Nedělní zamyšlení Jiřího Rezka - 33. neděle v mezidobí

A je to tady, 33. neděle.

Za týden bude Krista Krále a konec roku.

To je hrozné jak ten čas letí.

Anebo – nemá to chybu, Vánoce jsou za dveřmi.

A další nebo – proletěli jsme se kolem slunce rychlostí cca 30 km/s a uletěli jsme 940 000 000 km – docela slušný výlet a zadarmo.

A co jsme pošpatnili, a kolik jsme vykonali “dobrých skutků”?

Záleží na tom, jakou optikou na to vše hledím.

A od toho tu máme Církev, tělo Kristovo. Liturgická barva je zelená, barva naděje.

Připravuje nás na ní vstupní antifona:

“Úmysly, které já mám, směřují k pokoji, ne k trápení, praví Pán. Budete mě vzývat a já vás vyslyším a shromáždím vás ze všech míst, kamkoli jsem vás rozptýlil. “

Potenciál se zvyšuje 1. a 2. čtením.

Není to strašení a vyhrožování. Není to apokalypsa. Je to sdělení “nebojte se”.

Evangelium je druhou derivací liturgie slova. “Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe. “

Nesmíme se upínat do budoucnosti. Musíme plně žít současnost, poučeni minulostí.

A protože jsme stvořeni k obrazu Božímu nesmíne ztratit naději.

K naději jako její nedílná součást patří to, že ten, kdo ji má, je obdarován: být obdarován tedy k naději zkrátka patří. Bůh je základem naděje – nikoliv ovšem jakýkoliv bůh, ale Bůh, který nese lidskou tvář a miloval nás až do krajnosti: jak každého jednotlivce, tak lidstvo jako celek. Jeho království není jakýsi imaginární „onen svět“, umístěný do budoucnosti, která nikdy nenastane; jeho království je tam, kde je milován a kde nás zastihne jeho láska. Jen jeho láska nám umožňuje, abychom ve vší střízlivosti, den po dni vytrvali ve světě, který je nedokonalý, a neztráceli elán naděje. Jeho láska je nám také zárukou toho, že existuje to, co jen mlhavě tušíme, a přece v hloubi srdce očekáváme: život, který je „skutečně“ životem. (Benedikt XVI., Encyklika Spe salvi čl. 31)

Úspěšné zakončení roku, zdar a sílu a neztratit naději

přeje Jiří Rezek