Nedělní zamyšlení Jirky K. - 27. neděle v mezidobí

Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš řekl velekněžím a starším lidu:
"Poslyšte toto podobenství: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. (Hospodář) poslal tedy jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s nimi zrovna tak.
Naposled k nim poslal svého syna; myslel si: 'Na mého syna budou mít ohled.'
Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: 'To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!' A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. Až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?"
Odpověděli mu: "Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek."
Ježíš jim řekl: "Nečetli jste nikdy v Písmě: 'Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné?' Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce." (Mt 21, 33-42)

Ježíš začíná své podobenství výzvou: „Poslyšte!“

Jeho slova jsou určena nepřátelsky laděným posluchačům. Kněžské aristokracii, které je Ježíš i všechno dění kolem něho pořádně proti srsti. Situace je hodně napjatá, kněží a starší lidu by Ježíše rádi umlčeli, ale není jak. Pokud tohle tušíme, snadno se nám stane, že Ježíšovým slovům nasloucháme jako něčemu, co mělo své místo tehdy a tam. Tedy jako součásti historického líčení Ježíšových konfliktů s dobovým náboženským establishmentem. Posloucháme jako by se nás to netýkalo. Jenže Ježíšovo „poslouchejte!“ je adresováno i nám.

 Příběhy z Písma mají dosah i do našich příběhů. Nasloucháme jim, aby takový dosah měly.

“Poslyšte další podobenství,“ říká tedy Ježíš i nám dnes.

Novozákoník Jiří Mrázek často zdůrazňuje, že podobenství je třeba číst v kontextu. Kontextem podobenství o zlých vinařích je Ježíšův pobyt v Jeruzalémě před svátky, během nichž zemře, i sílící napětí a nevraživost kolem něho. V takto husté atmosféře zaznívá hádanka, která obsahuje hodně kousavou kritiku a zároveň balancuje na hraně únosného, aby za ni nebylo možné Ježíše obvinit.

Text prvního čtení – Izaiášova Píseň o vinici – musela být Ježíšovým současníkům jistě dobře známa. Citovala se zřejmě dost často. Ježíš s tím počítá. Stylizuje své vyprávění právě tak, aby se posluchačům Píseň o vinici vybavila. Pak ale najednou podobenství nabírá jiný směr…

 U Izaiáše je to vinice, která je předmětem kritiky. Navzdory péči a očekáváním nevydává hrozny, ale kyselá pláňata. Nenese dobré ovoce. U Ježíše je ale viniceúplně v pořádku, i úrodu vydává. Problém je v chování vinařů, kteří mají vinici v pronájmu.

 Majitele už osobně dlouho nikdo neviděl. Vinaři se na vinici zabydleli, jakoby jim patřila. Když pak najednou přijde někdo, kdo jim připomíná jejích povinnosti a odpovědnost, někdo, kdo zpochybňuje jejich domnělé nároky a práva, nechtějí ani slyšet. Napřed upomínky majitele ignorují, potom začnou jeho posly násilím umlčovat, až se dopustí čehosi úplně zvráceného – zabijí majitelova syna.

 Zní to jako přitažené za vlasy. Tohle je absurdní, to jim přece nemůže jen tak projít! To by přece nikdo soudný neudělal! Jenže Ježíš tenhle příběh vypráví v době, která nevynikala právě politickou stabilitou. Kdyby takový majitel vybudoval svou vinici například v Galileji, a pak se svých práv chtěl domáhat odjinud, třeba z Egypta, byla by taková situace snadno myslitelná. A vinaři by různými průtahy získali čas. Vždyť kdo ví, jak se politická situace vyvine a vinice by jim mohla nakonec spadnout do klína…

Kdo je kdo? Vinice je přece alegorie používaná pro Boží lid. Tak o něm mluví i prorok Izaiáš. V příběhu jde ale o konkrétní skupinu – o vinaře, o nájemce.

O ty, kteří mají vinici spravovat a včas odevzdávat poctivý podíl z úrody majiteli.

V našem příběhu to jsou správci Božího lidu. Náboženské a společenské elity.

Ježíš jim v podobenství vzkazuje: „Neděláte, co máte! Zůstáváte Hospodinu dlužni. Chováte se jako by Boha nebylo. Udělali jste se pro sebe. Chrám je vám zdrojem byznysu, zisků.“

Hospodin je v podobenství majitelem vinice. Jakkoliv je vzdálený a jakoby bezmocný vůči stupňující se drzosti vinařů dělá vše, co může, aby se prekérní situaci podařilo vyřešit po dobrém. Nabízí stále nové a nové šance, posílá další a další služebníky. Až nakonec pošle svého syna.

Majitel si říká: „Vůči synovi si nedovolí…“ Je to poslední pokus o smírné řešení. Vinaři však syna vyhodnotí jako poslední překážku v cestě k úplnému přivlastnění vinice. Zaslepení vlastními touhami se odhodlají k šílenému činu – syna zavraždí…

Na tomto místě přichází ve vyprávění zlom. Ježíš nechává závěr příběhu otevřený a obrací se na posluchače s otázkou: „Co s tím?“ Zve je vlastně do děje. Jenomže oni se v něm nerozpoznávají. Staví se do role, jakoby se jich to netýkalo. Jakoby jim nedocházelo, že je to celé o nich a že svými činy odsuzují sebe sama. Ježíš však naváže tak, že už nemůže být pochyb: “Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“

Doposud jsme byli bezpečně stranou – v pozici pozorovatelů. Ale co když necháme velekněze velekněžími a vztáhneme Ježíšovu kritiku na sebe? Nehrozí i nám, že se ve světě tak nějak zabydlíme a začneme se chovat, jako by Boha nebylo? Nestává se nám to? Nechováme se někdy k tomu, co nám bylo svěřeno, jako k něčemu, co nám patří? A umíme přijmout to, co nás volá k odpovědnosti, co nám připomíná naše povinnosti a naše meze?

Uvažujme o tom svěřeném a odpovědnosti za svěřené? Odpovědnost za přírodu, za Zemi, za poměry ve společnosti, za církev, za děti, za sebe sama…

Zodpovídáme se Bohu? Nejsme hluší, když nám připomíná, že vše máme jen v pronájmu?

Osobně mám trochu rozpaky nad těmi posly – kdo by to měl být pro nás dnes?

Vinaři z podobenství se potkávají s někým, kdo se objeví a ohání se pověřením majitele.

Když se dnes někdo dosti sebejistě, sebestředně a okázale zaštiťuje Boží autoritou, jsem ve střehu a mám nad tím otazníky. Setkal jsem se v minulosti se samozvanými „takyproroky“…

Myslím, že i pro nás jde o přijetí výzev biblických proroků, o naslouchání hlasu Božího Syna. V to pevně doufám…

 Do kostela si chodím PRO NADĚJI.

Nemyslím tím nějaké falešné chlácholení ani líbivé utěšování. Dnešním textem vnímám velmi důrazné varování před tím zařídit se „jako by Boha nebylo“. Tu naději však potřebuji. Zrovna veselé čtení to nebylo. Naději však vidím v tom, že Ježíš, který takto kritizuje, takto ostře mluví, nejde a nesmete zlořády silou. Snese pohrdání, krutost, jde až na smrt.

Záleží tedy na nás samých, zda se staneme „národem, který ponese jeho ovoce“…