Římskokatolická farnost
Stará Role
"Pojďte ke mně všichni..."
(Mt 11,28)
Drobečková navigace

Úvod > O farnosti > Aktuality > Kniha měsíce - Richard J. Bernstein: Proč dnes číst Hannah Arendtovou

Kniha měsíce - Richard J. Bernstein: Proč dnes číst Hannah Arendtovou



Richard J. Bernstein: Proč dnes číst Hannah Arendtovou

Obrázek2 - kniha měsíce leden 2023.jpgVydalo nakladatelství Hermann a synové v roce 2022 (1. vydání), z angličtiny přeložil David Sanetrník, ISBN: 978-80-870-054-710, str. 110

 

Richard J. Bernstein (1932 – 2022) byl profesorem moderní filosofie na New School for Social Research v New Yorku. S Hanah Arendtovou (1906 – 1975) se osobně znal. Svoje pochopení myšlení uvedené filozofky a jeho aktuální závěry zpracoval v představované drobné práci.

Byť je H. Arendtová již půlstoletí mimo tento svět, její předměty zájmu jako politická existence, odpovědnost za své jednání, lidská tvořivost, sionismus a způsob přemýšlení o nich jsou i v současné době podnětné. Autor pro zájemce zpracoval úvod do myšlení H. Arendtové ve formě stručného přehledu,  ve kterém představuje problémové okruhy, jejichž uchopení Arendtovou považuje za aktuální i dnes. Jde zajisté o promýšlení významu filozofické tradice pro současnost, i kdyby to bylo jen pro ilustraci jejích omylů.

V úvodu se stručně seznamujeme s cestou nadějné mladé německé filosofky židovského původu z vlasti pohlcené nacismem přes Francii, ve které prožila její zhroucení, Španělsko, do kterého uprchla z internačního tábora, a Lisabon do USA. Tato anabáze ovlivnila její akcenty jejího myšlení. Dá se říci, že teprve včlenění do opovrhované vrstvy lidí u ní vzbudilo identifikaci s židovstvím. I když udržovala od sionistického projektu odstup, s Palestinou a s Izraelem zůstávala v kontaktu a opakovaně vstupovala do polemik, které s konstituováním Izraele měly souvislost. V první kapitole Bezstátnost a uprchlíci je vyjádřeno přesvědčení, že jakékoli myšlenkové konstrukce by měly nacházet oporu v myslitelově zkušenosti. Arendtová se po úniku z Německa stala uprchlíkem bez státní příslušnosti, který by se bez pomoci druhých nedokázal dostat z evropské apokalypsy do USA. Předjímala, že rozklad (některých) národních států povede ke krizi způsobené masovým bezdomovectvím a emigrací. Lidé, kteří pozbyli jakékoli garance svých práv domovským státem, se stávají novodobými „nečistými“, ze lidského společenství vyloučenými bezprávnými osobami, jak je domýšleno v druhé kapitole Právo mít práva. Deklarace práv člověka a občana je sice formulována univerzalisticky, nepomýšlela však již na to, že by tato práva byla garantována všem. Uvedená nevyřčená výhrada nás bude tížit i dnes, kdy počet lidí „bez ochrany“ prudce roste. Ve třetí kapitole Loajální opozice: kritika sionismu se připomíná, že Arendtová byla odpůrkyní konfrontační linie zastánců vzniku židovského státu v hranicích celého území Palestiny, bez přihlédnutí k právům místního arabského obyvatelstva. Snažila se prosazovat menšinový názor o nutnosti dohody mezi oběma národy, aniž by však zpochybňovala právo Židů na vlast. Arendtová se účastnila amerických polemik v souvislosti se segregací a rasismem (čtvrtá kapitola Rasismus a segregace). Její stanovisko se zdá být v současnosti již překonáno. Např. odmítala státní zásahy do diskriminačních jednání, které se odehrávaly v soukromoprávním rámci (např. hotely jen pro nežidovskou, bílou atd. klientelu) nebo závisely na preferencích soukromých aktérů (výběr škol pro své děti). Byla skeptická k možnosti nařizovat zákonem změnu smýšlení. Její myšlení však umožňovalo zaujmout i empatičtější hledisko a v řadě diskuzí se zasadila za změnu převládajících názorů (např. zákaz mezirasových manželství a vztahů, odpovědnost za zločiny proti indiánskému obyvatelstvu a afroamerickému obyvatelstvu).

V páté kapitole Banalita zla se rozebírá klíčové angažmá Arendtové v diskusích o procesu s Adolfem Eichmannem. Arendtová sice souhlasila s odpovědností Eichmanna za jeho zločiny (v této souvislosti nazvala rozpor mezi zdánlivou obyčejností Eichmanna a jeho skutky „banalitou zla“), odporovala však justičnímu divadlu, které se v souvislosti s procesem v Izraeli rozehrálo. V současnosti jsou naše znalosti o osobnosti Eichmanna důkladnější a ona zmiňovaná „banalita“ je více než dříve sporná. Sugestivní obraz světově sledovaného procesu v roce 1967 však nutí k přemýšlení ještě (i) dnes. Šestá kapitola Pravda, politika a lhaní rozehrává téma dnes navýsost aktuální: politika a pravda a právo prosazovat v politice svůj názor. Doménou politiky nejsou tzv. racionální (matematické) pravdy. V politice docházelo, dochází i bude docházet ke zneužívání názorů v politických zápoleních. Pro politiku je však souboj názorů, obrazů světa nezbytný a tvoří jeho samotnou podstatu. Problém však je v tom, že v politice dochází i k popírání faktických informací a vytváření „obrazů“ a „fabulací“, jejichž účelem je konstrukce nereálného, byť konzistentního, obrazu světa s cílem přesvědčit členy obce, že manipulující politik bude schopen prosazovat politiku udržování (vlastně „realizace“) takového „obrazu“. Pro takový program není překážkou prakticky nic, rozhodně ne fakta. Arendtová připouštěla, že nic takovému lhaní nebrání (vyloučeno není ani sebepřesvědčení, že takový obraz skutečnosti je pravdivý), přesto ujišťovala v tom, že v určitém bodě konstrukce kontrareality přestane být konzistentní a přesvědčivá, zhroutí se.

V sedmé kapitole Pluralita, politika a veřejná svoboda je vysvětlen základ její koncepce politiky. Vychází z antické polis a považuje za nezbytné, aby se takové politiky účastnili i neprofesionálové, prostí občané, prostě celá komunita. Chápe svobodu (politickou) tak, že se může otevírat právě pouze ve společné správě veřejných věcí. Pouze taková správa vytváří v politické sféře něco stále nového (reagujícího na společenské změny), vytváří moc ve spoluzmocnění jednat jménem společenství. Teprve rozpad společenství vede k nutnosti používat k prosazování politické agendy násilím. V osmé kapitole Americká revoluce a duch revoluce se diskutuje smysl revoluce jako prostoru pro uplatnění veřejné svobody. Jde tu o příležitost všech se podílet na diskuzi o správě věcí celého společenství, a to i na lokální úrovni. Uvedené revoluční okamžiky jsou řídké, jejich dlouhodobější udržování se nedaří, ale jejich existence bude vždy inspirací pro každou budoucí politiku. Závěrečná kapitola Osobní a politická odpovědnost se shrnuje odkaz Arendtové pro dnešní vztah každého jednotlivce k politice a správě veřejných věcí. Každý z nás je osobně odpovědný ze své jednání a za to, že se sám zasadí za prosazování svého chápání dobra i ve veřejné sféře. K tomuto úkolu patří poctivé vyrovnání se se zdroji dneška, tohoto dobrého i toho zlého, co dnešek našemu společenství přináší.

 

Ukázka: str. 76:

Arendtová nás učí, jak účinné a nebezpečné může být lhaní v politice a vytváření obrazů. Je naivní se domnívat, že trvání na faktické pravdě se může postavit moci lži. Jde o podcenění důmyslnosti, a jakou ti, kdo obrazy vytváření, faktickou pravdu znevažují, zesměšňují a ničí. Jde o podcenění dopadů tvrzení politických lhářů, podle nichž je svobodný tisk zdrojem „fake news“. Všímá si nebezpečí, k němuž vede zpochybnění samotného rozlišení pravdy a lži, když už se lidé přestanou starat o to, co je lež a co je skutečně pravda. Se všemi těmito tendencemi jsme dnes konfrontováni, nejen ve Spojených státech, ale po celém světě. Arendtová by byla bezpochyby kritická k těm, kdo příliš pohotově srovnávají dnešní svět s totalitními režimy. Co je však děsivé – a co by mělo sloužit jako varování – jsou všechny ty podobnosti mezi dnes tak rozšířeným plánovitým lhaním, vytvářením fiktivních obrazů, klamem a sebeklamem, a metodami, které přivedly k dokonalosti totalitní režimy.

 

Zdroj obrázku https://static.booktook.cz/files/photos/x/7/74296e19d9b444fb4076a7c7e32fd43808dfbf2e.jpg