Římskokatolická farnost
Stará Role
"Pojďte ke mně všichni..."
(Mt 11,28)
Drobečková navigace

Úvod > O farnosti > Aktuality > Nedělní zamyšlení J. F., 30. neděle v mezidobí

Nedělní zamyšlení J. F., 30. neděle v mezidobí



Datum konání:
27.10.2024

Slova svatého evangelia podle Marka.
Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák - Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou! " Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho." Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: „Bud' dobré mysli, vstaň, volá tě!" On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš se ho zeptal: „Co chceš, abych pro tebe udělal?"
Slepec odpověděl: „Mistře, ať vidím!"
Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachránila!" A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním

 

Evangelium této neděle vypráví příběh slepého žebráka Bartimaia.

V době Ježíšově se věřilo, že když se v rodině narodí někdo postižený, nebo těžce nemocný, že se ta rodina provinila nějakým hříchem. I slovo rodina má v kontextu bible širší význam – dnes bychom řekli rod, neboli více generací příbuzných. Tedy v rodině Bartimaia byl zřejmě spáchán hřích, jemněji řečeno něco se nepovedlo, rozbilo, narušilo a to mělo za následek, že měli slepého syna…

Z textu není jasné, zda k pronikavému křiku na kolemjdoucího Ježíše vedla Bartimaia hluboká zoufalost, nebo hluboká víra v uzdravení. Ono se to nevylučuje, i my máme rázem hlubší víru, když jsme hodně zoufalí a nevíme kudy kam. Máme rádi zázraky, doufáme v ně, očekáváme je, ale neradi se ocitáme v situacích, kdy je potřebujeme.

Bartimaiovi stačilo hlasitě křičet, protože věděl, že Ježíš jde kolem.

A jak to máme udělat dnes? Jak se dají proměnit a uzdravit věci, které se nám táhnou rodem jako červená nit? Nemoci, nedorozumění, závislosti, nevěry a jiné patologické vzorce chování, způsobující smutek a beznaděj jednotlivcům i celým rodinám?

Slepí, nebo jinak postižení lidé už nebývají odkázáni sami na sebe. Už nemusí stát u cesty a křičet o pomoc. Máme jiná zranění, která nejsou tak viditelná.

Dnes může křičet bolestí naše tělo, protože s ním nezacházíme dobře a ignorujeme ho, nebo může křičet naše duše, protože vědomě, či nevědomě v honbě za různými vzory potlačujeme svou opravdovost, své pravé já.

Ovlivňují nás rodinné vzorce chování, geny, úkoly, které jsme převzali a máme je vyřešit, i ty které jsme si vytvořili sami.  A s tímhle nákladem, jak s oblibou říká jedna moje kamarádka „směřujeme k věčnosti“.

Ale láskyplný a milosrdný Bůh je na té cestě s námi. Čeká na každý náš náznak souhlasu, aby mohl způsobit zázrak i v našem životě.

Možná jsme několik zázračných okamžiků propásli, protože se nám nechtělo vykročit z komfortní zóny a poprosit o pomoc.

Možná jsme na různých životních křižovatkách zabloudili a odchýlili se ze správného směru.

Přesto z osobní zkušenosti vím a stále věřím, že Bůh je ochoten znova a znova další souřadnice našeho směřování přepočítat.