Nedělní zamyšlení Jirky K. - 4. neděle adventní

Vstupujeme do samého závěru adventní doby – Štědrý večer se už přiblížil. Dříve než se po štědrovečerní rybě (ryba je symbolem křesťanů) odebereme k vánočnímu stromku (strom je zelený – symbol života), zastavme se u jednoho slova, které dnes slyšíme od proroka Micheáše a které je také s Vánocemi neodlučitelně spojeno. Tím slovem je Betlém.

Dnes si pod tímto slovem představíme spíše jesličky v našem starorolském kostele nebo tradiční domácí betlémy, ale trochu v té vánoční symbolice zapomínáme, že Betlém bylo a je - město. A to velmi významné město, protože je místem narození Ježíše Krista. A nejen Ježíše! Více než tisíc let předtím, než se v betlémském chlévě narodil Spasitel, narodil se zde největší židovský král David. Byl nejmladší z osmi synů Jesseho. Když směřovaly kroky stařičkého proroka Samuele do Betléma, kam byl vyslán samotným Hospodinem, aby zde pomazal nového židovského krále, David neměl, z lidského pohledu, žádnou šanci být tím vyvoleným. Nejmladší, nejslabší, zapomenutý u stáda ovcí. Hospodin má však zvláštní měřítka. Nestaví na osvědčených, silných a mocných, ale na outsiderech. Na takových, kteří mají podle našich lidských měřítek, nejmenší či žádnou šanci. Konečně, i město Betlém patřilo k takovým přehlíženým, bezvýznamným městům.

A přece právě na ně ukáže prorok Micheáš, když volá z vnuknutí Hospodinova: „A ty, Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými městy. Z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od dávna, od věčnosti“.

A opět překvapivá Boží režie. Vytoužený a tolik očekávaný Vykupitel se narodí v Betlémě jen proto, že si nějaký císař usmyslí sčítání lidu a tím se nechtíc stane nástrojem Božího dramatu. Ježíš, nejmenší z maličkých a nejchudší z chudých, se narodí v chlévě. A přece je to ten, o němž je předpovězeno že: „Bude stát a pást v Hospodinově síle, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha“. Prorok Micheáš ukazuje svým proroctvím na velkolepý Boží čin, ale ten nastane „až se zbytek jeho bratrů vrátí k izraelským synům“. Jinými slovy, až se Izrael navrátí ke svým kořenům – k víře Abrahámově, k důvěře Mojžíšově, k pokoře Davidově.

Onu pokoru bezvýznamných reprezentuje mladičká žena, dívka Marie. Zase bychom mohli říci: „Hospodinův rozmar“. V mentalitě východu, a to až doposud, žena mnoho neznamená. Je spíše bezprávnou otrokyní svého muže. Zde však stojí svobodná žena, která odpovídá na Boží výzvu: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“. Otevřená pro přijetí Božího slova, se stane navždy Matkou Božího Syna, Vykupitele. Dříve však, než se narodí dlouho očekávaný – a přece nepřijatý, Syn Boží, předejde jej ohlašovaný Předchůdce, Jan Křtitel. Právě on se ohlašuje v líčení Lukášova evangelia. Dává o sobě vědět v okamžiku, kdy se setkají dvě budoucí matky a kdy zazní Mariin pozdrav starší Alžbětě.

Při Zvěstování prozradil anděl Marii úžasnou novinu: „I tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou.“  Neznáme pravý důvod, proč se Marie po ohlášení této noviny spěšně vydala na dalekou cestu přes Judské pohoří do Ejn Karem, kde žila Alžběta se svým mužem Zachariášem. Cesta to byla namáhavá, vždyť to představovalo několikadenní pěší túru, při níž těhotná Marie urazila přes sto kilometrů… Pochybuji, že motivací byla pouhá zvědavost, domnívám se, že jí vedla snaha pomoci této starší ženě a své příbuzné, v její těžké hodince. Co se však odehraje při jejich setkání? Marie přichází a zdraví Alžbětu. Ta slyší slova jejího pozdravu, maličký Jan však slyší mnohem více. Jakmile Marie promluví, Bůh. který je v ní skryt, posílá svého Ducha, a Alžběta poznává to, co je světu ještě skryto: “Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: “Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný je plod života tvého!“ Tato slova radosti a chvály nemá a nemůže mít Alžběta sama ze sebe. To je projev Ducha, který jí byl dán a který v ní působí. Vidíme, že Ježíš, ačkoliv ještě pro svět neviditelný, už jedná. Už koná divy mocí, která je mu dána - mocí Boží. Jak jinak si vysvětlit, že Alžběta ví o omilostnění své příbuzné Marie, a jak jinak by věděla, že ten, jehož Marie nosí pod srdcem, bude Pánem, židovským králem?

V Judských horách, v Zachariášově domě, se odehrála konference dvou světů, dvou Zákonů.

Alžběta je zralá žena a představuje Starý zákon. Ve svém mateřském lůně nese posledního a největšího proroka Starého zákona, proroka, jehož posláním je připravit cestu a prostor tomu, který přijde po něm.

Proroka, jehož posláním je být hlasem, avšak beze slova. Protože ono slovo, vtělené Boží slovo, je Kristus. Jeho budoucí maminka je mladičká dívka, představitelka Nového zákona, zákona lásky. Matka nového lidu, jehož Pánem bude Boží Syn. Na jeho narození se připravoval starozákonní lid po celá staletí, stejně tak jsme se připravovali i my po dobu adventní.

Naše noční setkání s Ježíškem v jesličkách nechť je odrazem naší přípravy. Kéž jsme i my prostoupeni úctou a radostí Alžbětinou, kéž i pro nás platí: „Blahoslavení, kteří jste uvěřili, že se splní to, co bylo řečeno od Pána“. Vždyť i my můžeme být těmi blahoslavenými, kterým náleží jako odměna Boží království. Marie je tou první, která na Boží výzvu odpoví: „Ať se mi stane podle Tvého slova“.

I my jsme povoláni k životu Božích dětí, plnících Boží vůli. I my máme svým životem odpovídat na Boží výzvu k naplněnému životu, životu z víry a v lásce.

V duchu této naší společné snahy přeji všem požehnané Vánoce!              J.K.

Setkání Marie a Alžběty      autor: Raffael Santi