Nedělní zamyšlení Ester N. - 30. neděle v mezidobí

Minulou neděli jsme v evangeliu četli o snaze farizeů chytit Ježíše za slovo.

V dnešním textu z evangelia přicházejí opět farizeové vyzkoušet Ježíše otázkou, které je největší přikázání v Zákoně. Možná, že měli i své tipy, které z nich by to mohlo být a argumenty, proč je tomu tak špatně… Odpověď je pravděpodobně překvapila. Přestala platit jednotlivá přikázání, která se předávala z generace na generaci? V 5. kapitole evangelia Matouše je napsáno, že Ježíš nepřišel Zákon nebo Proroky zrušit, ale naplnit a že dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. (Mt 5, 17) Ježíš nezrušil morální apel na život člověka, dokonce ho prohloubil: např. Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nezabiješ“ a kdokoli by někoho zabil, bude vydán soudu. Já vám však pravím, že soudu propadne každý, kdo se hněvá na svého bratra. (Mt 5, 21 – 22) Cílem, k němuž Zákon a Proroci ukazují a co Ježíš ve svém životě naplnil, je láska k Bohu a k bližnímu.

Co to vlastně znamená, někoho milovat? Psycholog M. Scott Peck ve své knize Nevyšlapanou cestou říká: „Láska je vůle rozšířit své „já“ ve prospěch duchovního růstu, ať už vlastního, nebo cizího. Úmysl milovat ještě sám o sobě láskou není, rozhodují skutky. Opravdová láska je projevem vůle, zahrnuje úmysl i čin. Milovat nemusíme, záleží na tom, jak se rozhodneme.“ Milovat, tedy znamená vzdávat se svého pohodlí a vydávat se na cestu, která nehledá svůj prospěch.

Milovat Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí v sobě zahrnuje celistvost člověka, ve které je obsažena rozumová, duševní i duchovní rovina člověka. Bůh touží po vztahu s člověkem. Miluje člověka tak, že dal svého Syna, aby žádný, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Ale je též Bohem žárlivě milujícím. Dává člověku svobodu v jeho rozhodování, ale zároveň touží po tom, aby člověk nehledal jiné bohy a náhrady. V knize Zjevení se píše: „Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný a ani studený ani horký, vyplivnu tě ze svých úst.“ Vzdáváme se ve svém životě svého pohodlí ve prospěch toho, abychom prohloubili svůj vztah s Bohem v modlitbě, čtení Písma, v hledání Jeho vůle pro náš život? Projevuje se naše láska k Bohu i v tom, co děláme, jak přemýšlíme, mluvíme? A nezní všechny tyto nároky zákonicky, suše a zkostnatěle? Když ale člověk někoho miluje, nesnaží se dělat věci, které přináší druhému radost a jsou k jeho prospěchu? Pokud žijeme život s Bohem, může se Bůh radovat z našeho vztahu a zároveň my z tohoto vztahu čerpáme pro náš každodenní život. Někdy může ovlivňovat a komplikovat vztah k Bohu jako k Otci negativní zkušenost z vlastní rodiny, kdy vztahy nefungují dobře a projektování této zkušenosti znesnadňuje nalezení blízkého vztahu k Bohu. Bůh je láska a svou láskou může uzdravit různé šrámy na duši, i když jizvy o sobě dají někdy vědět. Jindy tyto šrámy způsobují zkreslené vnímání sebe samého, vlastní hodnoty a sebeúcty a ztěžují přiblížení se k druhému.

O tom, jak není lehké procházet životem v lásce, psal i J. A. Komenský v knize Labyrint světa a ráj srdce, kde jako poutník pozoroval lidi, jak se nechávají dobrovolně spojit v manželství pouty, aby po čase rádi pouta rozpojili, což se ale stalo až smrtí jednoho z manželů. Přesto po smrti jednoho z nich opět běželi, aby se nechali znovu přikovat k někomu jinému. Potřeba milovat a být milován je podstatou života. John Stuart Mill řekl o svobodě: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“ Má láska k bližnímu také své hranice? V roce 1941 byl Maxmilián Kolbe zatčen a poslán do koncentračního tábora, kde zemřel, když nabídl svůj život výměnou za život otce rodiny Franciszka Gajowniczka, jednoho z deseti vězňů, kteří byli odsouzeni k smrti hladem za to, že z tábora předtím jeden vězeň utekl. Láska k bližnímu šla v tomto skutku za hranici života. Apoštol Pavel psal Filipským: “…v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe.“ (Filip. 2,3). To je výzva, že?