Nedělní zamyšlení

Jaké to je, setkat se s Kristem a uvědomit si, že je to on. Alessandro Pronzato ve své knize Provokující evangelia říká: „Ježíš od nás neodešel. Zůstal s námi, jenom se skryl. Chodí v převlečení a vypadá úplně obyčejně. Nesčetněkrát jsme ho potkali, ale vůbec jsme si ho nevšimli. Nepoznali jsme ho, protože má tvář žebráka, dítěte, uklízečky, manžela, manželky, přistěhovalce, nemocného, vězně, pobudy, nadřízeného.“

Nanebevzetí Ježíše Krista, jak je popsáno v Matoušově evangeliu, je jedním z nejdůležitějších okamžiků v křesťanské historii. Tento biblický příběh popisuje, jak Ježíš Kristus po svém ukřižování a vzkříšení vystoupil na nebesa, a to před zraky svých učedníků. Ukončil tím své pozemské působení. Ježíš se setkal se svými jedenácti učedníky na Olivetské hoře v Galileji, aby se s nimi rozloučil.

K zamyšlení jsem si tentokrát vybral obě epištoly 6. neděle velikonoční. První čtení této neděle začíná odchodem jáhna Filipa do města Samaří. Zároveň čteme o misijní činnosti apoštolů, která začíná u Samaritánů. Po mučednické smrti jáhna Štěpána začalo kruté pronásledování církve.

Dnešní evangelijní text obsahuje jako ústřední pojem motiv cesty. Symbol cesty bývá užíván v pohádkách, mýtech, příbězích a pochopitelně i náboženských textech. Bibli nevyjímaje. Vzpomeňme na úvod zamyšlení příběh, jenž o jedné takové cestě pojednává. Byl jednou jeden hobit, který se jmenoval Bilbo Pytlík, malý človíček z plemena, které se lidem vyhýbá, a tak není obecně známo. A ten Bilbo bydlel v krásné obytné noře, kterou zdědil po předcích, žil pohodlný a usedlý život rentiéra.

„Budu bojovat do posledního dechu, paní doktorko. Nikdy to nevzdám,“ říká v ordinaci pacient, kterému onkologové pro progresi nemoci ukončili 3. linii paliativní chemoterapie. Úporně popírá skutečnost: „Ono to zase půjde.“ Pacienti a jejich rodiny skoro bez výjimky používají tzv. „vojenský slovník umírajících pacientů“. Ubývající síly a postup nemoci vnímají jako prohranou bitvu. Chtějí bojovat, chtějí být v pohotovosti, chtějí vydržet.

A tenhle znáte? Paní učitelka v katolické mateřské školce si všimne, jak malá Janička soustředěně kreslí obrázek plný barevných tvarů a čar, a zeptá se jí: „Co to bude?“ A holčička bezelstně odpoví: „No přece Bůh.“ Paní učitelka se podiví a ptá se dál: „Ale toho přece nikdy nikdo neviděl!“ A Janička klidně odvětí: „Tak teď ho všichni uvidí.“

Evangelijní text pojednává o tzv. nevěřícím Tomášovi, nevnímám jej jako nevěřícího, ale jako velmi racionálního, řekl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Tomáš nechce nic víc než ostatní učedníci, kteří také dříve měli tuto možnost. Oni ho viděli, poznali, sáhli si na něj a on nyní chce totéž.

Časně ráno přichází Marie Magdalská k Ježíšovu hrobu. V popisu Janově, na rozdíl od ostatních evangelistů, přichází sama, důvod jejího příchodu není v tomto evangeliu zcela znám. Je ještě tma a po pátečních událostech temnota jistě zůstává i v Marii a okruhu učedníků. Marie Magdalská uvidí něco, co nečekala, odvalený kámen od hrobu. Vyleká se, ani nevstoupí dovnitř a běží k Ježíšovým učedníkům.

Text 49. a 50. kapitoly proroka Izaiáše mluví o služebníku, v němž my křesťané spatřujeme Ježíše, tady v úryvku trpícího, ale v dalších částech knihy už se popisuje všechno dobré, co skrze toto utrpení povstalo. Oslava Hospodinova jména bude trvalým znamením (55,13). Ježíš na kříži oslovuje Boha stejně jako žalmista v 22. žalmu.

Vážení přátelé,  nejhodnotnější na celém zamyšlení stejně bude původní biblická inspirace, takže nevadí, že ta je delší:

Je postní období. Využívám ho k hlubšímu pochopení sebe sama. Pokusím se zpřítomnit obsah vyprávění evangelia sobě samému. Nebudu kritizovat jednotlivé společenské postoje, protože příběh tak jak je, už sám popisuje velké systémové selhání křesťanských společenství své doby. Snažím se rozumět příběhu jako podobenství. Jde mi o bohatost a nesourodost postav příběhu, kteří se „jakoby“ podobají vnitřnímu životu člověka. Bohatost (možná plnost jakoby v náznacích), se ukazuje u každého člověka.

Jednou se vydal do Prahy, byl unavený cestou, bylo poledne a tak Ježíš vstoupil do hospody U kalicha. Ve stejnou chvíli tam přišla jedna místní alkoholička, sedla si na bar a Ježíš vedle ní.

Už dávno vím, že jsem ve svém duchovním světě materialista. I v okamžiku mé konverze před třiceti lety mi Bůh sáhl rukou na rameno. Bez toho by se to nestalo. Říkejte si, co chcete, klidně tvrďte, že to byl transcendentní zážitek, já vím své, já tam tu ruku prostě měl, fyzicky a hmatatelně.

Tento příběh je těsně svázán s Ježíšovým křtem. Křest otevírá Ježíšovo veřejné působení, při křtu je ujištěn o nebeské podpoře a vybaven Duchem svatým... Poté se Ježíš odebírá na poušť, aby se postem připravil na svůj úkol. Postil se 40 dní a 40 nocí, až nakonec vyhladověl. Ačkoli je to řečeno jednoduchou větou, je jasné, že hladovět tak dlouho nebylo snadné a Ježíš musel být na pokraji fyzických sil.

Devatenáctá kapitola SZ knihy Leviticus (Třetí kniha Mojžíšova ), z níž je dnešní úryvek, nám  představuje část zákonů, upravujících sociální poměry mezi Izraelity. Každý příslušník Božího lidu má být svatý. Co to však ve SZ době znamená?  Má patřit Bohu celým svým životem a být odloučen od všeho nečistého a zlého.

Dnešní evangelium je vzato z „horského kázání“ a pojednává o tom, jak plnit Zákon. Ježiš chce svým posluchačům pomoci ke správnému pojetí Mojžíšských předpisů a přikázání a nabádá je ke vstřícnosti vůči Bohu, který nás vychovává k opravdové svobodě a odpovědnosti prostřednictvím Zákona. Papež František říká: „Je třeba žít Zákon jako nástroj svobody. Na toto nezapomínejme: žít Zákon, který je nástrojem svobody a pomáhá mi být svobodnějším.“

Ve Starém i Novém zákoně neustále zaznívá, jací máme být, čím máme být a jak se máme chovat ke svým bližním. Kdo je můj bližní? A je to od slova blízko? Jak velká je tato „jednotka vzdálenosti“? Kam až sahá? Je to zcela jistě moje rodina, i širší rodina, přátelé, známí, ale je to asi i každý, koho potkám, s kým pracuji, o kom čtu a koho vidím v televizi …

Matouš představuje Ježíšovo veřejné působení velmi uspořádaně. Je to pět řečí a každé z nich předchází určité vyprávění. Lekcionář je této struktuře věrný. 1. Horská řeč (od 4. do 9. neděle), které předchází povolání prvních učedníků. 2. Misijní řeč (od 11. do 13. neděle), které předchází povolání Matouše. 3. Řeč s podobenstvími (od 15. do 17. neděle), které předchází hlásání radostné zvěsti prostým lidem.

Z předcházejících veršů knihy Izaiáš v kapitole 8 se dozvíme, že lid se zpronevěřil Hospodinu, neobrací se k Němu v pokání, ale hledá a vybízí k hledání odpovědi na životní otázky v pověrečném věštění a vyvolávání duchů zemřelých. Sípáním a mumláním se projevuje nejasná a dvojznačná řeč na rozdíl od jasných a jednoznačných výroků Božích. Takové praktiky byly Mojžíšovým zákonem přísně zakázány, přesto se tajně udržovaly.

Izajáše z prvního čtení už známe: starozákonní prorok, jehož působení na území judského království se datuje do let 781–687 př. n. l. Údajně se dožil 120ti let a jeho dílo bylo nalezeno v Kumránu v rozsahu asi sedmimetrového svitku. V našem čtení se zabývá rolí služebníka, který je Hospodinem ustanoven za proroka, podobně jako byl ve starověku Bohem ustanoven král. Oba, prorok i král, měli být Hospodinovými nástroji, přičemž služebníkovo poslání ke všem národům přesahuje působnost krále.

Dnes slavíme den křtu Páně. O Ježíšově křtu se zmiňují všichni čtyři kanoničtí evangelisté. Vzhledem k tomu je evidentní důležitost tohoto aktu v Ježíšově životě. Zajímavostí je, že každý z evangelistů nám tuto událost líčí trochu jinak.

Minutová rozhlasová hra. Neděle 1. 1. 2023, 9.20 hodin. Sektor A, lavice 5, žena: Snad bude tentokrát měkčí než posledně. Dobře, že jsem si vzpomněla i na červený, když má přijít tchyně. Jó pečená kachna na Nový rok, ta musí být. Sektor B, lavice 4, žena: A ode dneška hezky dietka, hubneme do plavek aneb jak na Nový rok… Prostě ty vánoční kila musí dolů. To dám.

„Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch. Bůh řekl: ‚Ať je světlo!‘ – a bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a Bůh oddělil světlo od tmy. Bůh nazval světlo ‚den‘ a tmu nazval ‚noc‘.  Byl večer a bylo ráno, den první.“ Zajistné jste poznali počátek Bible. Po stvoření nebe a země Bůh osvětlil vesmír světlem, a protože světlo bylo dobré, oddělil z prvotní nerozlišené temnoty den a … noc.

Náš starorolský kostel se chystal na slavnostní večerní událost: další z každoročních adventních koncertů. Toho dne již od rána dvě školní třídy a školní sbor nacvičovaly své vystoupení. Za obětním stolem vyrostlo pódium a na něm se celý den střídali účinkující. Ladila se choreografie, precizovalo se ozvučení, leštilo se osvětlení. Na hektické přípravy dohlíželi sbormistr a dva třídní učitelé.

Mít silné srdce pro mě znamená také umět žít v paradoxech, nevzdávat se, když to není tak, jak si myslím anebo věřím, že by to mělo být.  Když se dlouho nedostavuje úspěch, naplnění našich plánů, vizí a nadějí, jsme v pokušení naše cíle vzdát a být tzv. realisty. V době, kdy jsou věci komplikované, je snadné postavit se na jednu z krajních stran, stát se tak extremistou a nabízet snadná řešení.

Mám moc ráda adventní čas. Již ze slova advent na mne dýchá pokoj, světlo, naděje, vločky. Zvědavě jsem rychle přelétla v mobilu čtení, které připadá na tuto neděli…a úplně adventně na mne nedýchlo, obzvlášť syrový konec evangelia s ohněm vločky rozpustil.

Zatím to na poslední dny moc nevypadá. V Evropě je hrůzostrašná válka a nikdo nekuje   z mečů vinařské nože, ale co když ta Izaiášova vize mluví o něčem jiném? Co když ty poslední dny přicházejí postupně, minimálně od doby historického Ježíše? Znovu a znovu po Zemi šlapou lidé, kteří se nechtějí učit válce, kteří chtějí chodit po Božích cestách, i když tomu Bohu mnohdy dávají různá jména, dokonce o něm někdy ani neví.

Tyto tři metafory Krista – krále čteme podle ročního cyklu na třech místech v evangeliích, vždy na slavnost Ježíše Krista Krále.

Kdo nechce pracovat, ať nejí. Lidská práce je prostředkem našeho realizování, nepracujeme jen z nutnosti, ale z přirozenosti. Z biblického textu dokonce vidíme, že pracovat je povinností člověka – kdo nechce pracovat, ať nejí. Ježíš jako vyučený tesař, jeho učedníci rybáři, či výrobci stanů.

Dnešní starozákonní příběh je o hluboké a silné víře matky a jejích sedmi synů, kteří pro svou víru zemřeli mučednickou smrtí. Z pohledu dnešního člověka (a to i věřícího) je to příběh neuvěřitelný, ne-li přímo absurdní. Umírají totiž proto, že odmítají jíst vepřové maso, které jim jejich víra zakazuje. Král, který je nutí maso jíst, je dává mrskat a mučit neuvěřitelně krutým způsobem. Neuposlechnutí králova příkazu znamenalo jasnou mučednickou smrt.