Nedělní zamyšlení

„Tak ukaž, Jane Evangelisto, copak jsi to napsal pěkného? To chceš u nás publikovat? (Nasazuje si brýle a listuje rukopisem.) No… jako… struktura dobrá. Jazyk perfektní… ‚Na počátku bylo Slovo… ‘, hmmm, to zní umělecky, máš talent, chlapče. Co tam píšeš dál? ‚A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží…’ Počkej, prosím tě, co je to vlastně za žánr? To není obyčejnej román, to je fantasy, nebo nějaký ezo? Radostná zvěst, říkáš? To myslíš něco jako inspirativní koučink?

Optikou dnešního liberálního postmoderního křesťana bez náboženských neuróz a strachů křest na první dojem k ničemu dobrý není. Téma křtu obvykle stojí stranou běžných hovorů mezi katolíky. I v sekulárních nebo náboženských médiích se téma křest a jeho smysluplnost objevuje méně frekventovaně nežli témata jiných katolických svátostí. Důvody, proč se lidé nechávali pokřtít v minulosti, již dnes mnozí považují za obsoletní.

Matoušovo vyprávění o Třech králích patří mezi nejznámější novozákonní biblické příběhy. Tradice o koření se mocných a bohatých chudému novorozenému děcku je inspirací pro každoroční charitní Tříkrálovou sbírku. Zvěstování Páně v Matoušově pojetí však otvírá řadu otázek, které mohou být inspirací pro nás, jak přistupovat k Bibli jako každodennímu zdroji duchovní tvořivosti.

V tomto zamyšlení se dotknu dvou rovin: nejprve stylu práce evangelisty Matouše a poté důsledků této metody pro naše vlastní bytí. Textově se opírám o svou diplomovou práci, která se zabývala starozákonními citacemi v Matoušově evangeliu. Evangelista Matouš svým stylem – na první pohled strohým – oslovuje především Ježíšovy následovníky vyrůstající z židovské tradice.

Jádrem vánočního sdělení je, že se Bůh stal člověkem. Když říkáme, že Bůh se stal člověkem, někdy si neuvědomujeme, jak radikální věta to je. Bůh už není někde vzdáleně „v nebesích“, ale sestupuje na zem a je plně s lidmi – a dokonce se sám člověkem stává.

Ano, tradičně byl advent postní dobou a dobou pokání, podobně jako doba před Velikonocemi. V současnosti je tato tradice v západní liturgii méně výrazná, i když se stále zachovávají některé postní prvky, jako je fialová barva mešních rouch nebo vypouštění hymnu Gloria. V pravoslavné církvi je advent dodnes přísně postním obdobím.  

Jíšaj je otec Davida, praotec Davidova rodu, z kterého vzejde Mesiáš. Davidův rod už dávno ztratil královský trůn, moc. Stal se z něj bezvýznamný pahýl, obyčejný rod Izraele. Mesiášský král vzejde ze starého kořene jako proutek, bude nový začátek. Bude obdařen Božím duchem.

Advent začíná výzvou k bdělosti. Nejde jen o očekávání Vánoc, ale především o připravenost na Kristův příchod. Prorok Izaiáš v prvním čtení ukazuje vizi míru a světla: národy putují na horu Páně, aby se nechaly poučit Božími cestami. Advent tak otevírá cestu naděje – Bůh vede lidstvo k jednotě a pokoji. Apoštol Pavel nás vybízí, abychom se probudili ze spánku.

„Nechoďte za nimi a neděste se,“ zaznělo v evangeliu jako pobídka pro učedníky, kteří budou čelit různým „ohlašovatelům“ a „předpovídačům“ konce světa. Mnoho lidí, hnutí i náboženských skupin v historii i současnosti předpovídalo konec světa. Mnozí z nich v různých katastrofách a událostech spatřovali ukazatele blížícího se konce. Jejich předpovědi v některých vyvolávaly strach, obavy a ochromení.

Když se blížily židovské Velikonoce,  Ježíš přišel do Jeruzaléma. V chrámu však místo posvátného ticha slyší hluk, bečení ovcí, hádky směnárníků, volání obchodníků… Chrám. který měl být místem modlitby, setkání člověka s Bohem, se stal tržištěm plným obchodů, peněz a křiku. Prodavači a penězoměnci nedělali nic špatného, vše sloužilo náboženským účelům.

Dnešní den vzpomínky všech zemřelých má pro mnohé z nás svou poetiku, spojenou s pietní návštěvou hřbitova, kdy za mlhavého večera na hrobech svítí stovky svíček. Posloucháme Mozartovo, Verdiho nebo Dvořákovo Requiem, vzpomínáme na své blízké zemřelé nebo na dávné předky.

Bůh je spravedlivý, nestraní nikomu. Není na straně proti chudákovi. Znamená to tedy, že je na straně chudáka?

Hledám-li jednotící myšlenku dnešních čtení, napadá mě, že by jí mohla být: vytrvalost ve víře, obohacenou o modlitbu a vzájemnou lidskou podporou, Bůh ocení svou věrností a záštitou. V prvním čtení Mojžíš s rukama zdviženýma k nebi prosí za svůj lid. Respektive, zcela prozaicky, za to, aby Izraelité dali na frak Amalečanům. Jeho lidské síly se však vyčerpávají, ruce bolí a ochabují, dílo se přestává dařit… Mojžíš potřebuje nutně pomoc a to ne pomoc Boží, tu má, ale pomoc lidskou.

O čem je toto evangelium? O vděčnosti, která nám tak často chybí. Každý den prosíme, ale málo děkujeme. O pokoře, která se vytratila z života většiny lidí, mnozí by ani nedokázali říci, co to slovo vlastně znamená. O malé víře kdesi uvnitř nás.  Hluboká víra jsou mnohdy jen slova. Zní to skepticky?

Milé sestry a bratři, v minulém zamyšleni jsem otevřel otázku sociální spravedlnosti a chtěl bych tuto otázku s pomocí Božího slova dále prohloubit. Sociální spravedlnost podle Božího záměru nezahrnuje pouze a jenom vytváření podmínek pro svobodný rozvoj člověka jako osoby, ale podle Božího záměru se spravedlnost naplňuje i v metafoře „stolování“.  

Devátého srpna tomu bylo právě 25 let, kdy vstoupil v platnost Zákon o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu, díky kterému si dnes můžeme připomínat Den české státnosti. Zajímalo mě, proč se v názvu svátku, který běžně označujeme jménem svatého Václava, jméno tohoto světce neobjevuje.

V prvním čtení prorok Amos kritizuje nespravedlivé praktiky bohatých vůči chudým. Amosův spis patří mezi menší prorocké knihy Starého zákona – tzv. malé proroky – a zároveň mezi nejstarší prorocké spisy. Amos pocházel z Judska a jako jeden z mála prorokoval k Severnímu Izraeli. Ráda bych nyní lehce nastínila historický vývoj obou zemí (Severního Izraele a Judska), které podle biblických zpráv vznikly rozdělením původního Izraele, jak jej známe z vyprávění o králi Davidovi a Šalomounovi.

Liturgické texty pro dnešní neděli jsou plné protikladů. Had, který je původně symbolem zla a smrti, je dnes představen také jako znamení záchrany. V listu Filipanům autor zdůrazňuje protiklad Boha a služebníka, a také ponížení a povýšení v souvislosti s Ježíšovým působením na zemi. A v evangeliu čteme o vystoupení na nebe, které však mohlo začít jen sestoupením. Já bych se dnes s vámi ráda zastavila nejprve u prvního čtení a poté u novozákonních textů.

Dnešní evangelijní čtení pro nás bývá kamenem úrazu. Ježíšova slova mohou působit jako velká změna oproti dříve probíraným kvalitám Božího království. Řada překladů Bible do češtiny používá vyhrocený slovník, některé více radikální, než jaký je použit v řeckém originále (hovoří o tom, že je třeba mít v nenávisti otce, matku…).

„Název!  Řekněte mi název toho léku.“ Sestřička v ambulanci drží v ruce telefon a začíná mluvit trochu důrazněji. Hovor už nějakou dobu trvá a sestřička se s pacientem zatím neshodla, na jaký lék chce poslat elektronický recept. „Né, nestačí, když řeknete, že chcete ten, co předtím. Psali jsme Vám už více léků. Musíte mi říci, který přesně chcete. Název. Jinak Vám paní doktorka nic nepošle. … Bílo-fialovou krabičku má více léků. Řekněte mi název.“ Telefonát sestřičky se protahuje.

Jak úzká je doopravdy ta úzká brána, o které Ježíš mluví?  Úzkou bránu, dveře nebo i cestu vnímáme často jako něco nepohodlného, co nás nějakým způsobem omezuje, vytyčuje hranice, které nám brání v rozletu, v tom dělat co sami chceme. Jednoduše že povedeme život plný pravidel a omezení, bez radosti a potěšení.  

Ježíš řekl svým učedníkům: "Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán! Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni."

Principem sociální spravedlnosti státu je uspořádávat společenské struktury tak, aby každý člověk měl rovné šance k důstojnému a svobodnému životu. Nový zákon v celé své šíři hlásá tuto svobodu. Nový zákon také dává konkrétní obsah tomuto rámci, který nazývám svobodou. Chápe ji jako závazek k lásce a odpovědnosti.

Kniha Kazatele představuje další vývojový stupeň mudroslovné literatury. Její vznik se datuje do 3. století, kdy helénistická kultura přináší nové myšlenky a otřásá tradiční vírou Izraele. Jako červená nit se vine heslo „pomíjivost, samá pomíjivost“ – liturgický překlad „marnost nad marnost“ je zavádějící, protože autor nehlásá „marnost“ všeho, ale pomíjivost, dočasnost.

Dnešní úryvek 18. kapitoly knihy Genesis navazuje na předchozí zjevení Hospodina Abrahámovi, kdy ho navštívili tři muži při odpočinku za denního horka. Ochotně je přivítal a pohostil. Během hostiny dostal zaslíbení, že jeho žena Sára bude mít do roka syna. Doprovodil hosty, kteří se ubírali k Sodomě konat Hospodinovu spravedlnost.

Dnešní zamyšlení je věnované ctnosti pohostinnosti, kdy je Ježíš pozván jako host do domu sester Marty a Marie z Betánie. Pohostinnost není totiž jen gesto lidskosti, ale též jeden z aspektů nového Kristova přikázání: přijmout hosta, cizince, pro nás znamená přijmout samotného Krista, který se ztotožnil se všemi potřebnými.      

Dnešní evangelium nám předkládá známé podobenství o „milosrdném Samaritánovi“. Na otázku znalce zákona po tom, co je zapotřebí k získání věčného života, Ježíš vybízí k hledání odpovědi v Písmu: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe“. Existovaly však různé výklady toho, kdo má být považován za „bližního“.

„Váš pokoj na něm spočine“. Ježíš posílá učedníky, posílá je jako posly pokoje, ne jako vůdce nebo manažery. Posílá je bez výbavy, bez jistot. Mají jít po dvou, tedy jako tým – ne sami, ale ani ne jako dav. Už tady můžeme vnímat, že křesťanství není individuální výkon, ale vztah. Vztah s Bohem, vztah s lidmi.

Vážení přátelé,   dnes nám někdo nadělil Sk 12,1-11, 2 Tim 4,6-8.17-18 a Mt 16,13-19.   Ve Skutcích král Herodes uvrhne do vězení sv. Petra. Je tam spoután řetězy a pečlivě ho hlídají značně zesílené stráže. Je v plánu ho soudit a popravit. Tento postup se politicky vyplatil u jiného předního učedníka – Jakuba, bratra Jana, Herodes si tím získal nějaké příznivce.

Myslím, že není třeba jít neštěstí naproti v podobě nějakého drastického sebezáporu či sebemrskačství. Den co den ber na sebe svůj kříž, ne kříž někoho jiného, ani kříž, který sis vybral. Nedávno jsem slyšela vyprávět příběh o ženě, které zemřelo dítě, a ona prosila Buddhu, aby ho vzkřísil. Po dlouhém prošení jí řekl: Vzkřísím ho, ale musíš mi přinést semínko z domu, v němž nikdy nepoznali bolest. Žena takové obydlí ale nenašla.