Nedělní zamyšlení

Pacienta pana S. znám už více let. Je to starší moudrý elegán a mám ho moc ráda. Během roků léčby se mu už vícekrát nemoc vracela. Během těch zhoršení a nejistot se na rozdíl od většiny ostatních pacientů opakovaně vracel k tématu, že nakonec ho ta nemoc dožene, že ho nakonec dostane.

Milé děti, dnešní evangelium, zdá se, nebudí žádné pochybnosti. Pokud věříme v Ježíše, známe jeho hlas. Pokud nám chce Ježíš něco říci nebo odpovídá na naši prosbu o radu, tak poznáme, co nám říká a co nám odpovídá. Nebo to tak být nemusí? Protože vím, že jste od svých rodičů, prarodičů, učitelů a kamarádů vyslechly mnoho pohádek, dovolím si zavolat na pomoc jeden známý příběh, který se vypráví v různých podobách po celém světě.

Po několikerém čtení dnešního úryvku z evangelia jsem si vzpomněla na duchovní obnovu s Mgr. Pavlem Petrašovským. V českém ekumenickém překladu Bible 1 Ježíši na otázku „Miluješ mne?“ Šimon Petr dvakrát odpovídá: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Potřetí se Ježíš ptá už jinak, a to slovy : “Máš mne rád?”

Když počátkem roku 2020 náš biskup Tomáš vyhlásil jako motto roku NEBOJTE SE!, nikdo netušil, jak brzy bude ještě aktuálnější a nabude významu, který ani sám autor netušil. Tak jen připomenu: za necelé tři měsíce poté propukla pandemie COVID 19, ze které se některá naše duše i těla vzpamatovávají dodnes. A když se zdálo, že jsme z nejhoršího venku, přišla válka na Ukrajině a s ní spojený strach, vysoká inflace a existenční nejistoty.

Bratři a sestry, milí přátelé, vážení velikonoční hosté, slavíme velikonoční vigilii, nejposvátnější noc liturgického roku. Je to ta noc, „kdy se zabíjí velikonoční beránek“, ta noc, ve které „Hospodin vyvedl naše praotce z Egypta Rudým mořem“, ta noc, kdy je „ohnivý sloup vodil temnotou pouště“, ta noc, kdy „Kristus zlomil pouta smrti“, jak se zpívá ve velikonočním chvalozpěvu Exsultet. V této noci se tak zhušťují celé dějiny spásy, jak také naznačuje série čtení, která jsme slyšeli.

Dnešní zamyšlení začnu otázkami:  Věříte, že Ježíš vstal z mrtvých?  Průzkumy veřejného mínění odhalují, že v Německu tomu poměrně velké množství křesťanů (jedná se především o katolíky a evangelíky) nevěří. Podle různých pramenů jejich počet kolísá mezi 30 a 50 procenty. Nejde zde o pochybnosti, které proces vývoje víry z naivní na vyzrálou často provázejí, ale přímo o nevíru.   Co vlastně vzkříšení konkrétně znamená pro nás? 

Nevím, jakou kdo z vás má první vzpomínku na Velikonoce v kostele? Mimo kostel jich je určitě hodně, naše česká tradice – barvení a koledování vajíček, pletení pomlázek vyšupání děvčat, beránek na stole, nádivka k obědu …… Je hezké mít tradice a milé je udržovat, předávat je dál a věřit, že v globalizovaném světě nezaniknou. Ale úplně první vzpomínku z Velikonoc mám spojenou s babičkou u Božího hrobu.

Je 5. neděle postní, blížíme se konci postní doby a těšíme se na Velikonoce. Jak jsme čtyři týdny postu prožili? Zvládli jsme všechna předsevzetí? Pozor - hodně předsevzetí je dlažba cesty do pekel. Postní doba je asi pro mnoho z nás odřeknutí se opečených jitrnic, kouření, alkoholu, tancovaček, surfování na mobilech atd. A nebo budu milý, nebudu se zlobit na blízké, nebudu při řízení agresivní a mnoho dalších možností cesty ke "svatosti".

Úryvek z knihy Jozue popisuje významný okamžik v dějinách Izraele – jejich příchod do zaslíbené země a přechod od závislosti na maně k obživě z plodů země. Hospodin říká Jozuovi: „Dnes jsem z vás odvalil egyptskou potupu.“ Proto se to místo jmenuje až dodnes Gilgál, to je odvalení.

Veleb, duše má, Hospodina, veleb jeho svaté jméno….., ale jaké vlastně? Jméno v životě člověka hraje podstatnou roli. Konkretizuje lidskou identitu, je vyjádřením vztahu k ostatním. Tím, že je nám dáno před, nebo v okamžiku narození, nezávisle na naší vůli a bylo nám přiděleno těmi, kteří nás v pozemském rozměru stvořili, se vztahuje k minulosti.

Evangelium druhé postní neděle přibližuje událost Proměnění Páně, kdy Ježíš na hoře ukazuje svou božskou slávu třem učedníkům. Mojžíš a Eliáš s ním rozmlouvají o jeho odchodu, který se má naplnit v Jeruzalémě. Nakonec se z oblaku ozve hlas: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ Tato událost nám ukazuje, že Kristus není jen obyčejným člověkem – je Božím Synem, skrze něhož se uskutečňuje spása světa.

Vážení přátelé, snažím si dát dohromady texty k dnešnímu čtení, hlavně Sirachovce 27,5-8 a Evangelium Lukáše 6,39-45. Ostatně někdo je k sobě přiřadil asi záměrně. V prvním čtení se přirovnává čištění sítem a nádoba od hrnčíře v peci k testování člověka. Člověk se osvědčí, když s ním mluvíš a slovo vyjádří myšlenky lidského srdce. A na ovoci se pozná, kdo pěstoval strom; na slovech se projeví smýšlení lidského srdce. Vše se osvědčuje v čase a uvidí se, jak sázka na to a na ono dopadne.

Tento úryvek z evangelia podle Lukáše (Lk 6,17.20-26) nám obrací úplně naruby běžné vnímání úspěchu a štěstí. Mluví o paradoxu: chudí, hladoví a plačící mají být nakonec těmi, kdo skutečně vyhrají. Naopak ti, kdo jsou dnes na vrcholu, mohou být v budoucnu na dně. Domnívám se, že Ježíšovo poselství není jen útěchou, ale hlavně výzvou ke změně pohledu na svět. Není to o tom, že bohatství nebo radost jsou špatné, ale spíš o tom, kam člověk upíná své srdce.

Co si počít s obrazem rozžhaveného kamene, který se dotkne mých úst? Nikdo z nás by to určitě nechtěl zažít. Ale zdá se, že to bylo pro vyslání Izaiáše do služby Bohu nezbytné. Mnohdy se teprve s odstupem času některé nepříjemné okamžiky (nebo těžká období) našeho životního příběhu ukážou jako klíčové pro nalezení dobrého směru naší cesty.

Druhý únor je čtyřicátý den po Vánocích. Podle starozákonních kultických předpisů se žena po porodu chlapce čtyřicet dní pokládala za nečistou. Proto přichází Marie do jeruzalémského chrámu, aby dle Mojžíšova zákona obětovala za své očištění dvě hrdličky nebo dvě holoubata, tzv. oběť chudých. Tato oběť ženám následně umožňovala opět se všeho dotýkat a vstupovat do chrámu.

Ke svému zamyšlení jsem si tentokrát vybral tento Pavlův text z několika důvodů. Jednak proto, že právě nyní probíhá Týden modliteb za jednotu křesťanů, a dále i proto, že ve mně evokuje vzpomínky na období mého hledání cesty k víře, které bylo zdlouhavé, kolísající, ale výrazně formované společenstvím, ve kterém jsem se v době dospívání a rané dospělosti pohyboval. V neposlední řadě mne text zaujal tím, že se věnuje tělu a údům – kterým se snažím věnovat i já v mé profesi ortopeda…

Dnešní evangelium vypráví o svatební hostině v Káně Galilejské, kde Ježíš proměnil vodu ve víno k radosti ženicha a nevěsty, a končí tím, že to bylo první znamení, které Ježíš vykonal. Zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili. (J 2,11). Evangelista Jan nemluví o zázraku, tedy o mocné a mimořádné události, která vyvolává údiv, ale o znamení, které vzbudilo víru učedníků.

Vaření z vody. Občas zaslechnu povzdech od některých z autorů nedělních zamyšlení, že s tím či oním textem mají obtíž. Zpracovat text o aktualizaci biblického vyprávění pro dnešek, o svých zážitcích a setkáních, o svých dilematech a životních šmodrchancích je někdy opravdu náročné; a nezřídka i hodně osobní. Nemluvě o situaci, kdy na nás vyjde text, se kterým jsme se již v minulostí (ne/úspěšně) utkali.

Stojím se svými příbuznými na adventním trhu před hotelem Thermal. Díváme se na papundeklovou postavu Ježíška ležícího v jesličkách pod peřinkou z kanafasu. Je to už třetí betlém, který dnes na karlovarských adventních trzích vidíme. Před Mlýnskou kolonádou jsme pořídili hromadnou rodinnou fotografii u betléma ze dřeva. U Sadové kolonády jsme míjeli obtížně vyfotografovatelný betlém z postav tvořených svítícími obrysy kabelů s LED žárovkami.

Když se řekne „křesťanská rodina“, mnozí si představí něco téměř nedosažitelného: rodinu, která se každý večer modlí růženec, ráno čte Písmo svaté a nikdy mezi sebou nezvýší hlas. Vzpomínáme na obraz Svaté rodiny – Ježíše, Marii a Josefa – jako na ideál bez chyby. Ale jak vypadá křesťanská rodina dneška ve světě, který je na první pohled zcela jiný?

Vánoční čas je obdobím radosti, naděje a pokoje. Ale kdo z nás právě teď cítí pokoj? Kolik z nás je sužováno starostmi, obavami a strachem? Strach je něco, co nás jako lidstvo provází od nepaměti. V textu, který jsme nyní slyšeli zaznělo na adresu pastýřů z úst anděla: „Nebojte se.“ Chvíli před tím, nás pisatel seznamuje, že pastýřů se zmocnila bázeň, měli strach. Přijde anděl a řekne: Nebojte se. Je to již několikáté NEBOJ, které zaznívá v událostech popisující Ježíšovo narození.

Milí křesťané, téma, které mi vyvstalo, když jsem pročítal a přemýšlel o textu evangelia, vůbec není radostné. Je závažné a velice aktuální. Předem se omlouvám všem, kterým bych mohl tímto textem způsobit těžkost, ale pokládám ho za velmi důležité a má určitě přednost před vánočním kýčem.   Přemýšlel jsem o Marii a o Alžbětě, v čem jsou jejich příběhy společné. Je to utrpení.

Text proroka Sofoniáše, konkrétně verše 14–18a, přináší silné poselství naděje a obnovení. V celé knize proroka Sofoniáše jsme svědky Božího soudu nad hříšným světem a národy, ale v této pasáži se mění tón: přichází slibný čas, kdy Bůh opět pozvedne svůj lid, záchrana je na dosah a srdce se naplňují radostí.

Vstoupili jsme do adventu, času přípravy na příchod Pána, který oslavíme o Vánocích. Nejde při tom jen o narození dítěte Ježíše, ale především o Kristův příchod do našich dějin. Jan volá: „Připravte cestu Pánu.“ Bůh přichází, jeho příchod je blízko, ale nepotkáme ho, pokud sami nepřiložíme ruku k dílu, a to především ve svém osobním životě. Modleme se za připravení cesty pro Boha a něco pro to dělejme.

Nové období, jež Hospodin prorokovými ústy ohlašuje, tedy nový věk, v určitém smyslu navazuje na něco z období starého. Zůstávají v platnosti Boží plány a trvá jeho dílo s lidem. Tato kontinuita je vyjádřena v Boží smlouvě. Každé období Božího lidu mělo svou smlouvu. Zvláštní význam měla smlouva Davidovská. O jejím nepřetržitém trvání mluví. To, co vyznačuje zaslíbeného potomka z Davidova rodu, se stává charakteristikou města a jeho obyvatel.

„Já jsem Alfa i Omega, Počátek i Konec.“ Tak tahle věta mi v mysli utkvěla, vždy mi naháněla posvátné, ale zvláštně krásné mrazení po těle, vzbuzovala napětí, očekávání a vědomí čehosi velkého, co mě přesahuje a je tajemné. Tím "vždy" myslím dobu, od níž se datuje mé seznamování se s křesťanstvím. V nějakých 16-17 letech, jako „gymplačka“, jsem začala dojíždět do Hroznětína za jezuitou p. Dvořákem, který se mnou neúnavně diskutoval a vedl, i přes svůj pokročilý věk, dlouhé a trpělivé rozhovory.

Známý kazatel Segneri začal jednou svoji řeč slovy: „Dnes vám budu vyprávět něco, co ještě nevíte.“ V kostele zavládlo naprosté ticho a lidé s napětím čekali, co zajímavého jim řekne. Po chvíli kazatel pokračoval. “Každý člověk musí zemřít.“ Kostelem se nesl rozpačitý údiv a lidé začali mezi sebou šeptat.

Peníze hýbou světem. Tuto otřepanou frázi, dalo by se říci floskuli, která častým užíváním ztratila svůj obsah, dnes často slýcháme z úst politiků i podnikatelských elit, lidí rádoby pragmaticky a ekonomicky smýšlejících. Hodně ale záleží na úhlu pohledu. Na jednu stranu peníze a hmotné statky bez člověka a jeho přičinění nic neznamenají. Na straně druhé stojí chorobná touha po penězích, známá již od dob jejich vynálezu ve starověké Fénicii.

Kdysi se mne někdo zeptal, jak můžu věřit, že Bůh existuje. Ještě něž jsem stačila odpovědět, pronesl úvahu o tom, že mne vždycky pokládal za rozumného člověka. Jako by rozum byl v rozporu s vírou. Ale od počátku…., jako dítě jsem byla téměř od narození svěřena do péče prarodičům, tehdy již sedmdesátníkům. Úžasným, milujícím, hluboce věřícím.

Evangelium této neděle vypráví příběh slepého žebráka Bartimaia. V době Ježíšově se věřilo, že když se v rodině narodí někdo postižený, nebo těžce nemocný, že se ta rodina provinila nějakým hříchem. I slovo rodina má v kontextu bible širší význam – dnes bychom řekli rod, neboli více generací příbuzných. Tedy v rodině Bartimaia byl zřejmě spáchán hřích, jemněji řečeno něco se nepovedlo, rozbilo, narušilo a to mělo za následek, že měli slepého syna…