Římskokatolická farnost
Stará Role
"Pojďte ke mně všichni..."
(Mt 11,28)
Drobečková navigace

Úvod > O farnosti > Aktuality > Kniha na říjen 2018

Kniha na říjen 2018



Julio Llamazares: Slzy svatého Vavřince

vydalo nakladatelství Filip Tomáš - Akropolis v roce 2018 (1. vydání), ze španělštiny přeložil Štěpán Zajac, ISBN: 9788074701825, str. 152

kniha na říjen 2018 obr.jpgJulio Llamazares (nar. 1955), španělský meditativní prozaik, zapustil kořeny i v českém jazyce. Po slavném Žlutém dešti (Dybbuk 2012) a Vlčím měsíci (Akropolis 2017) vychází pocta Ibize a obyčejnému lidskému životu, rozvaha nad mocným tokem času a nespolehlivým poutem s minulostí, pamětí.
Stárnoucí muž se vrací po desítkách let na Ibizu, ostrov svého raného dospělého věku, aby strávil dovolenou s dvanáctiletým synem Pedrem. Je noc svatého Vavřince (10. 8.), kdy se léto nachyluje k podzimu a kdy „padají hvězdy“, tj. kulminuje průchod Země rojem Perseid. Vypravěč se svým synem leží na svahu přímořského kopce a pozorují meteority. Otec a syn trpí následky odloučení, protože muž opustil pro neshody s matkou před drahnou dobou rodinu (důvody odchodu jsou nejasné, paměť selhává). Mají možnost být po delší době spolu a povídat si. Pozdní léto vyvolává ve vypravěči vzpomínky na dětství v Bilbau (Baskicko), návštěvy rodného kraje otce v Leónu, pobyt na internátu v Madridu v době emigrace rodičů, na smrt svého staršího bratra, na smrt svého dědečka, tatínka i maminky. S postupující nocí mrtví přicházejí a vypravěč s nimi rozmlouvá a bilancuje své chyby. Po skončení vysoké školy odešel na Ibizu, kde v osmdesátých letech strávil tři bezstarostné roky ve společenství mladých lidí, kteří také zapomněli na budoucnost.
Opakujícím se mýtickým motivem je vypravěčovou maminkou sdělenou pověst, že zemřelý člověk přežívá dále na nebi jako hvězda. A je třeba se pozorně dívat, aby svého příbuzného člověk na nebi našel. Prvním rodinným mrtvým je strýček Pedro, prvorozený syn, který zmizel za občanské války s republikány v horách a již se nikdy nevrátil. Právě on je první vypravěčovou hvězdou na nebi. Tato tragická událost poznamenala prarodiče i celou rodinu. Národní tragédie ožívá v rodinných a osobních tragédiích.
Vypravěč pod dojmem krásných let mladosti na Ibize celý svůj další život podřídil nezávaznosti a plynutí. Jako lektor španělštiny migruje mezi evropskými univerzitami od Itálie a Francie, přes Švýcarsko, Rumunsko po Švédsko. Teprve chladná cizota švédské zimy vypravěče vrací zpět na jih a konečně do Španělska. Dosud nevědomé pouto s rodnou zemí nabývá s odcházejícím životem významu. V příběhu několikrát zpřítomňované přání bývalé partnerky vypravěče, matky malého Pedra z doby líbánek v Římě „kéž by se zastavil čas“, které vypravěč celý živost s nechutí odmítal, se stává nostalgickým povzdechem po ztracené domě nevědomosti a mládí.
Novela je protkána hovory otce se synem, které nepozorovaně přecházejí v rozjímání nad uplynulým životem, nad nemilosrdností času a nad ošidností paměti. Teprve okraj života na dohled umožňuje vypravěči vidět svůj život ve správném měřítku. Je však už pozdě.
Četbu doprovází grafiky Dory Čančíkové s tématem Ibizy a Středomoří v tmavě modrých, šedých, bílých a žlutých odstínech. Krásná kniha obsahem i formou.
Ukázky:
Str. 11 Tenkrát v noci za humny, kdy tatínek ležel vedle mě na zádech, postupně mi vyjmenovával názvy hvězd a čekal, až některá z nich ztratí svou nehybnost. Docházelo k tomu zčistajasna, bez výstrahy, a hvězdy přitom proměňovaly svůj kratičký let ve světelný přelud. Ta jejich obrovská rychlost! A síla dojmu, který ve mně vyvolávaly, když jsem je objevil. Slzy svatého Vavřince, jak tam na venkově říkali srpnovým létavicím, protože jich bylo nejvíc zrovna kolem tohoto dne, sebou totiž jedna vedle druhé nesly možnost mít nějaké přán, což bylo ve skutečnosti právě to, co nás děti uchvacovalo nejvíc. A to tak, že jsme z toho byli občas celí nesví, když bylo hvězd tolik, že bylo nemožné myslet na jedno přání pro každičkou z nich.
Str. 96: „Ty jsi nikdy neměl strach, tati?“ zeptá se mě syn znenadání a vrátí mě zpátky na pevnou zem. Trvá mi však, než si to uvědomím, protože měsíc je stejný jako ten v Coimbře (mění se jen krajina, kterou osvětluje). A také proto, že Pedrova otázka se týká toho, o čem jsem přemýšlel, ačkoli on mi ji položil kvůli tomu, co zůstalo viset ve vzduchu – kvůli sýčkovu houkání, které ho před chvilkou vyděsilo a mě přeneslo ve vzpomínání jako zbloudivší loď k samým kořenům mé představivosti. „Nikdy,“ zalžu mu, aby zapomněl na svůj vlastní strach. Nikoli na strach z dnešní noci, který se už rozplynul (sýček přestal houkat), ale na ten, jenž se ho nepochybně zmocní v jeho dětské obrazotvornosti, jak se to stává každému. „Já tedy ano, a mockrát,“ svěřuje se mi. Řekl mi to, jako by se za to styděl. Jako by strach byl slabostí, jež je zapotřebí před ostatními skrývat. Zejména před těmi, kdo ho nepřiznají.
Str. 124: Všechna období končí, řekl mi před lety Daniel na zahrádce restaurace nedaleko katedrály v horní části Dalt Vily. Z našeho místa jsme viděli na část hradeb, která po staletí chránila staré město v Ibize, a za ní na modrou plochu moře, nekonečného do všech stran. Končilo září a na ostrov se pozvolna vracel klid. Domluvil jsem se s ním, že se uvidíme, abychom se rozloučili. Danielovi, stejně jako všem svým přátelům, jsem sdělil, že se vracím do Bilbaa (řekl jsem na kontinent, aniž jsem upřesnil kam; ještě jsem nevěděl, co bude nakonec mou cílovou stanicí), avšak s ním jsem chtěl před odjezdem ještě pobyt. Můj nejlepší kamarád. Byl jím od chvíle, kdy jsem přijel na ostrov, a zůstal jím po celým devět let, které jsem tam strávil. Přesto jsem pak o něm už víckrát neslyšel, spíše však z mé vůle než z jeho, jak jsem mu toho dne oznámil. Skončilo jedno období a sním všechno, co ho naplňovalo.
Obálka: https://akropolis.info/wp-content/uploads/2017/10/llamazres_slzy-120x149.jpg