nedělní zamyšlení Báry V. - 2. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Iz 49, 3. 5-6
Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Hospodin mi řekl: "Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou."
Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, (protože) Bůh můj je mou silou.
Řekl mi (tedy) : "Nestačí, že jsi mým služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země."

2. ČTENÍ 1 Kor 1, 1-3
Začátek prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Pavel, z Boží vůle povolaný za apoštola Ježíše Krista; a bratr Sosthenes členům církevní obce Boží v Korintě, kteří byli posvěceni v Kristu Ježíši a povoláni do stavu svatých, a také všem, kteří kdekoli vzývají jméno Pána Ježíše Krista, Pána svého i našeho. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.

EVANGELIUM Jan 1, 29-34
Slova svatého evangelia podle Jana.
Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: 'Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu."
A Jan vydal svědectví: "Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: 'Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.'
A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží."

Izajáše z prvního čtení už známe: starozákonní prorok, jehož působení na území judského království se datuje do let 781–687 př. n. l. Údajně se dožil 120ti let a jeho dílo bylo nalezeno v Kumránu v rozsahu asi sedmimetrového svitku.

V našem čtení se zabývá rolí služebníka, který je Hospodinem ustanoven za proroka, podobně jako byl ve starověku Bohem ustanoven král. Oba, prorok i král, měli být Hospodinovými nástroji, přičemž služebníkovo poslání ke všem národům přesahuje působnost krále. Nikomu jinému mezi biblickými proroky nebylo svěřeno tak rozsáhlé poslání. Prorok je nejprve povolán, potom se svému poslání brání a nakonec dostává nové pověření.

„Slyšte mě, ostrovy, dejte pozor, národy, které jste v dáli! Hospodin mě povolal od matčina lůna, již v mateřském životě nazval mě jménem.

Povolání služebníka zřejmě poznamenává celý Izajášův život, celou jeho existenci, už od „prenatálního“ věku.

Řekl mi: Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou.

Žádný z proroků neobdržel při svém povolání titul a nikdy se také o žádném z proroků neříká, že by se jím Bůh chtěl proslavit. Obsahově vnímáme příkrý paradox: Pán se chce proslavit svým služebníkem! Tento paradox poukazuje na tajemství tohoto služebníka: jakýpak je to služebník, že se jím chce proslavit Bůh, Pán všech pánů? Označení Izrael vedlo k otázce, jež se řešila po celá staletí: Kdo je tento služebník? Po mnoha výzkumech se zdá, že označení Izrael je pozdějším dodatkem, který chápe služebníka v kolektivním smyslu jako izraelský národ.

Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, protože Bůh můj je mou silou.

Slova „avšak nyní“ uvozují protiklad vzhledem k předcházející neúspěšnosti služebníkovy snahy. Hospodin umožňuje nový začátek, ve kterém nabízí záchranu. Služebník rozvíjí jako prorok svou dřívější výpověď když říká, že jej Hospodin povolal do služby už před narozením. Cílem této služby bylo nejprve shromáždit Izraelce.

Řekl mi: Nestačí, že jsi mým služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět.

Setkáváme se s prvním konkrétním úkolem služebníka. Cílem jeho poslání je přivést zpět k Hospodinu Jakuba a Izraele. Považuje svůj úkol za vyznamenání. Nyní si už nestěžuje, jeho ochota připomíná Izajáše, který na Hospodinův dotaz reagoval slovy: „pošli mne“ (Iz 6,8).

Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země.“

Tento verš přesahuje rámec prvního úkolu hlásat izraelskému národu. Poslání je nyní rozšířeno na všechny národy, přičemž nekončí původní úkol duchovně pozvednout a přivést do vlasti „Jakubovy kmeny“ a „zbytky Izraele.“ Hospodinův služebník je znovu povýšen novým úkolem. Zajímavé je, že má být „světlem národů.“ Světlo zde znázorňuje život (Ž 56,14) nebo Boží blízkost            (Ž 97,11), a jeho poslání se rozšiřuje i za hranice Izraele – neboť, jak dobře víme, k podstatě církve patří její misijní činnost.

I když z výkladu textu nevyplývá jednoznačně, kdo přesně je tento Boží služebník, úryvek evangelia v něm vidí jako Božího syna, tedy Ježíše. Izajášův pohled ze zorného úhlu všeobecné spásy vidí v Ježíšovi Božího vyslance, který přináší útěchu a povzbuzení lidem ztraceným a rozptýleným. Jako jedno z hlavních témat můžeme v našem úryvku sledovat: Kristus je poslán jako projev Boží lásky k lidem.

Text může být zároveň jistou provokací – díky zdůrazňovanému pojmu služebník. Zvykli jsme si uvažovat v určité filozofické tradici o historickém boji mezi pány a služebníky, ze kterého nakonec vzcházejí noví páni a noví služebníci. Být služebníkem totiž neponižuje člověka jedině tehdy, když si tento postoj zvolil z lásky.

Dá se toto čtení uplatnit v dnešní době? Jsme my také služebníky – šíříme kolem sebe dobro, lásku, světlo?

Doporučuji synodální dokument (Pracovní dokument pro kontinentální etapu, vypracovaný Generálním sekretariátem synody), o kterém hovořil na začátku loňského prosince v rámci duchovní obnovy salezián Martínek. Např. Japonsko v rámci synody vyjádřilo toto „Rostlo pochopení, že je důležité, aby všichni, kdo přijali požehnání křtu, kráčeli společně, sdíleli se mezi sebou a rozlišovali vedení Ducha Svatého, který je volá. Silně jsme si uvědomili, že v synodální církvi je společné putování cestou, jak se stát misijní církví“. Biskupská konference USA zase hlásí: „Lidé žádají, aby církev byla útočištěm pro zraněné a zlomené, nikoli institucí pro dokonalé. Chtějí, aby se církev s lidmi setkávala tam, kde se oni nacházejí, aby s nimi šla, a ne aby je soudila, a aby budovala skutečné vztahy postavené na zájmu a autentičnosti, nikoliv na účelové nadřazenosti“.

Ten dokument je zajímavé si přečíst a jsem velmi zvědavá, jak se bude celá tato záležitost vyvíjet dál, a co z toho nakonec vzejde. Je zajímavé, že mnoho zemí (potažmo národů) vyjádřilo překvapení, že se vůbec těch „obyčejných křesťanů dole“ někdo ptá na jejich názor – i toto něco vypovídá o stavu dnešního světa.

Dnešní čtení je uvozeno slovy: Dám tě národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země. A synoda má jako ústřední motto „Rozšiř prostor svého stanu“ (Iz 54,2), tak prosím nespoléhejme na tzv. „autority“ a snažme se sami za sebe Izajáše poslechnout a jeho slova naplnit.

A na závěr již tradičně (tentokrát kratičký) text písně:

Pozdraveno budiž světlo,

Světlo ve tmě svítí,

tma je nepohltí.

To světlo osvěcuje každého člověka,

Pozdraveno budiž světlo.

Jiří Pavlica a skupina Hradišťan

(Pozn. administrátorky webu - píseň Jiřího Pavlici si můžete poslechnout zde . )

Zdroj:

https://biblickedilo.cz/nabidka-materialu/bible-v-liturgii/liturgicky-rok-a/iz-491-6/

https://biskupstviplzen.blob.core.windows.net/cms/ContentItems/12090_synoda-synodalni-cesta/pracovni-dokument-pro-kontinentalni-fazi.pdf