázky: „Za koho mě lidé pokládají“ a „za koho mě pokládáte vy?“ Jinými slovy: „Co si myslí lidé, že jsem?“ a „Co si myslíte vy? Kým jsem pro Vás? “ Jsou to otázky, které mohou být aktuální v každé době. Zkusme si na ně každý odpovědět.

„Táta mě pořád cepoval. V životě mě měla ráda jen moje babička, ale ta brzo umřela. Ty fuchtle na onkologii mi zakazovaly chodit ven do bufetu. Pořád do mě všichni hučí, že se mám hodně modlit, že Bůh, když chce, tak uzdravuje.“ Vyhublý pacient zlostně prsty svírá opěrky pojízdného křesla. Má vyšší psychomotorické tempo a očividně vysokou hladinu úzkosti. A také zlosti. Na svůj osud, na Boha, na zdravotníky.

Čtení dnešní neděle jsou věnována zbožnosti jako blízkosti Boha člověku a naopak, a tedy i zákonu, tradici a vůbec interpretaci náboženských pravidel a předpisů. Starý zákon připomíná, jaké požehnání bylo předání Hospodinových nařízení a ustanovení Izraeli. Apoštol Jakub zdůrazňuje, že tento poklad „z nebe“ není potřeba jen poslouchat, ale jeho přijetí předpokládá též jeho aplikaci v životě věřícího (víra implikuje skutky a před ortodoxií má přednost ortopraxe).

Když jsem byla malá, často jsem se obracela na svého tatínka s dotazy ohledně Pána Boha. Jak to myslí s tím, že máme jít za ním nebo od něj odejít? Jak vyřeší to či ono? Jeho odpověďmi byly různé smyšlené příběhy s tradičním závěrečným poučením, že Pána Boha je dobré za prvé nezlobit a za druhé jej příliš neotravovat se svými malichernostmi, neboť on sám "ví nejlíp".

První a druhé čtení k sobě tematicky ladí, vnímám tam společného jmenovatele a to jak praktickou, tak biblickou moudrost. To evangelium šokuje tím, že Ježíš graduje své vystoupení tvrzením, že jej obyvatelé městečka Kafarnaum mají sníst zaživa.

V prvním čtení z knihy Exodus čteme o cestě synů Izraele ze země otroctví do zaslíbené země, do svobody. Cesta se vleče, je náročná, jednotvárná a zdlouhavá. Putující začínají reptat, nostalgicky vzpomínají, raději by se vrátili, stýská se jim po pohodlnějším životě „u hrnců masa a chlebů dosyta“.

V tomto Evangeliu se mluví o zázraku, který Pán Ježíš vykonal, když nasytil chlebem a rybami pět tisíc lidí.... Dříve již Pán Ježíš vykonával zázraky okamžité, které mohli lidé spatřit ihned a vzbuzovaly údiv a bázeň, například uzdravení zmrzačeného muže, kdy vnější fyzické okamžité změny musely udivit všechny, kdo to viděli. Ale mnohé zázraky probíhaly tiše a nenápadně, jako zázraky postupné, lidskýma očima stěží rozpoznatelné.

Liturgie slova je tuto neděli naprosto kompaktní.  Vše je jednoznačné a je možné hledat něco dalšího? Jako všechny texty písma i tyto nás nutí k zamyšlení nad sebou samým. Byli jsme vyzváni v minulých bohoslužbách ke každodennímu zamyšlení na závěr dne, jak jsme den prožili, co jsme udělali dobrého a co se podařilo, z čeho máme radost.

V prvním čtení Bételský kněz Amasjáš vypovídá nepohodlného proroka ze země. Amos mu ohlašuje Boží soud. Sedmá kapitola, ze které je dnešní úryvek, začíná prorokovým viděním kobylek, které se blíží jako mrak a nesou zkázu celému kraji. Kobylky mohou pozřít úrodu a bude hlad. Dále viděl oheň, což může přinést sucho. Amos prosí při obou viděních Hospodina za odpuštění pro zpronevěřilý lid, Bůh se slitovává a nezničí zemi. Po třetím vidění „olovnice“ se už prorok nepřimluví.

Jak jste si asi všimli, v dnešním čtení i evangeliu se mnohokrát opakuje slovo PROROK. Kdo je nebo byl vlastně prorok? Jakási starozákonní postava, asketa s dlouhými vlasy a vousy, jehož radami a moudry se řídíme dodnes? Při pátrání po vysvětlení, kdo je nebo není prorok, jsem narazila na Vatikánské zprávy (Vatican News), kde přesně před rokem (2.7.2023) při modlitbě Anděl Páně papež František říká, že všichni jsme Ježíšovými proroky a svědky!

 V době mé konverze mi bylo 20 let. Bylo to na konci 80. let 20. století, krátce před sametovou revolucí. Pro věřící to byla doba v mnoha ohledech složitá, lidé na ně pohlíželi tak trochu skrz prsty, jako na podivíny, hlavně v pracovních kolektivech, zanesených všudypřítomnou bolševickou ideologií. Pro mě to ale byla doba, kdy jsem doslova hltal různé podněty a informace z oblasti víry a křesťanství.

Neznám žádný jiný text, který by tak silně a hluboce vystihoval lidskou víru, či plnou důvěru. „Věřím, že existuje slunce, i když ho nevidím. Věřím v lásku, i když ji necítím. Věřím v Boha, i když mlčí.“

Boží lid je ve vyhnanství a propadá beznaději. Znamená to, že Bůh svůj lid opustil? A jak to vůbec vypadá se slibem věčně trvající Davidovy dynastie? Existuje pro Boží lid ještě nějaká budoucnost? Odpověď proroka Ezechiela není jen jednoduché ano nebo ne.

Omlouváme se, ale nedělní zamyšlení na tuto neděli nemáme.

Vážení přátelé, troje čtení na neděli 2.6.2024 přinášejí zajímavé otázky. První je z Deuteronomia, páté knihy Mojžíšovy. O té se dočteme, že sama nemá děj, jejím obsahem je „opakování“ Zákona. Mojžíš lidu připomíná znovu celý Zákon, který dostali od Boha. „Opakování“ zákona není doslovné. Mnohé předpisy jsou formulovány odlišně; kniha také obsahuje značné množství zákonů, které v předchozích knihách Tóry nenajdeme.

Milí křesťané, lidská svoboda a její realizace v životě jednotlivce a společnosti se z teologického hlediska jeví jako pravý obraz a podoba Boha. Moc Ježíšova, je svobodou jak na nebi, tak na zemi. Křesťan má o této svobodě vědět něco víc, protože ví, že Duch Pána ji živí i mimo církev a v ní ji posiluje skrze svátosti, především skrze eucharistii, protože v ní se společně s Pánem každý daruje Bohu a následně celému stvoření.

Pavle, Pavle, proč mě pronásleduješ? Co ti moje tělo provedlo? Co ti provedlo tvoje tělo? Koneckonců kdyby se toho tvého Bůh v dobrém rozmaru mírně nedotkl a ono se nesvalilo na zem, neuhodil ses  do hlavy, kdybys neoslepl, tak se asi nebylo kde rozsvítit, nebylo čím prozřít, co myslíš? Vždyť tělo je chrám Ducha. Tělo samozřejmě může být venkovská omšelá kaplička, do níž fouká a zatéká, ale také to může být katedrála.

 Před pár měsíci na mě moje maminka přepsala rodinnou hrobku. Hrobka se nachází na malebném venkovském hřbitůvku v obci vzdálené asi 10 kilometrů od místa našeho bydliště. Její stav je dost špatný, vrchní deska se drolí, propadá a náhrobek je zarostlý zdivočelou zelení. Naposledy do ní byla před téměř 50 lety uložena moje prababička.Rozhodli jsme se s manželem, že jí dáme zrekonstruovat, ostatky v ní přeskládat a vnitřní prostor vyčistit.

Moje dnešní zamyšlení je hodně osobní a zase trošku hudební. "Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní.“ Toto řekl Petr poté, co prožil asi 3 roky jako velmi blízký přítel Ježíšův, a to včetně proměnění na hoře, odpuštění selhání a pár zázraků. Jak je možné, že až teď? Měli jsme v rodině spoustu let člověka, který nedávno prohlásil: „Teprve teď díky Vám vidím, že dobré vztahy jsou víc než bohatství.“ Po 10 letech? To jako fakt?

Pacient přede mnou skoro svítil jako nazelenalý citron – tak těžkou měl žloutenku. Od minulé návštěvy v obličeji zase ztratil svaly a podkožní tuk. Takže když promluvil, zdály se jeho zuby nepřiměřeně velké a proti žloutenkou změněné barvě kůže nepřirozeně bělostné. Vytiskla jsem mu zprávu a recepty a doporučení na interní ambulanci, kam jsem ho posílala k zajištění drenáže žlučových cest uzavřených nádorem slinivky.

Evangelijní text k této neděli využívá obraz, který sice má zakotvení ve starozákonních příslibech a v každodenním životě čtenářů a posluchačů novozákonních textů v prvních staletích minulého tisíciletí, většině z nás však již mnoho neříká. Naše vědomosti o pasteveckém životě a o péči o hospodářská zvířata jsou odvozeny z vysloveného v kostelích a přečteného v biblických komentářích; rozhodně nevycházíme ze svých osobních zkušeností a zážitků.

Když se dnes na Velký pátek mé prsty zlehka dotýkají klávesnice notebooku, myšlenkami jsem ještě daleko předaleko v Turecku, přesněji v Efezu, archeologickém parku, který se nachází přibližně 50 km na jih od Izmiru, dříve Smyrny. Obřím areálem plným více či spíš méně dochovaných antických památek nás provází paní Kateřina a upozorňuje na některé z turisticky atraktivních záležitostí.

23.12.23 Poslouchám mši a nechce se mi věřit: Růže pro vraha??? To snad nemůžou myslet vážně??? Chudáci rodiče, příbuzní obětí!!! Jak tohle můžou ustát? Mše skončila a já nemůžu myslet na nic jiného, pořád mi zní v uších - růže pro vraha, růže pro vraha....

Pan farář říká, že pro psychoterapeutku, zároveň křesťanku, není pozitivnějšího tématu než vzkříšení. Zprvu mne žádná souvislost s pojmem vzkříšení nenapadla. Co k tomu mohu říci?

Nejvýznamnějším obdobím církevního roku je Svatý týden, který začíná právě dnes, květnou nedělí. O tomto svátku můžeme obrazně říci, že má nádech světla a radosti, ale i smutné inverzní šedi. Žehnáme ratolesti a zároveň čteme pašije, které připomínají utrpení. Připomínáme si radostné vítání Ježíše při jeho slavném vjezdu do Jeruzaléma. Nadšení ale netrvá dlouho. Již za pár dnů budou mnozí z těch, kdo ho s jásotem vítali, volat po jeho smrti.