Nedělní zamyšlení Luboše Pejsara - 4. neděle adventní

Lk 1, 39-45

V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“

Milí křesťané, téma, které mi vyvstalo, když jsem pročítal a přemýšlel o textu evangelia, vůbec není radostné. Je závažné a velice aktuální. Předem se omlouvám všem, kterým bych mohl tímto textem způsobit těžkost, ale pokládám ho za velmi důležité a má určitě přednost před vánočním kýčem.  

Přemýšlel jsem o Marii a o Alžbětě, v čem jsou jejich příběhy společné. Je to utrpení. Ono totiž nemá hranice ani v čase ani v prostoru. Ono nemá hranice žádné. Pozorně se zaposlouchejme do části textu evangelia: „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ Někomu přijdou ta slova zbožná, plná ideální podoby náboženskosti a bůhví čeho ještě. Zúžím větu na: „Čím jsem si zasloužila…“ Sledujte prosím linku mého přemýšlení.

Alžbětu a Marii sjednocuje zkušenost s tím, že obě zakusily místo pocitu bezpečí a normálnosti ve společenství rodiny a národa naopak opovržení, vyhnání na okraj, ztrátu životodárného impulzu, a pocit méněcennosti. Alžběta po celý život trpěla tím, že nemohla mít děti. Teprve když otěhotněla ve vysokém věku, po rozmanitých zkušenostech a mnohé bolesti, Alžběta říká: „Toto mi učinil Pán, sklonil se ke mně v těchto dnech, aby mne zbavil mého pohanění mezi lidmi.“ (Lk 1,25)

Mariino peklo evangelisté jen naznačují: „Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě…“ (Mt 1,19) a „…vydala se na cestu a spěchala…“

Alžběta byla zraňována po celý život, Maria zakusila nenávist jako mladá dívka a o to s větší kadencí. Ještě jako nezralá, se dozvěděla, že její život může zhasnout.

Alžbětino „Jak jsem si zasloužila…“ vyznívá jako důsledek celoživotního trápení. Sama sebe vyhodnocuje jinak, než ve skutečnosti je. Kdyby měla před sebou zrcadlo, a dívala by se do něho na sebe, možná by si říkala: „Jsem zrůda, jsem neschopná, jsem k ničemu.“ Představuji si Alžbětu, jak se potají řeže do stehen a prsou, jak si neustále udržuje nějakou krvácející ránu, jak si pravidelně okusuje kůžičku okolo nehtů, kdyby měla okolo ruky gumičku, tak by se s ní střílela do ruky. Nebo si jí představuji, jak si vytrhává vlasy a jí je, jak si vytrhává obočí, jak si odpírá jídlo a hubne, protože si ho nezaslouží nebo jak se přejídá a zvrací nebo jak se vystavuje nebezpečí nebo jak na někoho zaútočí, nebo jak neustále střídá sexuální partnery, jak okolo sebe začíná shromažďovat různé věci, protože ty jí neublíží nebo začne zneužívat návykové látky, jak postupně nenávidí svého manžela, jak má schované lahvičky s vodkou ve spodním prádle, jak opilá zvrací mezi lidmi a jak si sama chce vzít život.

Bohužel v církvi se neustále setkávám s akcentovaným sudičstvím, patologickým moralizováním, patologickou teologii prvotního hříchu, kde člověk je něco zkaženého a navždy mu chybí lidskost a vytvářením společenství zavrženců: rozvedení, my s jinou vztahovostí, oběti sexuálního násilí a další. Všiml jsem si také jedné nelogičnosti. Církev má prostředky moci k vytváření lidí „na okraji společnosti“. Těmi prostředky jsou všechny druhy moci, které má biskup ve svých rukách. Ale ta samá Církev, která má příkaz od Pána přednostně se o tyto lidi starat a pečovat o ně s láskou, se příkazu Božímu vyhýbá. Sama si vytváří svým zkornatělým srdcem nástroj vlastní spásy, tím že produkuje chudé, ale spásu jim odpírá.

Už dávno jsem si všiml u textů svatého Pavla a u Augustýna, že tito slavní autoři a myslitelé si prošli také něčím podobným. Když jsem četl List do Korintu, tak jsem pozoroval, co Pavla provokuje a všiml jsem si, že mu vadí, když se někdo hádá a když někdo rozvrací rodinu. Jsou to ty texty o tom, kdo ke komu se hlásí a jak někdo spí s ženou svého otce. Kladl jsem si otázku, proč Pavel reaguje na tato témata. Napadlo mě, že jsou to jeho zkušenosti z jeho dětství nebo dospívání. Možná, že se doma před ním hodně hádal otec s matkou nebo matka s otcem a asi se jejich rodina i rozpadla. Augustýn zase ve Vyznání píše, jak byl pravidelně mlácen ve škole, a jak rodiče tomu nebránili. Dospěl k tomu, že to bylo vlastně správné. O sobě neustále hovoří jak veliký je hříšník. Jsou to nesmírně smutné věty, ale přesně takové věty odrážejí zkušenosti s domácím násilím, sexuálním zneužíváním v rodinách, týráním a vůbec s každým zlem, které se dotýká každé rodiny, bez výjimky.

Při přemýšlení jako velice prospěšný nástroj používám příměry z živé přírody. Uvedu příklad, který mám již dlouhou dobu v hlavě. Jestliže lze konkrétní společnost nahlédnou jako ohraničený útvar, tak první obraz, který mi naskakuje do mysli, je obraz buňky. Buňka mi naskakuje proto, protože i naše planeta je kulatá a má různé vrstvy. Buňka má jádro se svým obsahem a má prostor mezi jádrem a obalem. Někteří lidé jsou chápáni společensky jako na okraji a jiní zase vyplňují prostor mezi jádrem a obalem. Jsou jimi bezdomovci, lidé chudí, lidé nevzdělaní, v církvi pak ti, o kterých jsem již zmínil, a ti, o kterých se říká pravověrní. Ti, kteří vyplňují meziprostor jsou ti dobří, ti správní, ti ostatní. Někteří v církvi si myslí, že tvoří jádro. U nás, si myslím, že do jádra se pasují mylně biskupové.

Církev vytváří svou vlastní okrajovou oblast a sama církev je v celku společnosti také na okraji. Okrajová společenská vrstva pak tvoří obal celého společenství a reprezentuje ho navenek. Zkuste prosím domyslet zbytek. Jakým reprezentantem navenek je okraj? Jak církev reprezentuje společenství zavrženců a jak církev reprezentuje společnost? Jaký je vztah mezi jádrem a obalem a jaký je vztah mezi obalem a meziprostorem? Proč obal chrání celou buňku? Jak se projevují nemoci meziprostoru na obalu? Do jaké míry zakrývá obal nemoci meziprostoru a kdy už je nemocný i obal?