letní číslo Diecézního zpravodaje, zamyšlení P. Müllera v teologickém okénku

„Kristus přijde, aby soudil živé i mrtvé“

Jako malý kluk vyrůstající v katolické rodině jsem se Božího soudu bál. Při zpytování svědomí za pomoci zpovědního zrcadla jsem nejednou prožíval mučivé chvíle plné obav, že jsem se dopustil snad všech uvedených hříchů a z Boha, který všechno vidí, jsem měl opravdový strach.

Později jsem jako náctiletý mladík dospěl k přesvědčení, že pro budoucnost bude nejlepším řešením se s myšlenkou Boha rozejít. Uvědomil jsem si však, že v mé mysli mám místo pro bohy dva. Pro toho, kterého jsem se bál, a pak pro Boha, kterého jsem si přál. Musel jsem se rozhodnout a nakonec jsem uvěřil, že ano, že Bůh je láska (1Jan 4,8; 1Jan 4,16). Otázkou Božího soudu jsem se ve své mysli a v té době přestal zaobírat. Možná jsem ji nevědomě vytěsnil. A pokud snad ožívala, pak pod vlivem Ježíšových podobenství, která však měla na zřeteli eschatologickou, tedy tu nejzazší a poslední budoucnost. Konec času. Mám na mysli např. podobenství o pleveli mezi pšenicí (Mt 13,24-43) anebo o síti s rybami (Mt 13,47-50).

V současnosti, kdy můj pozemský život pomalu spěje ke svému konci, má myšlenka soudu opět sílu ožívat. Ale nyní se již nebojím. Jsem vděčný papeži Františkovi za Svatý rok milosrdenství. Mimo jiné tehdy řekl: „Slavit Svatý rok milosrdenství znamená učinit znovu středem našeho osobního života a našich komunit specifikum křesťanské víry, tedy Ježíše Krista, milosrdného Boha. ... Nic není důležitější než volit to, co se Bohu líbí nejvíc, tedy Jeho milosrdenství, Jeho lásku, Jeho jemnocit, Jeho objetí, Jeho pohlazení! ...“ Ano, věřím, vlastně již vím, že posledním výrazem Božího soudu a spravedlnosti je Jeho milosrdenství.

Teologové rozlišují od 4. století mezi osobním neboli individuálním soudem, kterému je člověk podroben v okamžiku své smrti, a tím na konci věků. Pokud se týče osobního soudu, pak věřím, že to bude chvíle, kdy člověk nahlédne svůj život a to, kým se během života stal. Bude to čas, ve kterém se nějak projasní můj vlastní život. Věřím ale také, že člověk zůstane obdařen svobodou, ve které mu nebude upřena možnost říci Bohu své ANO anebo NE, nechci žít s Tebou a v Tobě, který jsi o láskyplných vztazích.

A ten poslední soud? Ten, který nelze z naší mysli vytěsnit, pokud chceme zůstat věrni evangeliu? Myslím si a věřím, že se bude týkat našich lidských dějin. I naše lidské dějiny potřebují projasnit a musí se ukázat jako zřejmé, že Ježíšův příslib Božího království nebyl a není lacinou utopií. Vyznání, že Kristus přijde soudit živé i mrtvé, se týká smyslu a cíle života jak jednotlivých lidí, tak celých lidských dějin.

Věřím proto, že Božímu soudu neuniknou žádné politické ani náboženské instituce a tradice, a to napříč lidskými dějinami. V tomto směru mi vždy bylo a dosud je útěchou a povzbuzením Matoušovo podobenství, jež vypráví o třídění ovcí od kozlů (Mt 25,31-46). Vždyť Bohu, který miluje tento svět (Jan 3,16; 1Jan 4,10), jde o to, abychom nejen jako jednotlivci, ale i jako lidstvo směli být a byli šťastnými lidmi. Prostřednictvím Ježíše pak slovo lidskost není Bohu cizí.

                                                                                              Vladimír Müller

převzato z https://www.bip.cz/cs/novinky/2023-06-vysel-letni-zpravodaj-plzenske-dieceze