Nedělní zamyšlení J. Rezka, 16. neděle v mezidobí

Liturgie slova je tuto neděli naprosto kompaktní.                                                                                                                                                                                    1. čtení – Jer 23, 1-6 Já sám shromáždím zbytky svého stáda a vzbudím nad nimi pastýře. "Běda pastýřům, kteří ničí a rozptylují stádo, které pasu" - praví Hospodin.... – Jeremiáš působil za dnů krále Jóšijáše judského království až do jeho zániku, cca v roce 586 př. n. l.                                                                     . 2. čtení Ef 2, 13-18 Jen on je náš pokoj: obě dvě části (židy i pohany) spojil vjedno.

A evengeliumMk 6, 30-34 Byli jako ovce bez pastýře.

Žalmy to potrhují. Žl 23 (22), 1-3a. 3b-4. 5. 6  - Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.

Vše je jednoznačné a je možné hledat něco dalšího?

Jako všechny texty písma i tyto nás nutí k zamyšlení nad sebou samým. Byli jsme vyzváni v minulých bohoslužbách ke každodennímu zamyšlení na závěr dne, jak jsme den prožili, co jsme udělali dobrého a co se podařilo, z čeho máme radost.

 I k tomu vlastně v protikladu vyzývá Jeremiáš. Nad čím se "večer" Izraelité zamýšleli? Jeremiáš staví jako důvod všeho utrpení a pronásledování právě neposlušnost Izraelitů ke smlouvě "vyvoleného národa". Je zde krásně vidět paralela s Izajášem a Ozejášem, kteří také kritizovali velké lpění na osobním prospěchu a vlažnou víru v Boha. Podle Jeremiáše jsou Izraelité sami strůjci svého ohrožení. Za tyto myšlenky sklízel velkou kritiku. Staví Nabukadnezara do pozice božího záměru, který má skrze utrpení přimět lid, aby se dal na správnou cestou. Byl ale národem nepochopen. Zde se ukazuje další část jeho poselství – naděje. „Izrael zůstává stále vyvolencem Boha“.

V tom, co je zjevné a co přijímáme bez dalšího uvažování – je to jednoznačné, musíme hledat to, co je skryté. Výzvu pro nás. Pochopení je nedílná součást tohoto procesu. Jen zjištění důvodů zdánlivě skrytého může dopomoct k obrodě.  Musí přijít vystřízlivění a náprava. Bude to bolestivý proces, který si však po nesčetných varováních Izraelité vynutili sami a přes všechny tragické zkušenosti vynucují i v současné době.. A není tu paralela i s naším národem v minulosti a hlavně v současné době. Také se najde i u jedince, tvořící ovčinec. Není zde jiné cesty obrody a nápravy. Důležitá je však role naděje.

Tu nesmíme opomenout.

A list Efesanům?

V tomto textu autor klade do kontrastu to, co bylo dříve a to, co je nyní, předchozí vzdálenost posluchačů od Boha a jejich nynější blízkost k Bohu. Předělem mezi minulostí a přítomností, mezi vzdáleností a blízkostí je Kristus Ježíš, přesněji jeho ukřižování a z mrtvých vstání. Když Bůh vyvolil Izrael mezi všemi národy, byl to také pro ně veliký závazek. Aby Izrael zachoval víru v jediného Boha, byl nucen se v průběhu dějin oddělovat od ostatních národů, které uctívaly různá božstva. Zde však sehrála svoji roli i neposlušnost národa a jeho inklinování k pohanským zvykům. Proto byli věrní Židé svým srdcem „blízko“ Hospodinu, kdežto pohané „daleko“ od Hospodina a u svých bůžků. Čím důsledněji se Izrael odděloval od jiných národů, tím hlubší bylo nepřátelství mezi nimi. Bůh však chtěl i pohany přivést do své blízkosti a prostředkem k tomu je Kristova krev a spojení s Ježíšem poutem víry. Nejvýraznějším poselstvím, které z textu zaznívá, je stále se opakující schéma spojení dvou částí do jedné a proměny nepřátelství v pokoj a usmíření. Jde ovšem o Židy a pohany, kteří jsou uvnitř Krista. Jsou jedním tělem, a tak nejen že jejich nepřátelství bylo v Kristu odňato, ale je zde i vzájemné přijetí.

Židé měli dodržovat Zákon proto, aby mohli být svým pohanským sousedům svědky o velkých Božích činech, když vyvedl Izraele z Egypta a o Boží starostlivé péči. Namísto aby byl Zákon používán jako svědectví, stal se však často nástrojem, který Izraeli umožnil pohlížet na okolní národy seshora, protože je pokládal za hříšné. Zaujmout takový postoj je velmi svůdné a snadné. Vzpomeňme si my sami, s jakou vnitřní blahosklonností často shlížíme na okolí z bašty své katolické pozice… 

Z dnešního textu se dozvídáme dva důvody, proč Kristus zbořil zeď nepřátelství mezi Židy a pohany. Prvním důvodem je, že chtěl ve své osobě vytvořit z těchto dvou částí jediného nového člověka, a tím zjednal pokoj. Druhý důvod spočívá v tom, že Kristus tak skrze kříž usmířil obě strany s Bohem v jediném těle.

V evangeliu unavení apoštolové s Ježíšem se chtěli odebrat do klidu. Ale lidé šli za ním.

“Ježíšovi je jich líto" (srov. Mk 8,2) – tento výraz vyjadřuje hluboké cítění Boha, jeho pohnutí nad situacemi nemoci, bídy a hříchu, v nichž se člověk ocitá (srov. Mk 18,27; Lk 15,20). Ježíš přejímá Otcovo cítění a stává se milosrdně blízkým tomu, kdo to potřebuje (srov. Lk 10,33), je dojat tváří v tvář zlu bránícímu žít v plnosti (srov. Mt 20,34; Mk 1,41; Lk 7,13). Zde konkrétně je příčinou jeho soucitu fakt, že vidí zástupy „jako ovce bez pastýře“ (srov. Nm 27,17; 1 Král 22,17). Jeho soucit je soucitem Mesiáše očekávaného jako pastýře, který bude schopen vést a živit stádce Izraele (srov. Jer 23,1–6; Ez 34), a Ježíš je navíc „pastýř krásný a dobrý“ pro každého člověka (srov. Jan 10,11.16)… A co v tom vidím skryté? Jak často my dáváme přednost únavě, pohodlí, opatrnosti, strachu ... před aktivitou, pomocí, láskou k bližnímu, užitečností ... ?

Jsme ochotni podílet se na soucitu „pastýře našich životů“ (srov. 1 Petr 2,25)?

Opravdu se necháváme anebo nenecháváme vyrušit nepředvídanými žádostmi našich bratří o pomoc, umíme být dojati tváří tvář potřebným a udělat to, co jen můžeme, abychom utišili jejich žízeň po smyslu? Jenom takové soucítění, svědectví o Božím kralování nad naším každodenním životem, může poskytnout základ autentickému zvěstování Království.

Vše dobré, zdar a sílu Vašemu konání.

                                                                                                                                                                                                           J.Rezek