Nedělní zamyšlení Hedviky P. - 3. neděle velikonoční

EVANGELIUM Jan 21,1-19
Ježíš vzal chléb a dal jim, stejně i rybu.

Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš se znovu zjevil svým učedníkům, a to u Tiberiadského moře. Zjevil se takto:
Byli pohromadě Šimon Petr, Tomáš zvaný Blíženec, Natanael z galilejské Kány, synové Zebedeovi a ještě jiní dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: „Půjdu lovit ryby." Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou." Vyšli tedy a vstoupili na loď, ale tu noc nic nechytili.
Když už nastávalo ráno, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on.
Ježíš se jich zeptal: „Dítky, nemáte něco k jídlu?" Odpověděli mu: „Nemáme."
On jim řekl: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, a najdete." Hodili ji tedy, a nemohli ji už ani utáhnout pro množství ryb.
Tu onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „Pán je to!" Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil přes sebe svrchní šaty - byl totiž oblečen jen nalehko - a skočil do moře. Ostatní učedníci dojeli s lodí - nebyli od země daleko, jen tak asi dvě stě loket, a táhli síť s rybami.
Když vystoupili na zem, viděli tam žhavé uhlí a na něm položenou rybu a vedle chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb, které jste právě chytili." Šimon Petr vystoupil a táhl na zem síť plnou velkých ryb, bylo jich stotřiapadesát. A přesto, že jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš je vyzval: „Pojďte snídat!" Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?" Věděli, že je to Pán. Ježíš přistoupil, vzal chléb a dal jim, stejně i rybu.
To bylo už potřetí, co se Ježíš zjevil učedníkům po svém zmrtvýchvstání.
Když posnídali, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mě více než tito?"
Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji." Ježíš mu řekl: „Pas mé beránky."
Podruhé se ho zeptal: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?" Odpověděl mu: „Ano; Pane, ty víš, že té miluji."
Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce."
Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, miluješ mé?”
Petr se zarmoutil, že se ho potřetí zeptal: „Miluješ mě?", a odpověděl mu: „Pane, ty víš všechno - ty víš, že tě miluji.
Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce. Amen, amen, pravím ti: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš."
To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech ho vyzval: „Následuj mě!"

Zamyšlení

Po několikerém čtení dnešního úryvku z evangelia jsem si vzpomněla na duchovní obnovu s Mgr. Pavlem Petrašovským.
V českém ekumenickém překladu Bible ¹ Ježíši na otázku „Miluješ mne?“ Šimon Petr dvakrát odpovídá: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Potřetí se Ježíš ptá už jinak, a to slovy : “Máš mne rád?”

Z jakých důvodů Ježíš svou formulaci otázky na potřetí pozměnil, interpretoval ve své duchovní obnově v březnu již zmiňovaný Mgr. Pavel Petrašovský. Z lidského hlediska a na základě mého osobnostního nastavení je mi blízká domněnka, že Ježíš tolik respektuje člověka, se kterým mluví, že se přizpůsobí jeho možnostem, schopnostem, hloubce prožívání a nechce jej vystavovat nárokům větším, než je dotyčný schopen obsáhnout. Myslím, že člověka nechce vystavovat studu. To je má interpretace a na jejím základě rozvinu své zamyšlení.

Přiznám se, že z celého úryvku mne zaujala právě slova “milovat” a “mít rád”. Jejich nestejnost i aktuálnost. Nevnímám je jako synonyma.

S „mít rád“ a „milovat“ souvisí úzce otázka, co je vlastně láska.

V teologii, zejména křesťanské, je láska nejvyšší ctnost a samotná podstata Boha („Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska“ – 1 Jan 4,8). Člověk je stvořen k obrazu Boha, a tedy i ke schopnosti milovat.

Psychologie se na lásku dívá jako na komplexní emoci a zároveň jako na potřebu. Např. Maslowova pyramida potřeb zahrnuje potřebu lásky a sounáležitosti.

Sternbergova trojúhelníková teorie lásky pracuje s třemi složkami: intimita, vášeň a závazek.

Platon rozlišoval různé druhy lásky: eros (vášeň, touha), philia (přátelská láska) a agapé (nezištná, duchovní láska).
Někteří další autoři (C. S. Lewis, J. A. Lee, B. Fredrickson a E. Fromm) přidávají ještě další rozlišení: storgé (rodinná láska, přirozená náklonnost, vztahující se na vazby mezi rodiči a dětmi, sourozenci), ludus (hravá, flirtující láska), pragma (praktická, dlouhodobá láska, zakládající se na rozumu, závazku a práci na vztahu), philautia (láska k sobě samému, kdy v pozitivním slova smyslu znamená zdravé sebevědomí, sebelásku).
Každý z těchto druhů může být přítomen v různých kombinacích – například láska ve vztahu může začít jako eros, vyvíjet se ve philia, a nakonec dojít k pragma a agapé.
Láska může být léčivá, ale i zdrojem bolesti. Láska má tedy mnoho podob. Troufám si říci, že láska je mnohovrstevnatý jev, který nás přesahuje.

Ve slovesech mít rád a milovat spatřuji rozdíl. Tato dvojice vyjadřuje z mého pohledu různé stupně nebo vrstvy citového vztahu.

Mít rád je často spojováno s příjemnými emocemi, sympatií, uznáním, spokojeností s přítomností druhého. Je to klidnější, méně intenzivní cit – například můžeme mít rádi přítele, kolegu, domácí mazlíčky, nějakou aktivitu, jídlo, nebo třeba určité místo.

Milovat pro mne znamená hlubší, intenzivnější vztah. Zahrnuje větší míru závazku, obětavosti a schopnosti překračovat vlastní ego. Milovat znamená být zranitelný, a přesto otevřený. Milovat je „fakt velkej risk“ a vyslovit ta slova není zas taková „sranda“, pokud je beru vážně. V lásce k druhému je přítomna nejen radost, ale i bolest, obava, touha – často celá škála emocí, které spojení slov „mít rád“ nemusí nutně zahrnovat, na rozdíl od „milovat“.
Napadá mne přitom, že některá slova či slovní spojení z různých důvodů nechceme či dokonce nejsme schopni vyslovit slovy. Často se s tímto jevem v ordinaci či v hospici setkávám. S nechutí či až s neschopností něco vyslovit se v některých případech pojí určité strachy lidí, až magické obavy. Identifikuji si tři strachy: Zaprvé strach z toho, že když něco vyslovím tak to třeba odeženu, nestane se to. Anebo zadruhé, že to přivolám a skutečně se to stane. Vyslovením slovo jaksi zhmotním, dám mu váhu a cítím v tom vyjádření už i možnou tíhu závazku, ke kterému bych se měl určitým způsobem postavit. To již něco ode mne vyžaduje. A taky mohu mít zatřetí strach z vyprázdněnosti slov, z jejich devalvace nadměrným, nerozvážným používáním a tím i z devalvace vlastního vyznání.

Nemusíte se mnou souhlasit, ale někdy si říkám, že vždycky a za každou cenu není potřeba hledat ta přesně padnoucí, správná slova. Hlavně když je člověku „ouvej“. Půjčím si větu kolegy terapeuta: „Jazyk duše nezná slova, ale obrazy a pocity“.

Možná to taky znáte. Někdy prostě stačí, že vedle nás sedí někdo, kdo nás slyší i beze slov. Chytí nás za ruku, ovine ruce kolem pasu, drží nás či přivine k sobě. Toužíme po kontaktu s někým, kdo je v tu chvíli klidný, bezpečný, přítomný, komu důvěřujeme. Právě v blízkosti milovaného člověka se může náš nervový systém začít pomalu uvolňovat. Dech se prohlubuje, tep se zpomaluje, tělo se přestává bránit. Naše tělo umí lásku moc pěkně přijímat i dávat.

Mám potřebu zdůraznit, že ať už lásku zkoumáme jakkoli, vždy se dotýká samého jádra toho, co znamená být člověkem. Dotýká se nás. Může nás zranit, můžeme mít strach, že i my někoho láskou zraníme.

Teď ke slovu milovat. Sama ze své osobní zkušenosti přiznám, že slovy “ Miluji tě“ šetřím a uvědomuji si, že jsem je za svůj život vyřkla maximálně asi tolikrát, kolik prstů si na jedné ruce mohu spočítat, a to pravděpodobně stejným osobám několikrát.

Ty zábrany s vyslovením slov „Miluji Tě“ mají i další důvody. Nejen z vývojové psychologie, neurobiologie, či třeba z léčby traumatu víme, že takzvané SPOJENÍ je to, co již od samého narození dává našim životům význam. Spojení jako vazba s blízkou, pečující osobou. Bez vztahů, bez spojení, bychom nemohli být na tomhle světě. Mnohé potíže v životech lidí mají vztahovou povahu, často se mluví o zraněních v lásce, od lidí zaznívají i strachy z odpojení, z odvržení, ze samoty.

Známá a ve svém oboru uznávaná výzkumnice a vysokoškolská profesorka Brené Brown, přišla ve svých studiích na kloub tomu, co způsobuje strach z odpojení. Tou příčinou je stud. Stud, že nebudeme hodni lásky, hodni spojení, nám způsobuje strach z odpojení. Strach z toho, že když mě ostatní lidé uvidí takového, jaký jsem, zavrhnou mě, že nejsem dost dobrý, že nejsem hoden.

Ten pocit, že nejsme dost dobří, známe zřejmě ze svého života asi všichni.

Jenže zde je ten kámen úrazu: abychom mohli dovolit opravdový vztah, aby došlo k našemu spojení s ostatními, musíme připustit, abychom druhým člověkem byli viděni a slyšeni takoví, jací doopravdy jsme. Doktorka Brownová ve svém výzkumu došla k zajímavému zjištění ²: silný pocit lásky a sounáležitosti mají lidé, kteří se cítí být hodnotní. Strach z toho, že nejsme hodnotní, vyplývá z naší nízké sebeúcty. Lidé, kteří si připadají hodnotní, jsou právě ti, kteří si připouštějí a neskrývají svou zranitelnost.

A jak že s tím tedy vlastně souvisí „mít rád“ a „milovat“?

Mít rád, či ještě více, dokonce milovat a být schopen nebát se druhému lásku vyjádřit, to vyžaduje odvahu dát do vztahu srdce a riskovat.

Znamená to odvahu připustit svou nedokonalost, připustit a ukázat právě i svou zranitelnost.

Kvalita našeho spojení s ostatními, s druhým člověkem, je tedy výsledkem naší vlastní autenticity, resp. jejího stupně. Být tím, kým skutečně jsme, naše autenticita, je nezbytným předpokladem pro dosažení hlubokých vztahů a spojení. 

Podmínkou vztahu a spojení s druhými je připustit svou nedokonalost a dokázat s ní žít.

Kdo z nás je schopen a ochoten žít v míru se svou nedokonalostí?

Být nedokonalým, dovolit si být nedokonalým, to však vyžaduje laskavost a soucit k sobě. A pak, i soucit k ostatním.

Snad je z výše uvedené úvahy aspoň trochu jasné, proč vyslovení slov „Miluji Tě“ není vůbec jednoduché.

Když se vrátím k Ježíši: Vnímám jej tak, že on sám prožil na kříži tu nejhlubší, těžko představitelnou bolest z osamění, ze zklamané důvěry v lidi, strašnou bolest z onoho odpojení. Nechává se námi a láskou přesto zasáhnout v plnosti. V jeho vydání se smrti na kříži vidím neskutečně silný příklad odvahy a touhy nechat se plně zasáhnout láskou, ukázat svou zranitelnost, odvahu milovat a říkat „Miluji Tě, člověče, miluj mne taky“, a to až do krajnosti.
A co já jako křehký člověk? Dovolím si v životě být viděn sám sebou i těmi druhými ve své autenticitě, ve své zranitelnosti, přes všechna svá zranění, abych mohl opravdově milovat a svou lásku vyznávat? Jak nakládám ve svém životě se slovy „Miluji Tě“, „Mám Tě rád“?

Odpovědět si asi nebude úplně příjemné. Myslím však, že má cenu se snažit. Ne s urputností, ale s laskavostí k sobě i ostatním.

Zdroje:

    ¹ http://biblenet.cz/b/John/21

   ² https://www.youtube.com/watch?v=iCvmsMzlF7o