Nedělní zamyšlení Jiřího Rezka - 4. neděle v mezidobí

Matouš představuje Ježíšovo veřejné působení velmi uspořádaně. Je to pět řečí a každé z nich předchází určité vyprávění. Lekcionář je této struktuře věrný. 1. Horská řeč (od 4. do 9. neděle), které předchází povolání prvních učedníků. 2. Misijní řeč (od 11. do 13. neděle), které předchází povolání Matouše. 3. Řeč s podobenstvími (od 15. do 17. neděle), které předchází hlásání radostné zvěsti prostým lidem. 4. Řeč o životě církve (od 23. do 24. neděle), které předchází vyprávění o zázracích, o Petrově vyznání a o předpovědi utrpení. 5. Eschatologická řeč

Tuto neděli zahajujeme Horskou řečí. Ve SZ podobně jako v Horském kázání Sofonijáš vyzývá ke hledání Hospodina. Odstranit vše, co dráždí Hospodina a výzva k pokorným. A to znamená nejen chodit do jeho svatyně, nýbrž vykonávat jeho vůli. Chránit opuštěné, obhajovat nevinné, pokořovat se před slovem pravdy a bez hořkosti přijímat Boží soud. "Snad se pak ukryjí". Říká snad, protože konečné rozhodnutí a spása závisí jen a jen na milosrdném Bohu. Zachová proto chudičký a pokorný lid, kterému bude útočištěm. Lidu slavně odpustí. A nebude tu mít místo bezpráví, lež a lest. Pokoj a smíření se usadí natrvalo. Sofonijáš burcuje k pokání – zbavení břemen hříchů a beznaděje.

Sv. Pavel neměl v Korintě velké úspěchy u početné židovské komunity. Pracoval tam asi rok a půl a založil velkou a vzkvétající křesťanskou obec, do které získal mnoho lidí mezi pohany. Možná i proto v této obci po jeho odchodu začaly vznikat zmatky působením různých učitelů. Negativní vliv mělo šíření sudičství mezi rozhádanými křesťany, se kterým se obraceli k pohanským soudům. Kult sexu a Afrodity také vykonal své. A to musel napravovat, neměl jinou možnost a psal listy. Natvrdo objasnil a káral. Obec byla tvořena převážně obyčejnými lidmi. Nepocházeli z vysokého stavu, neměli filosofické vzdělání, ve světě neznamenali prakticky nic. V této pasáži je sv. Pavel povzbuzuje. Dostalo se jim pravého poznání, milost posvěcující je zušlechtila a zkrásnila. Nyní skutečně něco znamenají V závěru podtrhává nutnou vazbu na Krista.

Dobu po návratu z babylónského zajetí pokládáme za poslední velkou tvůrčí periodu izraelského zákonodárství. Ještě jednou zasazují Židé základní Mojžíšův zákon do nové doby, vykládají ho přiměřeně nové situaci a velkoryse ho formulují. Od té doby se začíná psaný Zákon stávat normou. Ani písmeno se v něm už nemění. Nastupuje „ústí tradice“. Nová skupina takzvaných zákoníků, neboli vykladačů Zákona, která se vytváří v době po vyhnanství, přebírá úlohu střežit, vykládat a vždy aktuálně aplikovat psaný Zákon. Vzniká ústní tradice výkladu, jejími nositeli jsou zmínění zákoníci, znalci Mojžíšova zákona. Kdyby někdo napadl ústní tradici, rovnalo by se to útoku na svatý Zákon, tedy také na nejvyššího zákonodárce – Boha.

Tato situace zastihuje Ježíše na počátku jeho zvěstování. Ježíšův postoj k Zákonu je rozhodující.

Ježíš nezpůsobil žádný revoluční průlom – chtěl jen znovu nastolit původní Boží vůli a zvěstoval Starý zákon v obnovené, tj. dokonalejší podobě.  Celé Ježíšovo dílo se stává srozumitelným jen na základě starozákonního pozadí. Staré a nové není v nepřekonatelném protikladu, ale je ve vztahu: zaslíbení – naplnění. Ježíš vystupuje na horu jako Mojžíš na Sinaj: „Když spatřil zástupy, vystoupil na horu.“ (Mt 5,1)  Charakter Horského kázání je lidový, živý. Spasitel se přizpůsobuje potřebám lidu. Lid chce, aby se mluvilo jeho řečí. Lidé v Orientu milují obrazný způsob vyjadřování a paradoxy. Ježíš mluví v krátkých větách, sestavených podle zásad izraelské poezie. Chce burcovat, vést k zamyšlení a rozhodnutí. Vychází ze skutečného života a vrací se k němu. „Když Ježíš dokončil tato slova, zástupy žasly nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci.“ (Mt 7,28)

V Horském kázání Matouš nemoralizuje. Obrací se nejprve na křesťany ve své době, na křesťany ze židovství na konci prvního století v oblasti Sýrie a chce jim odpovědět na jejich otázky. Vzpomíná na to, co Ježíš zvěstoval, a vše uvádí do života své obce, tvořené převážně křesťany ze židovství. Poskytuje učedníkům, církevním obcím i zájemcům mimo církev spolehlivou etickou orientaci pro konkrétní formy následování Ježíše, orientaci pocházející od Ježíše samotného. V podobě výroků byly tyto Ježíšovy instrukce shromážděny pro katechezi v církvi, jež následovala po křtu, takže jejich zasazením do života je nejspíš společenství pokročilých učedníků.

Horské kázání přirozeně neodpovídá přímo na naše současné otázky a problémy. Poskytuje nám však základ, na němž můžeme stavět platné odpovědi i na tyto naše aktuální otázky.

Nesetkáváme se s Ježíšem jako s novým zákonodárcem, ale jako s hlasatelem dokonalé spásy, nositelem Boží spásy na konci věků. Jeho uzdravování nemocných, vyhánění démonů a vzkříšení zemřelých je znamením, že se s ním přiblížilo Boží království. Svými skutky a slovy ukazuje na uzdravující Boží sílu. Horské kázání začíná blahoslavenstvími, nikoli morálními požadavky.

Vše dobré

Jiří Rezek