Květná neděle - nedělní zamyšlení Marie Z.

Nevím, jakou kdo z vás má první vzpomínku na Velikonoce v kostele?

Mimo kostel jich je určitě hodně, naše česká tradice – barvení a koledování vajíček, pletení pomlázek vyšupání děvčat, beránek na stole, nádivka k obědu ……

Je hezké mít tradice a milé je udržovat, předávat je dál a věřit, že v globalizovaném světě nezaniknou.

Ale úplně první vzpomínku z Velikonoc mám spojenou s babičkou u Božího hrobu.

V temném kostele to místo svítilo, kolem byly květiny a hrob působil velmi teple a komfortně, Ježiš si tam hezky a pohodlně ležel a „červená barva“ na jeho těle určitě nemohla být krev. Babička a následně i pan farář mne ujistili, že neumřel, že zase vstal a přišel mezi lidi, pak odešel do nebe a je tam dodnes, přesto je tu s námi. 

Líbil se mi ten příběh, měl dobrý konec, sice celou dobu se to nevyvíjelo dobře, bylo tam příliš mnoho zlých lidí, kamarádi ho opustili, dokonce i lhali.   

Také ho bili, muselo to hodně bolet a co teprve ty hřebíky do rukou i nohou, to v té „postýlce“ v našem kostele to měl o hodně lepší.

Ježíšův příběh očima malého dítěte.

Pašijový příběh je velmi barvité dějinné drama s velkou ústřední postavou, ale není jen o Ježíši, ačkoliv by se tak zdálo. Na scénu vystupují všechny mocnosti zla – Pilát, velerada, zrada Jidáše, selháni Petra, dav, který volí Barabáše a pak přichází kati.  

Období, kdy se odehrává, bylo pro Izrael velmi složité, v roce 63 před n. l. římské vojsko obsadilo důležitou část Palestiny a nechalo ji spravovat pečlivě zvoleným místním vládcem Herodem Velikým, později jeho následovníky z rodu Herodovců. Země byla rozdělena náboženskými spory i postojem k okupační moci. Radikální skupiny obyvatel chtěly změnu i za cenu ozbrojeného povstání.

Navíc bohatá kněžská aristokracie spojená s chrámem v Jeruzalémě kolaborovala s Římany.

Ježiš byl pravděpodobně galilejský rabín a židovský náboženský reformátor. Nejvíce informací o něm máme od učence Flavia Josepha cca 93 n.l. a od sv. Pavla z Tarsu.  Mnoho o jeho životě bylo napsáno později, nikoliv jako historická svědectví, ale jako šíření náboženských myšlenek.

 Souhra mnoha objektivních událostí, nepříznivých okolností, závisti, strachu, touha po moci a majetku, přibila Ježíše na kříž.    

Tento velikonoční příběh by v nás znovu a znovu měl vzbuzovat naději, navzdory všemu, co se odehrálo. „Do hrobu náhle padá světlo.“

Velikonoce říkají všem, kdo by snad chtěli kapitulovat.

„Není žádný kámen zla, aby nakonec nemohl být odvalen“.