Kniha na měsíc únor 2021

Richard Dawkins: Rozplétání duhy

Věda, bludy a touha po zázraku

Vydaly Academia v roce 2020, z angličtiny přeložil Petr Kovařík, ISBN: 978-80-200-3130-3, stran 325

Richard Dawkins (nar. 1941) je slavným biologem, zoologem a etologem. Proslul svou teorií sobeckého genu. Jde o koncept, podle kterého přírodní výběr není orientován na jedince nebo skupinu jedinců, ale na samotný gen. Teorie byla následně rozšířena na koncept tzv. memu jako kulturní obdobu genu; má jít o replikující se, rozmnožující se, jednotku kulturní informace. Richard Dawkins se však neangažuje jen jako vědec, ale je předním představitelem moderního, humanisticky orientovaného ateismu. Jeho knihy po ukončení vědecké kariéry v roce 2009 jsou zaměřeny na propagaci evoluční teorie a v této souvislosti na smysl vědeckého bádání a také na boj proti náboženství (jako bytostně škodlivému memu, které je srovnatelný s virovou nákazou). A možná i proto by nás Richard Dawkins měl zajímat. Jeho námitky proti náboženství a jeho závažným důsledků pro společnosti s převažujícími věřícími stojí za přečtení a promyšlení. Na stranu druhou Dawkinsův koncept republiky vědců, kteří využívají pro rozšiřování vědění a dobra pro celé lidstvo svůj čistý a nezáludný rozum, tedy v zásadě osvícenský koncept rozptylování tmy v lidských společenstvích vzděláváním, narazil již na počátku minulého století na své limity. Zdá se, že Dawkins si všímá a často právem kritizuje některé nežádoucí projevy náboženského života, na stranu druhou ponechává bez povšimnutí zjevné problémy nereligiózních společností. Bez významu není ani to, že většina populace se ani do mainstreemu vědeckého bádání nedostane, často ho ani dobře (vůbec) nechápe. Jak má být pak věda tím, co dokáže řešit lidské problémy bez výjimky?

V knize Rozplétání duhy z roku 1998 se autor zabývá zajímavou myšlenkou, proč řada básníků a literátů viní vědu z ničení lidského okouzlení a zaujetí tajemnem a zázračnem. Titul knihy si autor vypůjčil od anglického básníka Keatse, který ve své básni viní Newtona, že „rozpletením duhy“, tj. rozkladem světla skleněným hranolem na jeho jednotlivé složky (barvy) zničil poezii duhy. Známé věci v rámci všedního, každodenního života nás uspávají, ale přitom by stačilo zamyslet se nad touto všedností a hnedle najdeme řadu „zázraků“, které jsou sice vysvětlitelné ve smyslu stanovení příčin, ale o to více jsou fascinující. Právě vědecké bádání je dle autora oním bojem proti všednosti a dále opoziturou proti Hamletovým  slovům: „Jsou věci mezi nebesy a zemí, o nichž se filozofům ani nesní.“ Spousta objevů započala zamyšlením nad všedností. Ať již se jednalo o legendární Newtonovo jablko, nebo Einsteinovo závodění se světelným paprskem, nebo jeho pohled na curyšské radniční hodiny z tramvaje. Věda by podle autora měla být poetická, ale zároveň střízlivá, protože špatná poezie má svou obdobu v špatně poetizující vědě. Lidem (i vědcům pochopitelně) je vlastní touha po přesahu všednosti, touha po zázraku. Tato touha může být a velmi často je zneužívána, a proto jsou dle autora významné snahy tuto touhu vykázat do správných mezí. Touha po tajemnu může být motorem lidské aktivity zlepšovat své okolí a zvyšovat míru porozumění sobě i světu. Asi v důsledku bez konečného cíle (alespoň ve vědeckém chápání), ale ne beze smyslu.

Autorovy příklady zneužívání lidské důvěřivosti a touhy po poznání a ovládnutí budoucnosti jsou působivé. Přitom by se šlo něčemu takovému snadno vyhnout po krátkém zamyšlení (tj. použití kritického rozumu). Např. historický, ale reálný, inzerát magika, že ovlivní pohlaví očekávaného dítěte podle přání rodičů za 500 liber a že vrátí peníze, pokud se mu to nepodaří, je evidentním trikem. Přesto se taková nabídka stala výnosným obchodem. Chápete proč?

Ukázka:

Str. 15: Pokud zemřeme, máme vlastně štěstí. Většina lidí totiž nezemře, protože se vůbec nenarodí. Lidí, kteří by mohli být na mém místě, ale kteří se ve skutečnosti nikdy nenarodí, je víc než zrnek písku na Sahaře. Není pochyb, že mezi těmito nenarozenými duchy jsou větší básníci než Keats a větší vědci než Newton. Vím to proto, že množina možných lidí, jejichž existence naše DNA umožňuje, výrazně přesahuje množinu lidí reálně existujících. V rámci těchto úchvatných možností jsme tu ovšem vy a já a jsme docela obyčejní. Moralisté a teologové přikládají velkou váhu okamžiku početí, který vnímají jako okamžik, kdy vzniká duše. Pokud vás, stejně jako mě, podobné řeči nedojímají, přesto musíte na onen zvláštní okamžik devět měsíců před narozením brát ohled jako na nejdůležitější událost vlastního osudu. Je to okamžik, kdy se vaše vědomí náhle stalo miliardkrát předvídatelnějším, než tomu bylo o pouhý zlomek sekundy dříve. Ještě, vaše embryo, které právě vzniklo, mělo před sebou ještě spoustu překážek, Většina početí končí předčasným potratem, dokonce aniž by matka o jejich existenci vůbec věděl, a my jsme ti šťastní, kterým se to nestalo. Osobní identita navíc obnáší víc než jen geny, což vidíme na příkladech jednovaječných dvojčat (která se od sebe oddělí bezprostředně po oplodnění). Nicméně okamžik, kdy konkrétní spermie pronikla do konkrétních vajíčka, byla z vašeho soukromého pohledu závratně jedinečným okamžikem. Právě tehdy pravděpodobnost, že se narodíte jako člověk, klesla z astronomických do jednoduchých čísel.

Str. 141: Kdyby zítra někdo věrohodně objevil drobné lidi velikosti motýlů, s křídly a v módním miniaturním oblečení, žádné zásadní fyzikální principy by porušeny nebyly. Tak revoluční jako perpetuum mobile by to nebylo. Na druhou stranu by se biologům do jejich stávajícího klasifikačního schématu dostaly těžko zařaditelné víly. Odkud se v evoluci vyvinuly? Ani dochované fosilie, ani stávající zoologie neznají primáty vybavené motýlími křídly a bylo by překvapivé, kdyby se víly náhle a jednoznačně vyvinuly v druh, který k nám má tak blízko, že přijaly – jak ukazují známé falešné fotografie, které vzrušovaly slavného sira A. C. Doyla – i módní oblečení ve stylu dvacátých let.

Obrázek: https://www.academia.cz/uploads/media/cover/0001/07/thumb_6747_cover_t_.jpeg

K R. Dawkinsovi:: https://cs.wikipedia.org/wiki/Richard_Dawkins