Římskokatolická farnost
Stará Role
"Pojďte ke mně všichni..."
(Mt 11,28)
Drobečková navigace

Úvod > O farnosti > Aktuality > nedělní zamyšlení Báry V. - Slavnost Seslání Ducha Svatého

nedělní zamyšlení Báry V. - Slavnost Seslání Ducha Svatého



Datum konání:
28.5.2023

EVANGELIUM Jan 20,19-23
Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás: Přijměte Ducha svatého.

Slova svatého evangelia podle Jana.
Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."

 

Jaké to je, setkat se s Kristem a uvědomit si, že je to on. Alessandro Pronzato ve své knize Provokující evangelia říká: „Ježíš od nás neodešel. Zůstal s námi, jenom se skryl. Chodí v převlečení a vypadá úplně obyčejně. Nesčetněkrát jsme ho potkali, ale vůbec jsme si ho nevšimli. Nepoznali jsme ho, protože má tvář žebráka, dítěte, uklízečky, manžela, manželky, přistěhovalce, nemocného, vězně, pobudy, nadřízeného.“ Toto vše si denně připomínám a dost často mám pocit, že Krista na svých cestách opravdu potkávám…

 

A následuje druhá věta: ze strachu před židy měli učedníci dveře zavřeny – vidím zde paralelu s dnešním světem, kdy my, „pomazaní Duchem svatým“, zavíráme dveře před příchozími: ať už ze Sýrie, Jemenu, Afriky. Máme z nich strach – nic se za 2 000 let nezměnilo. Na našich hranicích jsme teprve nedávno odvolali hlídky a kontroly. Jen lehce jsme pootevřely dveře Ukrajincům, ale už je zase pro jistotu zavíráme.

Bůh v Ježíši Kristu však na uzavřené dveře nehledí, zjevuje se kde chce a způsobem, který přesahuje naše chápání. Papež František na pomoc uprchlíkům, chudým a bezbranným apeluje, kudy chodí. Je velká škoda, že František dosud nepřijel k nám do Česka, ačkoli na Slovensku a v Polsku už byl, a v Maďarsku dokonce zcela nedávno…

 

Kristus si stoupne mezi učedníky a pozdraví pozdravem pokoje, kterým se zdravíme během každé mše. Slovo pokoj, hebrejsky šalom, v sobě nese nejen smíření s Bohem a jeho milost, ale také smíření s druhými a se sebou samotným. Aby si učedníci byli jisti, že je to on, Ježíš, ukázal jim ruce a bok. Potřebujeme i my vidět „rány Boží“, abychom uvěřili, že jsme se s Kristem osobně setkali? Odpovězme si sami.

 

Kristus svěřuje učedníkům důležité poslání: pokračovat v jeho díle. Verš „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“, je charakteristický právě pro Janovo evangelium. Na cestu dává učedníkům pokoj a Ducha svatého, což je to nejvzácnější a nejmilosrdnější, co mohli dostat. Prostřednictvím tohoto daru je do učedníků vložena vysoká důvěra v jejich poslání. Podobný dar získáváme pravidelně při mši sv.  i my – umíme s ním správně naložit?  Zajímavá je gramatická forma, kterou pisatel pro toto poslání apoštolů užívá: jak – tak, jako Otec – tak i Syn. Poslání Syna na svět od Otce je téma, které prostupuje celým evangeliem a odpovídá orientálnímu chápání: Ten, kdo je poslán, je totožný s tím, který ho poslal. Mezi těmito dvěma osobami není rozdílu. V osobě Ježíše Krista, v jeho slovech i činech, je přítomen Otec. Působení Ducha svatého může být vnímáno různými způsoby, a mohli bychom se i zamýšlet nad tím, jakým způsobem se Duch svatý projevoval v životě apoštolů a prvních křesťanů, jak je měnil. Jelikož však žijeme nyní a tady, zamysleme se prosím, jak působí Duch svatý na nás a v nás.

 

V závěrečném verši Kristus apoštolům říká: Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.

To je za mne absolutně nejdůležitější pasáž a vyvrcholení celého setkání učedníků s Kristem. Platí nadčasově a univerzálně. Kdo neumí odpouštět, toho dle mého, Duch svatý minul. Vane v jeho blízkosti, ale nepůsobí v něm, a ten dotyčný nemůže tudíž nalézt ani kýžený pokoj. Umíme odpouštět? Říkáme to automaticky v modlitbě Otčenáš, ale myslíme to vážně? Zeptejme se sami sebe!

 

Na závěr pohádka O jedné malé zemičce:

Za devatero horami a devatero řekami byla jedna malá zemička uprostřed Evropy. Kdysi dávno oplývala mlékem a strdím a vypadala velmi hezky, a tak se zde usadili její budoucí obyvatelé, zemičku zvelebovali a plynul čas. Malá zemička se stávala v průběhu časů součástí jiných větších celků a pak zase jiných, a nakonec se jí podařilo po mnoha válkách a stoletích opět dosáhnout statutu malé, ale samostatné a svébytné země. V té době měla rozvinutý průmysl a zemědělství, výrobky této země se vyvážely do všech koutů světa, v zemi se rodili a vyrůstali chytří a pracovití lidé. Bohužel přišly války a po nich velké změny, ale země se nakonec stala opět svobodnou a nezávislou zemičkou. Obyvatelé se radovali a přesto, že ti chytřejší ze zemičky už dávno odešli, snažili se ti, co v ní ještě stále žili, aby zemička opět prosperovala, což se zpočátku dařilo. Ale jak šel čas, vyměňovali se vládci (a, jak už to v pohádkách bývá, k horšímu) a byli čím dál tím egoističtější a chamtivější a nevěděli si úplně rady, jak dál, i když se tvářili velmi důležitě a zodpovědně. Zemička přestala prosperovat, přestala být ekonomicky zajímavá, mezitím také většinu svého majetku rozprodala a začala upadat do dluhů. Navenek se tvářila jako demokratická, ale přestávala být, protože jakákoli výhrady vůči vládcům nebyly žádoucí. Lidé se občas bouřili a protestovali, ale nebylo jim to nic platné, vládci ani jejich poradci lidu nenaslouchali. V zemičce vládla ekonomická nerovnost, sociální nespravedlnost, korupce, klientelismus, lichva a bída. Ptáte se, proč zemičce nepomohl Bůh – on by býval rád pomohl, i se pravidelně snažil, ale zemička byla ateistická, a ta malá hrstka věřících se postupně zacyklila do iluze, že situace v zemičce je taková, jaká má být, a že stačí se pravidelně modlit a ono to nějak dopadne. Ti, kteří tu hrstku věřících vedli, měli navíc jiné starosti – jezdili na snowboardu, na motorkách, prodávali církevní majetky, vozili se ve zlatých kočárech a fotili se s vládci, se kterými se snažili být zadobře. A tak je tomu dosud – zemička zarůstá bodláčím a koukolem, a místo toho, aby využívala své polohy uprostřed Evropy, stává se její periferií. Svět na zemičku pomalu zapomíná, vždyť už nic nenabízí a není ani ničím zajímavá. Může se stát, že za několik let už vůbec nebude existovat, zmizí z mapy světa, a nezbyde po ní než pár vzpomínek. Anebo se její obyvatelé probudí z letargie, spojí síly dohromady a zemičku zachrání. Ale jak to nakonec dopadne, ví v tuto chvíli jen Bůh, Kristus a Duch svatý, který vane a vane a vane…..

 

 

https://biblickedilo.cz/nabidka-materialu/bible-v-liturgii/liturgicky-rok-a/j-2019-23/ 

Alessandro Pronzato: Provokující evangelia

Ivan Hoffmann, novinář, jeho průběžné komentáře k aktuálnímu dění